Mnohé starodávné civilizace nás uchvacují krásou toho, co po sobě zanechaly buď v písemné formě, nebo v podobě památek a staveb. Tibet mezi nimi zaujímá zvláštní místo.

Nejpřekládanějším a nejčastěji vydávaným dílem východní moudrosti na Západě je krátký čínský text Tao-te-ťing.

Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.

Každý člověk nosí uvnitř sebe Hrdinu, své malé obrněné Já, které každodenně bojuje ve prospěch zlepšení celku, jehož je součástí. Je to boj těžký a svízelný, avšak umožňuje stoupat po zázračném schodišti vedoucím k Duchovní hoře každého jednotlivce.

Náboženství provázelo lidstvo od pradávna. Nelze snad ani vystopovat počátek této vnitřní potřeby a touhy člověka najít jednotu uvnitř sebe sama, jednotu s vesmírem a bohem.

Přestože v současné době na Západě někdy splývá pojem čínská medicína s akupunkturou, systém čínské medicíny je neobyčejně komplexní a akupunktura je jen jeho nepatrnou součástí. Všechny znalosti se uchovávají po tisíciletí a v průběhu času se měnily jen velmi málo.

Opice se objevuje v různých kulturách a civilizacích, ať už jako symbol či hrdina řady vyprávění, mýtů a příběhů.

Mystérium Egypta žije a potvrzuje starodávné rčení, že „všechno se bojí času, ale čas se bojí pyramid“.

Když slyšíme slovo labuť, napadnou nás nejčastěji slova jako krása, elegance, jemnost, moudrost, vznešenost, důstojnost a také čistota