Přestože technická úroveň současného lidstva pokročila v porovnání s tou, jež existovala před tisíci lety, pocit pohody, který lze navodit s dobrou knihou v ruce, se nemění.

U starodávných kultur skutečné zdraví jedince záleželo na harmonii fyzických a psychických úrovní, na jejich souladu a spolupráci, díky nimž byl vytvořen kanál pro impuls nesmrtelné části – věčného Ducha. Starověký lékař tak byl v první řadě vždy filozofem. Filozofem, který zkoumal nejdříve sebe sama a přírodu, poznával univerzální zákony, a poté pomáhal nemocnému navracet ztracenou harmonii.

Náš český jazyk (a stejně tak i jiné evropské jazyky) nese velké množství stop toho, co se dnes nazývá antická mytologie. V uměleckém, hovorovém, ale i vědeckém stylu je neuvěřitelné množství výrazů, slovních spojení a obratů, které náš jazyk čerpá z antické kultury.

Co vlastně představuje „Čadó“ neboli „Cesta čaje“? Přátelské setkání a sdílení společné misky čaje, posvátný čajový obřad, zvláštní druh japonského umění, novou filosofii, nebo dokonce způsob života?

Mnohé starodávné civilizace nás uchvacují krásou toho, co po sobě zanechaly buď v písemné formě, nebo v podobě památek a staveb. Tibet mezi nimi zaujímá zvláštní místo.

Nejpřekládanějším a nejčastěji vydávaným dílem východní moudrosti na Západě je krátký čínský text Tao-te-ťing.

Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.

Každý člověk nosí uvnitř sebe Hrdinu, své malé obrněné Já, které každodenně bojuje ve prospěch zlepšení celku, jehož je součástí. Je to boj těžký a svízelný, avšak umožňuje stoupat po zázračném schodišti vedoucím k Duchovní hoře každého jednotlivce.

Náboženství provázelo lidstvo od pradávna. Nelze snad ani vystopovat počátek této vnitřní potřeby a touhy člověka najít jednotu uvnitř sebe sama, jednotu s vesmírem a bohem.