Čínská medicína

MUDr. Lucie Šrámková

Čínská medicína
čínská medicína

Počátky čínské medicíny se stejně jako celé čínské dějiny a tradice ztrácejí v dávných mýtických dobách, kdy vládli legendární císaři. Tito císaři přinesli lidem veškeré poznání, a jsou tedy považováni i za zakladatele medicíny. První z nich, Fu-si, jemuž jsou podle tradiční chronologie připisována léta vlády 2852–2737 př. n. l., zavedl dle mýtů užívání akupunktury. Další z císařů Šen-nung (vládl 2737–2697 př. n. l.) představuje zakladatele farmakologie; sám prý ochutnal stovky bylin a určil jejich léčebné vlastnosti. Posledním z legendárních císařů byl Chuang-ti, Žlutý císař, považovaný za autora základního díla čínské medicíny zvaného Chuang-ti nej-ťing (Vnitřní kniha Žlutého císaře). Z pozdějšího období známe řadu vynikajících lékařů a mnoho dalších spisů, které dodnes patří mezi základy tradiční čínské medicíny.
Přestože v současné době na Západě někdy splývá pojem čínská medicína s akupunkturou, systém čínské medicíny je neobyčejně komplexní a akupunktura je jen jeho nepatrnou součástí. Všechny znalosti se uchovávají po tisíciletí a v průběhu času se měnily jen velmi málo.
Mezi základní disciplíny čínské medicíny patří:
1. učení o jin-jangu a pěti prvcích;
2. učení o vnitřních orgánech;
3. učení o čchi, krvi a tělních tekutinách;
4. učení o síti drah;
5. učení o příčinách vzniku onemocnění;
6. učení o mechanismu nemocí;
7. metody vyšetřování;
8. rozlišovací diagnostika;
9. prevence a zásady léčby.
V tomto výčtu si nelze nevšimnout, že prvotní a zásadní roli hrají základní filozofické koncepty, jež jsou potom aplikovány na lidské tělo a pochody v něm. Diagnostika a léčba jsou pouze završením chápání podstaty zákonů lidského těla, které je součástí Přírody.

UČENÍ O JIN-JANGU A PĚTI PRVCÍCH

Vysvětluje tento svět jako neustálé hledání rovnováhy mezi dvěma složkami, jež jsou vzájemně protikladné, avšak zároveň každá v sobě obsahuje i zárodek druhé. Veškeré dění je výsledkem vzájemného působení mezi pozitivní jang a negativní jin polaritou. Jang je aktivní, představuje světlo, mužskou polaritu a nebe. Jin je pasivní, představuje tmu, ženskou polaritu a zemi. Zákonitosti jinu a jangu ovlivňují všechny jevy, a tedy i podstatu zdraví a nemoci. Nemoci jsou často způsobeny nerovnováhou mezi jin a jang, přebytkem nebo nedostatkem jedné či druhé složky.
Pojem „učení o pěti prvcích“ je vlastně nepřesný překlad, neboť Číňané hovořili spíše o pěti přirozených praformách vitální energie čchi nebo pěti praformách přirozeného světa wu sing. Tento systém zahrnuje pět symbolických elementů: dřevo, oheň, zemi, kov a vodu, které jsou ve vzájemných vztazích.Těmi základními jsou vztahy rození jednoho prvku z druhého a vztahy jejich vzájemného ovládání. Je důležité upozornit, že tyto prvky nepředstavují konkrétní pozemské dřevo, oheň, zemi a tak dále, ale jsou určitými abstraktními kategoriemi. Ke každému prvku náleží světová strana (kromě čtyř nám známých je to i střed) a dále chuť, roční období, barva a některé další charakteristiky. V člověku se pět prvků projevuje prostřednictvím pěti základních orgánů.

UČENÍ O VNITŘNÍCH ORGÁNECH

V čínské medicíně se hovoří o pěti takzvaných plných orgánech cang, mezi něž patří játra, srdce, slezina, plíce a ledviny, a o pěti dutých orgánech fu, zahrnujících žlučník, tenké střevo, žaludek, tlusté střevo a močový měchýř. K těmto dvěma pěticím je ještě přiřazován osrdečník a takzvaný „trojitý zářič“, který neodpovídá žádnému fyzickému orgánu, ale z hlediska rozdělování energie čchi je orgánem základním. Každý z těchto základních orgánů má svůj prvek, vztahuje se k němu určitá chuť a smysl.
Dále Číňané mluví o takzvaných zvláštních orgánech, jež zahrnují mozek, dřeň, kosti, cévy a dělohu.
Funkce orgánů je popisována hlavně ve vztahu k proudění a rozdělování energie čchi.

UČENÍ O ČCHI, KRVI A TĚLNÍCH TEKUTINÁCH

Pojem čchi je v současné době na Západě znám právě díky tradiční čínské medicíně, avšak jeho obsah je mnohem širší. Čchi je prvotní substance vesmíru, jež proniká vším, a tedy samozřejmě i člověkem, který je též součástí vesmíru. V rámci medicíny můžeme čchi nejlépe chápat jako vitální sílu, která oživuje organismus a udržuje ho v chodu. Člověk si část čchi přináší na svět při svém narození a část získává později. Na tom se podílí řada orgánů. Nejdůležitější roli hrají ledviny, kde se uchovává vrozená čchi, dále žaludek a slezina, které se účastní trávení a přeměny potravy, a nakonec plíce, vdechující čchi z okolí. Čchi se pohybuje čtyřmi základními směry: jde o stoupání, klesání, vystupování (z těla ven) a vstupování (do těla). Učení o čchi je mnohem komplexnější, než bylo nastíněno, a hovoří o mnoha druzích čchi, o jejich vzniku, funkcích a způsobu cirkulace.
Krev byla považována za důležitou životadárnou tekutinu, k níž mají nejtěsnější vztah srdce, slezina a játra. Krev podle Číňanů vyživuje a svlažuje organismus, za její důležitou roli bylo považováno též vyživování psychické složky člověka. Vztah krve a čchi byl vnímán jako velmi úzký; v čínských lékařských spisech můžeme nalézt výstižné vyjádření, které říká, že „čchi je generálem krve“ a „krev je matkou čchi“.
Kromě krve hovořili Číňané ještě o dalších pěti druzích tělních tekutin (pot, nosní hlen, slzy a dva typy slin), jež odpovídají pěti plným orgánům.

UČENÍ O SÍTI DRAH

Celé tělo je protkáno sítí drah neboli meridiánů, jimiž proudí čchi. Systém je velmi komplikovaný, avšak jeho základem je dvanáct řádných drah. Dráhy procházejí celým tělem, většinou po povrchu, místy se zanořují do hloubky. Každá z nich přísluší jednomu orgánu, má svůj přesně daný průběh a obsahuje řadu bodů, které Číňané nazývali dosti rozmanitě, často velmi poetickými jmény. Body se jeví zkušenému lékaři jako mělké propadlinky na kůži, které jsou na pohmat citlivější než okolní kůže. Číňané je proto nazývali süe neboli důlky.
V pozdějších dobách na Západě dostaly body svá čísla podle polohy na dráze, na níž se nacházejí, například bod ledviny 5 nebo plíce 7. Za ideální situace čchi koluje harmonicky drahami, není jí nedostatek ani nadbytek, nikde se nehromadí. V běžném případě jakékoliv nerovnováhy – a nemusí to být ještě viditelná nemoc – může dojít k nahromadění čchi v některé oblasti. Tuto disharmonii je možno ovlivnit působením na body na blízkých drahách pomocí jehly, tlaku a podobně, tak, aby se energie znovu rozproudila. Číňané tedy chápali, že mnohem účinnějším způsobem lze onemocnění léčit již v situaci energetického nesouladu, ještě před tím, než je konkrétní orgán viditelně poškozen.

UČENÍ O PŘÍČINÁCH VZNIKU ONEMOCNĚNÍ

Od dávných dob se hovoří o třech základních okruzích příčin chorob: jsou to příčiny vnější, vnitřní a ostatní, jež nejsou ani čistě vnější, ani vnitřní. Čínský lékař zkoumá velmi pečlivě všechny příznaky, i ty zdánlivě nevýznamné, protože teprve celá tato mozaika může odhalit příčinu onemocnění. Neexistuje například nachlazení jako takové, ale z dalších příznaků se určí konkrétní typ nachlazení podle příčiny, která je vyvolala.
Vnější příčiny onemocnění zahrnují jednak šest takzvaných rozvracečů, což je vítr, chlad, horko, vlhko, sucho a žár; dále sem patří infekce, paraziti a vnější poranění.
Mezi vnitřní příčiny onemocnění patří sedm základních emocí, které náleží pěti základním orgánům. Radost náleží srdci, hněv játrům, zármutek a žal plicím, zádumčivost slezině a děs a strach ledvinám. V případě silné emoce je přímo poškozován příslušný orgán.
Potrava se stává chorobným činitelem pouze tehdy, pokud je v jakémkoliv smyslu nevyvážená, ať už jde o přebytek či nedostatek, znečištění, jednostrannou skladbu a podobně. Obdobně je to i s aktivitou a odpočinkem, které v nepřiměřených dávkách mohou též způsobovat onemocnění.

UČENÍ O MECHANISMU NEMOCÍ

Vznik nemoci souvisí se stavem čchi člověka, tedy s celkovou odolností organismu, stavem jednotlivých orgánů, a je také ovlivněn typem škodlivé čchi, která člověka napadla. To může znamenat, že určitý typ škodliviny se jednoho člověka téměř nedotkne a druhému způsobí velmi závažné onemocnění.
Čínská medicína popisuje celou řadu disharmonií, ze kterých plyne velké množství různých syndromů. Například nadbytek jangu se projevuje vysokou horečkou, zrychlením tepu, žízní, zrudnutím obličeje. Podrobnější popis mechanismů nemocí však přesahuje rámec tohoto krátkého pojednání.

METODY VYŠETŘOVÁNÍ


Čchi koule
čchi koule

Diagnostické metody jsou v čínské medicíně mimořádně propracované a zabývají se i těmi nejmenšími detaily. Čínský lékař nejprve vyšetřuje pacienta zrakem, což zahrnuje celkový pohled na nemocného, jeho postoj, pohyby, způsob řeči. To vše mimo jiné odhaluje emoční stav pacienta. Při pozorování jednotlivých částí těla je velmi důležitá pečlivá prohlídka jazyka – jeho velikosti, vlhkosti, pohyblivosti, povlaku a dalších vlastností. Dále je pacient vyšetřen sluchem a čichem. Důležitou součástí je rozhovor, kdy se lékař dotazuje pacienta na pocity chladu či horka, pocení, bolesti, trávení, vyměšování, spánek a sny. Na závěr je prováděno vyšetření pohmatem, zahrnující zkoumání pulsu a pohmat jednotlivých částí těla včetně drah čchi a jejich bodů.

ROZLIŠOVACÍ DIAGNOSTIKA

Jedná se o správné vyhodnocení příznaků zjištěných u pacienta, určení jejich příčiny, a následné zahájení správné léčby. Avšak systém určování a řazení jednotlivých syndromů se od současné západní medicíny liší. Číňané syndromy dělí podle různých hledisek, například podle chladu a horka, povrchu a nitra, podle jinu a jangu, podle typu vnějšího napadení, podle čchi, krve a tělních tekutin, podle drah, podle orgánů. Jednotlivé syndromy jsou často nazývány symbolickými názvy, které popisují jejich příčinu – například syndrom prázdnoty krve, syndrom zranění plic a další.

PREVENCE A ZÁSADY LÉČBY

Pro tradiční čínskou medicínu je charakteristické celostní pojímání člověka; jeho onemocnění je hodnoceno nejen ve vztahu k němu individuálně, ale také ke klimatickým a geografickým faktorům. Snahou je podporovat to správné a harmonické a odstranit to škodlivé.
Základní léčebné postupy jsou:
• Akupunktura – Body jsou napichovány jehlami z různých kovů.
• Akupresura – Na body se působí tlakem prstu nebo různých pomůcek.
• Požehování (moxibusce) – Pomocí zapálené pelyňkové nati (tzv. moxa) umístěné nad bodem se tento prohřívá.
• Léky – Používají se léčebné přípravky z rostlin, minerálů i živočichů v různých formách pilulek, mastí, tinktur, čajů apod. Často se připravují komplexní směsi, které mohou obsahovat i více než deset složek.
• Dieta – Podle typu onemocnění a člověka bývají vždy doporučena dietní opatření, týkající se množství a skladby jídla i použití různých koření.
• Tělesná cvičení – Často jsou předepisována tělesná cvičení, jež zlepšují cirkulaci čchi; nejznámější z nich je čchi-kung.
Metody léčby se opět rozdělují podle typu působení, jako například metody zahřívání, a existuje tak řada způsobů, jak účinku dosáhnout. Může být použita směs bylin, akupunkturní jehla, prohřívání akupunkturního bodu moxou a další.
Pokusili jsme se jen o stručné nahlédnutí do základních součástí čínské medicíny. Důkladné studium zabralo adeptovi medicíny mnoho let, své znalosti pak dále prohluboval celoživotním setkáváním s pacienty a jejich chorobami. Přestože tradiční čínská medicína nedisponovala takovým přístrojovým vybavením a nebyla schopna některých technicky náročných a život zachraňujících výkonů, jaké máme k dispozici v současné době na Západě, dokázala a stále dokazuje svou mimořádnou účinnost v řešení každodenních zdravotních problémů. To vše jen s použitím rukou a hlavy zkušeného lékaře.
Cílem tradiční čínské medicíny není záchrana významně poškozených orgánů, ale prevence a vyrovnávání disharmonie již v jejích počátcích. Tedy v situaci, kdy pacient má nějaké obtíže, ale ještě nedošlo k viditelnému poškození některého orgánu. To je oblast, která je pro současnou západní medicínu poněkud problematická, o čemž svědčí časté stížnosti pacientů typu „pořád mám obtíže, ale lékaři na mě nic nenašli“.
Přestože nám mohou být některé pojmy a pojetí tradiční čínské medicíny vzdálené, pokusme se na ni dívat nepředpojatýma očima. Je to propracovaný systém, který dobře slouží lidem již po tisíciletí, a není důvod, proč by nemohl sloužit i nadále.