Náboženství provázelo lidstvo od pradávna. Nelze snad ani vystopovat počátek této vnitřní potřeby a touhy člověka najít jednotu uvnitř sebe sama, jednotu s vesmírem a bohem. Tato lidská touha nabývala v průběhu věků tisíců forem a bylo by pošetilé hledat mezi nimi lepší a horší, nebo snad jednu „vyvolenou“, protože všechny ve svém nitru skrývají toto pradávné volání duše po pochopení smyslu a cíle existence. Zastavme se tedy na chvíli u jedné z mnoha podob, kterou na sebe náboženství během dějin vzalo, u podoby, jež dostala název „tibetský buddhismus“ nebo „lamaismus“.
Siddhártha Gautama Buddha
Na přelomu 7. a 6. století př. n. l. se v Indii objevuje „velký lékař lidstva“ zvaný Buddha neboli Osvícený a přináší s sebou velké bohatství, které dodnes žije v srdcích mnoha lidí. Narozen jako princ Siddhártha Gautama v královské kolébce, prožívá dětství a rané mládí v přepychu a bohatství, vzdálen jakémukoli nedostatku, problémům a trápení. Osud mu však umožní poznat, že na světě existuje nemoc, stáří a smrt, jimž se žádný člověk nemůže vyhnout a které přinášejí každé bytosti bolest a utrpení. Hluboce zasažen tímto odhalením odchází z královského paláce hledat smysl lidského života a oddá se přísnému asketickému životu v naději, že v odříkání nalezne odpověď na své otázky. Zesláblý a vyčerpaný poznává, že stejně jako bezstarostný život v přepychu ani život v úplné askezi nepřináší vytoužené odpovědi. Opouští tedy i druhou krajnost, a když spočine pod posvátným stromem bódhi, pohroužen do svého nitra, stane se Probuzeným, Osvíceným, Buddhou – tím, kdo pochopil a nalezl.
Od této chvíle věnuje veškeré své úsilí tomu, aby šířil prostřednictvím svého učení čtyři vznešené pravdy:
1. Utrpení je nevyhnutelnou součástí života;
2. Utrpení pramení z naší vazby k hmotnému světu;
3. Je nutné odstranit utrpení;
4. Existuje cesta, jak odstranit utrpení – je to osmerá ušlechtilá stezka založená na vlastním zdokonalování a pěstování ctností a nástrojů, s jejichž pomocí nalezneme konečné osvobození z kola sansáry, koloběhu příčin a důsledků, života a smrti.
Filozofie, nebo náboženství?
Jak můžeme vidět, původní Buddhovo učení v sobě neobsahuje zmínky o bohu nebo bozích, ale zaměřuje se na možnosti samotného člověka zdokonalit se prostřednictvím ctnosti a nalézt cestu k osvobození. Proto bývá často buddhismus nazýván filozoficko-náboženským směrem nebo také „náboženstvím bez boha“. Neznamená to ovšem, že by Buddha popíral existenci boha; zaměřuje se však na to, čeho je každý člověk schopen, a to je práce na sobě samém, která ho později k božstvu přivede. Buddhismus není založen na víře, ale na každodenní práci a úsilí; je to filozofie – láska k moudrosti – uvedená do praxe. Žádný obřad, mantra ani modlitba nás nemohou přivést ke konečnému cíli; mohou být jen naší pomůckou na cestě, kterou však musíme projít sami, s vynaložením vlastního úsilí.
Malý, velký a diamantový vůz
Jako každé učení, které přetrvává po staletí, také buddhismus prošel různými obměnami, byl doplněn a přizpůsoben mentalitě a tradicím těch, kteří ho přijímali. Ve 2. a 3. stol. n. l. se v Indii vyvíjí nová forma buddhismu nazvaná mahájána neboli „velký vůz“ a původní forma dostává název hínajána neboli „malý vůz“. Základní rozdíl mezi těmito dvěma směry je v tom, že přívrženci formy mahájána chápou jako nejdůležitější cíl lidského snažení osvobození všech bytostí. Základní motivací každého člověka tedy nesmí být jeho vlastní osvobození, ale touha pochopit a dosáhnout osvícení proto, aby mohl pomoci druhým. Ačkoli ani původní učení netvrdí opak, v mahájáně je tento cíl více „propagován“, je kladen vždy na první místo a je jím prostoupeno veškeré přemýšlení a jednání buddhisty.
Přibližně v 7. století se do popředí dostává další obměna buddhismu, vadžrajána neboli „diamantový vůz“, někdy též nazývaný tantrický buddhismus. Tantra má své kořeny ve starodávných dobách a znamená určitou aktivitu usměrněnou ke sjednocení protikladů; jsou to cvičení (často tajná, předávaná učitelem jen přímo žákovi) vedoucí k urychlení vzestupného procesu. Slovo tantra utrpělo vinou nevědomosti a dezinterpretace velkou újmu. Někdy bývá spojováno s praktikami odporujícími buddhistickému učení, a to především v západním světě plném falešných mystiků, kteří se obohacují na lidské touze po senzacích. Buddhismus diamantového vozu je zaměřen především na schopnost jednotlivce použít vůli k ovládnutí sil dobra a zla.
Cesta do Tibetu
Již ve 3. století př. n. l. za vlády krále Ašóky se buddhismus začal šířit z Indie do dalších zemí a postupně se dostal na Srí Lanku, do Indočíny, Číny, Koreje, Japonska… V 7. až 8. století přijel buddhismus na velkém a diamantovém voze také do Tibetu, kde postupem času dozrál v symbiózu původního tibetského náboženství bön s mahájánovým a vadžrajánovým buddhismem.
Za zakladatele tibetského buddhismu bývá považován indický mudrc Padmasambhava, „Syn lotosu“ (lotos je na Východě pokládán za symbol dokonalosti). Padmasambhava přichází do Tibetu v roce 747. V tomto období nastává velký rozkvět tibetského buddhismu: stavějí se kláštery, překládají se buddhistické texty a vzniká tibetský buddhistický kánon. V 9. století dochází ke konfliktu s původním náboženstvím bön, začíná pronásledování buddhismu a jeho rozmach se zastavuje. Novým impulsem se stává příchod indického kněze Atíši v roce 1042. Tento reformátor zkompletoval učení, utužil řeholní kázeň a zasadil se o pozvednutí mnišské morálky.
V 11. století tedy tibetský buddhismus nabírá novou sílu, ale současně se rozvětvuje do různých směrů a sekt, z nichž čtyři hlavní tvoří dodnes různé větve tibetského buddhismu, které existují již bez hlubších vzájemných konfliktů či bojů. „Oficiálně“ uznávaným směrem je učení „sekty ctnostné řehole“ Gelugpa. Jejím zakladatelem byl reformátor Congkhapa (1356–1418), který mimo jiné zavedl přísnou klášterní disciplínu a celibát. Mniši této reformované větve nosili při obřadech žlutou mitru, a proto byla celá sekta pojmenována jako „žluté čepice“. Tento proud později převládl v celé zemi a z něj vycházejí tibetští světští i duchovní vůdci, dalajlamové a pančhenlamové.
Lama neboli „nejvyšší“
Každé náboženství vytvoří v průběhu svého vývoje hierarchickou pyramidu svých příslušníků od těch, kteří se rozhodli zasvětit mu celý svůj život a stávají se představiteli příslušného směru, až po množství „věřících“, kteří přijímají toto učení a snaží se je aplikovat ve svém každodenním životě.
V Tibetu byl duchovní cestě vždy přikládán velký význam, a proto se zde již po staletí setkáváme například s tím, že každá rodina se snaží, aby alespoň jeden syn vstoupil do kláštera a vytvořil tak hlubší kontakt rodiny s náboženskou cestou. V tibetských klášterech existuje přísná hierarchická posloupnost stavů závisející na úsilí, vědomostech a morálních kvalitách učedníka. Termín lama („nemající nad sebe vyššího“), který se na Západě nesprávně používá pro všechny tibetské mnichy, je označením nejvyššího stupně církevní hodnosti a je vyhrazen pro takové mnichy, kteří přijali největší odpovědnost a překonali nejvíce překážek a zkoušek. Lama je skutečným „srdcem“ tibetského buddhismu, jeho živoucím obrazem, a musí mít proto odpovídající disciplínu, vzdělání i morální předpoklady. Existují kláštery nejen pro muže, ale také pro ženy. Ženy podobně jako muži procházejí různými stupni učení. Po obsazení Tibetu Čínou utrpěl lamaismus četné rány a mnoho lamů, včetně nejvyššího vůdce dalajlamy, bylo nuceno odejít do exilu, kde však nadále působí. Obraz tibetských klášterů a chrámů, které dnes může navštívit turista, je v mnoha aspektech již jen stínem kdysi nádherných a živých společenství.
Dharma a karma
Vraťme se však k podstatě lamaistického učení a podívejme se na jeho základní rysy. Vzhledem k tomu, že samotný lamaismus není jednotným náboženstvím a projevuje se v různých podobách, zaměříme se na prvky, které jsou všem proudům tibetského buddhismu společné nebo jsou považovány za hlavní.
Zběžný pohled na složitost lamaistického panteonu plného buddhů, bódhisattvů a nesčetných bytostí s atributy nejen buddhistickými, ale také hinduistickými a převzatými z původního náboženství bön, na exotické mantry, mandaly či modlitební mlýnky v nás budí dojem komplikovanosti a někdy až zmatku. Je to však jen hra forem, za nimiž se skrývají pevná východiska i cíle lamaistické filozofie.
Pohled na lidský život je v naprostém souladu s původním učením Buddhy. Člověk je bytostí, která prochází nesčetnými životy a reinkarnacemi, jejichž prostřednictvím získává duše zkušenosti vedoucí ke konečné dokonalosti – osvobození. Správná cesta, po níž má člověk kráčet, se nazývá dharma, což je v Tibetu pojem používaný také pro samotné lamaistické učení, neboť to je chápáno jako návod, jak správně kráčet po cestě. Jelikož je člověk nevědomý a nechává se oklamat svými představami, uskutečňuje činy, které nejsou v souladu s cestou dharmy, a uvádí tak do činnosti zákon karmy – zákon příčiny a důsledku. Karma způsobuje, že člověk prožívá utrpení a bolest, které jsou pro něj signálem nerovnováhy a nesprávné cesty. Proto je nutné začít pátrat po kořenech našeho utrpení a následovat čtyři vznešené pravdy a osmerou ušlechtilou stezku, které vedou ke konečnému osvobození.
Cesta sútry a tantry
V průběhu vývoje tibetského buddhismu se setkáváme se dvěma základními způsoby, jak dosáhnout osvobození. První způsob se nazývá sútra; je to cesta postupného studia a praktikování ctnosti, která v průběhu mnoha po sobě následujících životů postupně přibližuje člověka k cíli. Tantra je chápána jako cesta rychlejší a účinnější a obsahuje řadu tajných cvičení, která pomáhají ovládnout všechny síly projevující se v člověku. V některých etapách vývoje lamaismu byly tyto dvě cesty považovány za protikladné a buddhisté se dělili podle toho, kterou z nich vyznávali. Zásluhou některých reformátorů lamaistického učení se však nakonec podařilo vytvořit harmonii těchto dvou cest, a tak samotné praktikování tantry bez ctnostného života a bez prohlubování znalostí je v tibetském buddhismu považováno za neúčinné, a dokonce egoistické. Tantra se začala chápat spíše jako pomocník umožňující lépe se koncentrovat na podstatu učení.
Tři klenoty
Každý buddhista má jako pomocníky na své cestě tři základní klenoty neboli tři útočiště: Buddhu, dharmu (učení) a sanghu (společenství nebo obec). V lamaismu se k nim někdy přidává ještě čtvrtý klenot, kterým je lama neboli učitel, jelikož přímý přenos zkušeností učitele žákovi byl v Tibetu vždy velmi důležitý. Tato útočiště pomáhají člověku najít vnitřní pevnost a jistotu, zbavit se strachu a vnášet jas do vlastních myšlenek a činů.
Buddha je archetypem a vzorem každého buddhisty; není nedosažitelnou bytostí, ale přestavuje cíl, kterého každý člověk může dosáhnout. Úkolem Buddhy je učit a ukazovat cestu, kterou lze následovat praktikováním ctnostných činů.
Dharma neboli učení pomáhá člověku odstraňovat strasti a sebeklamy, přináší mu poznání a moudrost, vzdaluje ho od cyklického upadání do zmatku tím, že odstraňuje jeho nevědomost, jednu z největších příčin bolesti.
Sangha je společenství lidí, kteří následují stejnou cestu, poskytují oporu a sdílejí stejné učení a cíle.
Indický učitel Náropa v 11. století říká: „Můj duch, to jest svrchovaný Buddha. Moje slova, to jest svrchované učení. Moje tělo, to jest svrchované společenství.“ Jistým způsobem má tedy člověk tato tři útočiště také v sobě, pokud se mu podaří vzájemně sladit myšlenky, slova a činy.
Milosrdenství
Soucit a milosrdenství jsou alfou i omegou lamaistického pohledu na život. Každá snaha o sebezdokonalení, která není provázena soucitem s ostatními trpícími bytostmi, je neúčinná a zbytečná, protože každý člověk je neoddělitelnou částí celku. Jako kapku s mořem či paprsek se sluncem ho se všemi bytostmi spojuje nezměrná univerzální síla. Buddhistické náboženství je všeobecně velmi tolerantní, mírumilovné a nedogmatické, neboť sám Buddha „neučil víře, ale práci“.
Ideálem buddhisty je stát se bódhisattvou – milosrdným člověkem, který obětuje své vlastní osvobození ve prospěch ostatních.
Pravý lamaista, který se vydal na cestu k cíli, cítí nejen soucit, ale také povinnost odstraňovat utrpení všude tam, kde se s ním setká. Aby toho byl schopen, musí se sám zdokonalovat a učit, čímž získává stále více prostředků a poznatků, které mu umožňují projevit soucit aktivním způsobem, prací pro druhé. Takto je možné vytvořit řetěz sounáležitosti mezi všemi bytostmi a společně kráčet k pochopení smyslu a cíle života a k nalezení vnitřního míru, který je cennější než všechny poklady světa. A na cestu k němu lze nastoupit v každém okamžiku našeho života.
Zakončeme tedy toto krátké putování krajinami tibetského buddhismu opět slovy 14. dalajlamy: „Musíme využívat všech příležitostí k pěstování pravdy a zlepšování nás samých namísto čekání na okamžik, kdy snad budeme méně zaneprázdněni.“
