Bruncvík - hrdina v nás

PhDr. Slavica Kroča
„Abychom mohli radostně bojovat za velkou věc, je třeba se radovat ve svém vlastním duchu; a to nedokáže člověk, který je přesvědčen, že odejde navždy.“ (J. A. Livraga: Myšlenky)
Citovaný autor na své přednášce kdysi řekl, že každý člověk nosí uvnitř sebe Hrdinu, své malé obrněné Já, které každodenně bojuje ve prospěch zlepšení celku, jehož je součástí. Je to boj těžký a svízelný, avšak umožňuje stoupat po zázračném schodišti vedoucím k Duchovní hoře každého jednotlivce. A právě tento malý Hrdina nám otevírá brány k pochopení, ke ztotožnění se s hrdiny mytickými, skutečnými, legendárními nebo pohádkovými a v myšlenkách bojuje po jejich boku. A stejně jako má jednotlivec svůj vzor v některém z hrdinů, mají i celé národy svůj archetyp Hrdiny, který pro ně něco udělal, dobyl, vyřešil, stal se příkladem a ukazoval směr rozvoje a pokroku.
Tohoto hrdinu v našem nitru můžeme porovnat s olejovou lampičkou, která dobře svítí pouze tehdy, když v ní pravidelně měníme olej a pravidelně leštíme sklo. Je zbytečné mít olejovou lampičku, která z jednoho z uvedených důvodů není schopna vyzařovat světlo.
Stejně tak je zbytečné mít hrdiny, pokud nejsme schopni brát si z nich příklad, následovat v praxi je samotné a jejich činy a vyhýbat se chybám, na které poukazují. Je zbytečné mít hrdiny, nejsme-li schopni pomocí jejich příkladu probudit hrdinu, který spí v nás. Hrdinové neexistovali, neexistují a nebudou existovat pouze proto, abychom si o nich četli nebo o nich vyprávěli za dlouhých zimních večerů svým dětem. Jsou příkladem správného způsobu žití, jsou povzbuzením v bezradných chvílích, ve kterých ztrácíme orientaci a sílu, abychom se vrhli kupředu, do nových dobrodružství a úkolů, jež čekají, abychom je splnili.
Hrdinové jsou zdánlivě obklopeni množstvím, ale množství se k nim obrací zády, jakmile v nich objeví i onu druhou lidskou část, kterou všichni vlastníme.
Hrdinové jsou zdánlivě osamocení, ale ve skutečnosti jim stačí společnost jejich Nesmrtelného Já, společnost moudrých slov a oddanost jiným hrdinům, kteří jsou pro ně příkladem a jedinou rodinou.
Hrdiny netrápí otázka smrti, nýbrž otázka života: jak ho co nejlépe prožít, abychom v okamžiku smrti nemuseli sklánět hlavu, neboť se nedokážeme sami sobě upřímně podívat do očí. Jak udělat co nejvíce, avšak ne pouze pro sebe, ale i pro ostatní, kteří toho z jakéhokoli důvodu nejsou schopni. My odejdeme, ale zůstanou na nás vzpomínky a zůstanou naše činy, aby o nás vyprávěly generacím, které budou následovat. Hrdina si je toho vědom, a proto se snaží jednat vždy ctnostně, snaží se, aby jeho slova byla v souladu s jeho činy, aby tyto byly prospěšné jak jemu, tak i ostatním.
***


socha Bruncvíka na Karlově mostě
socha Bruncvíka na Karlově mostě

Prahu protíná řeka Vltava a je překlenuta několika mosty. Nejznámější z nich je rozhodně most Karlův, který nosí jméno českého krále, jenž ho dal postavit. Je proslulý legendami, které o něm byly spředeny, svým stářím, krásou a tím, že se stal výbornou cestou k procházkám zamilovaných i turistů. Je vyzdoben sochami, avšak jedna z nich, ta nejkrásnější, umístěná na jeho boku na samém břehu řeky, často ve své osamocenosti uniká pohledům procházejících lidí. Představuje rytíře s mečem v ruce a lvem u nohou. Pouze ti, kteří znají legendy české, vědí, že to je Bruncvík se svým věrným lvem, jenž se už po staletí třpytí na státním znaku. Zázračný meč v Bruncvíkově ruce má chránit zemi před nebezpečím. Avšak nebyl vždy lev a meč, nebyl vždy rytíř…
Legenda říká, že kníže Žibřid, velký hrdina, jenž dobyl znak orla, měl syna Bruncvíka, který nechtěl usínat na vavřínech svých předků, nýbrž se také rozhodl dobýt svůj znak. Byl mladý a vroucí krve a zvolil si lva: ohnivého pána zvířat, nebojácného a neustupujícího před nebezpečím.
Jelikož hrdinské činy nespí doma v posteli a netkví v netečnosti, ani našemu hrdinovi nezbylo nic jiného, než se vydat na cestu za dobrodružstvím, která ho přivede k jeho znaku, ale zároveň k němu samému, neboť pozná, kolik vydrží, zjistí své meze a možnosti a odhalí neznámé, které v sobě všichni ukrýváme.
Každý, kdo se odhodlá, naráží na své cestě za poznáním na nesčetné překážky, jak fyzického, tak psychického a duchovního typu.
Každý filosof, milovník moudrosti, jenž se odhodlá zjistit tajemství života a smrti zahalené rouškou nevědomosti, musí počítat s poznatky a událostmi příjemnými, ale i s námahou a s tím, že často na konci svých sil bude muset z neznámých zdrojů svého nitra vytáhnout další „zásoby“ vůle a odhodlání, aby přivedl svůj úmysl ke konci a dosáhl cíle.
„Není těžké pro Ideál zemřít, ale žít každodenně,“ říkal filosof jménem Livraga, a právě to je jedna z největších pravd týkající se všech Hrdinů světa: vytrvat do konce, vydržet všechno a každodenně snášet odměny a nepřízně Osudu s úsměvem, neztrácejíce síly, vědomi si cíle a Ideálu, pro který žijeme, zabíjejíce pochybnosti, jež se rodí ze skleslosti.
Bruncvík, archetyp českého hrdiny, začíná jako většina hrdinů tak, že se musí rozloučit s těmi, které miluje a kteří ho sobeckými pouty odvracejí od cesty. Manželka Neomenie těžce snáší jeho odchod, ale přesto slibuje, že naň bude čekat sedm let s jeho prstenem jako zálohou věrnosti, dokud neuvidí prsten svůj, který bude znamením poselství.
Jeho cesta začíná po pevnině, na koních, s družinou a zbrojnoši. Avšak šťastně zdolav první element země, potýká se s druhým: je před ním nekonečné moře a úkol ho přeplout. Hrdina se však nezastavuje před překážkami, a tak Bruncvík staví koráb, aby mohl postupovat dál za svým dobrodružstvím. Čtvrt roku plul klidně a nerušeně a pak mu cestu ztížil vítr, pán vzduchu. V temné noci se obrátil proti němu, aby vyzkoušel jeho sílu a odvahu a ukázal mu sílu bouře a divokého vlnobití. Žene ho k Jantarové hoře, ohnivě zářící ve tmě, jež je proslulá tím, že trosečníky nikdy nepouští ze svých spárů.
Je poseta lidskými kostrami a troskami lodí. Je opuštěná a neplodná, bez života, rozsévající smrt, která je koncem všech, kdož u jejího břehu ztroskotali. Třikrát se pokoušeli odplout od břehu, ale proud je vždy vrátil zpátky.
Jelikož zabili a snědli všechny koně, jedinou potravu, kterou měli, rytíři jeden po druhém umírají a nakonec, po třech letech, zůstává Bruncvík sám s nejstarším a nejvěrnějším rytířem Baládem.
Říká se, že stáří přináší moudrost a životní zkušenost umožňuje všimnout si východiska z problémů, což mládí a nezkušenost nedokáže. A právě ten nejstarší a nejmoudřejší rytíř, jehož jméno Balád napovídá, že ví mnoho o minulosti, o které vyprávějí i balady, radí Bruncvíkovi, jak se zachránit; on sám je už starý a je si vědom toho, že jeho život už nemá pro jeho lid velkou cenu, a proto nesobecky ukazuje Bruncvíkovi možné východisko, a tímto oddaným činem zůstává navždy nesmrtelný, neboť bude žít ve vzpomínkách Bruncvíka a jeho potomků jako čestný zachránce svého pána.
Každý rok přilétá pták Noh na Jantarovou horu-ostrov. Je to okřídlené zvíře s tělem lva a s hlavou orla, v řecké mytologii nazývané Gryf. Bruncvík se na radu Baládovu zabalil do koňské kůže a uložil se na nejvyšším místě. Vzal s sebou pouze svůj meč, neboť ten každý rytíř střeží i za cenu vlastního života a ví, že je jeho prodlouženou rukou a věrným přítelem v nebezpečí. Pták, jehož přitáhl pach koňské kůže, věřil, že jde o bohatou kořist, a tři dny a tři noci s ním letěl do svého hnízda. Tam čekal Bruncvíka boj s hladovými mláďaty, aby se vyprostil a mohl začít hledat cestu dál.
A zde se vlastně dostáváme k vrcholnému okamžiku legendy, neboť hrdina se konečně setkává s možností dobýt si zvolený znak. V úpatí hory, na níž bylo postaveno Nohovo hnízdo, narazil na lva bojujícího s devítihlavou saní. Přispěchal mu na pomoc, neboť pro znak lva už toho tolik zkusil. Vytasil svůj meč proti kovově se lesknoucí sani a po těžkém boji dokázali obludu společně přemoci.
A takto začíná přátelství do konce života a vlastně i zpáteční cesta, kterou je zapotřebí znovu najít, neboť se ztratila v množství svízelných dobrodružství.
Tři dni a tři noci pochybuje Bruncvík o svém novém příteli a pokouší se lva zbavit, ale zvíře ho věrně následuje a je mu zcela oddáno. Když se dostanou k mořskému břehu a postaví vor, marně se snaží odplout bez lva, neboť zvíře je ochotné se i utopit, jen aby doplavalo ke svému pánovi, který už odrazil od břehu. Bruncvíkovo srdce je pohnuto oddaností a lépe než rozum tuší, že toto je nový přítel v dobrém i zlém.


lev v erbu
lev v erbu

Devět dní a nocí pluli po bouřlivém moři, až narazili na Karbunkulovou horu. Na rozdíl od hory Jantarové, která vyzařovala světlo žluté, tato svítila rudou září. Na hradě panoval král Olibrius s dvojíma očima: jedny měl vpředu a druhé vzadu. Jeho dvořané byli ještě podivnější: jednonozí, rohatí, s dvěma hlavami nebo s hlavou psí, červení, šediví nebo z polovice bílí, někteří se podobali obrům, jiní zase trpaslíkům…
Král je však dalším Bruncvíkovým pokušením, neboť na oplátku za pomoc, které se mu jednoho dne od něj dostane, vyžaduje, aby osvobodil jeho dceru, již mu unesl drak Bazilišek.
Každý z nás má v sobě „draka“, Baziliška, který ho pohání k nečinnosti a netečnosti, k lenosti a zahálčivosti, k tomu, aby si vybral snadnější cestu životem, a bohužel ne vždy tu nejpoctivější a nejupřímnější. S takovýmto drakem musíme bojovat, abychom dobyli své vyšší Já, vysvobodili ho ze spárů nízkosti a pozvedli ho na nejvyšší úroveň, která v nás existuje. Tento drak má i svou kladnou stránku, neboť nám umožňuje poznat sebe sama, zvítězit nad našimi neřestmi, napravit naše nedostatky a vyjít z tohoto boje vítězně.
Bruncvík bojuje s Baziliškem, aby osvobodil princeznu, my bojujeme sami se sebou, abychom osvobodili své Nesmrtelné Já. Jak on, tak my měníme nemožné na možné a postupujeme po schodišti evoluce vždy o kousek výše.
Přestože je princezna osvobozená, vznikají problémy, jak se vypořádat s novým stavem a s konečnou platností rozetnout pouta, jež nás spojují se stavem předchozím. Je zapotřebí jednat rychle a okamžitě, neboť jinak se dostáváme do stavu netečnosti, který vede ke ztuhlosti a zkáze.
Olibrius si usmyslil, že hrdina bude důstojným manželem pro jeho dceru Afriku, a odmítá pomoci Bruncvíkovi k návratu. V tomto okamžiku musí hrdina vytáhnout poslední síly z nejhlubšího nitra a udělat nemožné, najít východisko ze zdánlivě neřešitelné situace.
Bruncvík ho nachází ve sklepení zámku v podobě zázračného meče, jenž na pouhý příkaz „Hlavy dolů!“ sráží hlavy všem nepřátelům.
Dostává se z říše krále Olibria, avšak na své cestě musí ještě porazit Azmody, ďáblem zakleté, kteří mají schopnost svou krásou, veselím a nádherou přivést člověka do záhuby, a Astrioly, kteří v čele se svým králem Astriolem chytají pro ďábla lidi, aby na jejich ostrově žili navěky.
Překonav tyto překážky, šťastně se dostává do Prahy, do stejné situace, v jaké se kdysi v jiném mýtu ocitl Odysseus. Jeho milovaná manželka Neoménie, která se po sedmi letech neshledala s prstenem, důkazem, že její choť je naživu, je donucena se vdát. Avšak…
Na dně její číše se zázrakem objevuje prsten a na městské bráně varování: „Ten, který před sedmi lety vyšel, se vrátil zpět.“
Bruncvík zvítězil nad nepřáteli. Znovu začal panovat ve svém království. Lev se stal státním znakem a přetrval do dnešních dnů: bílý lev v červeném poli.
A co meč?
Říká se, že je zazděn do jednoho z pilířů Karlova mostu blízko Bruncvíkovy sochy. Zázračná zbraň čeká na nového rytíře, na nového Bruncvíka, jenž dokáže zachránit svou vlast před neštěstím. Když bude nejhůř, říká legenda, vstanou Blaničtí rytíři, kteří spí pod stejnojmennou horou, a povede je svatý dědic Země české. Když pojede po Karlově mostě, jeho bělouš zakopne a vyrýpne kopytem Bruncvíkův meč. Vůdce zvolá: „Všem nepřátelům Země české hlavy dolů!“, a bude svatý pokoj.
Ale to už je další legenda o dalším hrdinovi.
A co náš malinký bojovník, který spí v našem nitru a čeká na svou příležitost? Probudí se ještě v tomto životě, nebo bude i nadále lenošit?
Ano, určitě se probudí, neboť každý je alespoň na okamžik hrdinou. Všichni jsme se alespoň jednou překonali a zatoužili po dobrodružství. Už však nestačí jen toužit: chce to činy a skutky. Překonávání se a odhodlání. Chce to vyrazit už dnes a nenechávat to na zítra, neboť by mohlo být pozdě.
Prahou teče řeka a je překlenuta několika mosty… A mnoha dalšími městy teče řeka… A v mnoha dalších městech, na mnoha místech světa stojí sochy rytířů a hrdinů. A my kolem nich procházíme a občas si jich ani nevšimneme. A přece… jsou tady. Pro mě, pro tebe…, pro nás. Aby nám připomněly, že je proč žít, usilovat a snažit se. Že existuje cíl, který následujeme, nové a lepší zítra, jednoduše evoluce. A my máme za úkol ji naplnit, každý zvlášť a všichni společně. Pokud to však chceme dokázat, musíme začít teď hned, dnes, okamžitě.
Vzhůru do dobrodružství, hrdinové!