Mnohé starodávné civilizace nás uchvacují krásou toho, co po sobě zanechaly buď v písemné formě, nebo v podobě památek a staveb. Tibet mezi nimi zaujímá zvláštní místo, neboť je jakýmsi posledním žijícím článkem, který nás s nimi spojuje. Většina starodávných kultur, jejichž odkazy dodnes objevujeme při archeologických vykopávkách a posouváme jejich časové hranice dál a dál do minulosti, byla pro dobyvatele či objevovatele snadno přístupná. Tibet byl však díky své poloze dlouho izolován od okolního světa a jeho tradice zůstala téměř nedotčená. To je hlavní důvod, proč učení z daleké minulosti, vědomosti o lidské duši a poznání zasvěcenců a mudrců zůstaly uchovány živé.
Další zajímavostí je i fakt, že každý rok miliony lidí celého světa navštěvují chrámy, zříceniny a pozůstatky starých civilizací, ale do Tibetu je téměř nemožné proniknout. V roce 1950 se stal Tibet obětí čínské invaze a v roce 1959 z něj odešel dalajlama. Tyto dva letopočty tedy představují jakousi pomyslnou časovou hranici, do níž byl buddhismus národním tibetským náboženstvím. Během několika let tuto zemi opustila převážná část náboženských hodnostářů, kteří hledali útočiště v různých okolních státech příznivě nakloněných jejich víře. Tibet „osiřel“, ale to neznamená, že by se vzdal své víry či naděje na budoucnost, která mu přinese jeho vytouženou nezávislost.
Mluvit o tibetské víře či filosofickém přesvědčení není vůbec snadné. Mnozí autoři se pokusili stanovit, kdy do Tibetu pronikla jednotlivá náboženství, ale údaje se natolik různí, že je musíme brát s odstupem. Pro západní svět je Tibet zemí obestřenou záhadou a říká se o něm, že „nikde na světě není nebe blíž zemi, nikde nejsou lidé blíž bohům“. V minulosti pronikli na území Tibetu jen ti nejvytrvalejší dobrodruzi, i když jim cesta na koni či pěšky trvala celé měsíce. Dnes již stačí nasednout do letadla, a za několik hodin spatříme tuto nádhernou a záhadnou zemi ponořenou do jakési letargie v čekání na „lepší časy“.
Trocha historie
Archeologické nálezy datované do doby až 10 000 let př. n. l. nám vyprávějí o nomádských národech střední Asie, které přišly do této oblasti. Více údajů však existuje o lidech, kteří tuto zasněženou zemi obydleli přibližně před 2300 lety.
Mytologické prameny uvádějí jako první obyvatele opici a ďáblici. Jejich potomkům, kteří byli napůl opicí a napůl ďáblem, trvalo tisíce let a inkarnací, než se přeměnili na člověka. Bohové, kteří je ochraňovali, je naučili používat oheň, obdělávat půdu, vzdělali je v různých řemeslech a uměních, naučili je léčitelství, umění vládnout a vytvářet společnost.
Podle jedné z verzí se prvním mytickým králem stal Ňathi Cänpo, který prý byl indickým králem Rúpatim a po prohrané válce popisované v Mahábháratě dorazil do Tibetu. Jeho dynastie vládla od roku 127 př. n. l. až do 7. století n. l. Po celou tu dobu vzkvétaly šamanismus a animismus, které se staly základem původního tibetského náboženství bön, jež se opíralo o vzájemné vztahy člověka a přírody. Animismus není primitivní vírou, ale přesvědčením, že celá příroda je oduševnělá a živá, a jelikož je člověk její součástí, podléhá také přírodním zákonům jak v dobrém, tak ve špatném; mělo by mu tedy záležet na tom, co se v přírodě děje. Vztah člověka a přírody je vzájemný, protože spolu s ostatními živými bytostmi sdílejí stejnou planetu, na níž probíhá jejich evoluce. Člověk by si tedy neměl přírodu podřizovat, ale spolupracovat s ní, aby tato „symbióza“ byla prospěšná všem obyvatelům zeměkoule. Člověk není „pánem přírody“ ani „pánem všeho tvorstva“, ale jedním z mnoha tvorů; neměl by se tedy dopouštět „velkého kacířství“ a vydělovat se z přírody nebo se nad ni vyvyšovat, jak uvádí starodávný tibetský filosofický text „Hlas ticha“.
Náboženství bön
Na začátku se výraz bön používal pouze pro kněžský řád šamanů a teprve později se tak začalo říkat celému náboženství, které se původně jmenovalo lha-čhos, „boží věc“, aby se odlišilo od mi-čhos, „lidské věci“.
Náboženství bön zastává názor, že člověk by se měl jakožto vědomá bytost účastnit zákonů života, které postihují celý vesmír. Člověk v sobě obsahuje projev kosmické dimenze, která má tři úrovně: země, nebe a podzemní svět. Kněz bön zná jejich skrytá tajemství a může pomoci člověku lépe pochopit přírodní zákony a stát se tak jednotnější bytostí, která v sobě ovládá všechny kosmické úrovně v menším měřítku. Proto jsou kněží duchovními vůdci tibetské společnosti a jako šamani zprostředkovávají vztahy člověka a různých úrovní života v přírodě.
Podle tradice bön sestoupil první král Tibetu z nebe po provaze, a proto se tento provaz znázorňoval na mnoha královských hrobkách, aby dosvědčil nebeský původ králů a jejich návrat na nebe poté, co splní své pozemské úkoly. Proto mají kněží bön svaté poslání usměrňovat lidské duše nahoru k nebi, k obydlí bohů.
Kněz bön je také léčitelem. Řídí se názorem, že příčinou většiny nemocí je „ztráta duše“, což znamená, že jeho základním úkolem je tuto duši najít a vrátit ji do těla, aby se znovu nastolila rovnováha. Jinými slovy jde o to, k čemu stále více dochází i dnešní medicína, že nemoci nemají ve většině případů pouze somatický původ, ale jsou psychosomatické. Proto stále platí staré pravidlo lékařů, že by neměli léčit nemoc, nýbrž nemocného. Každý z nás totiž prožívá jistou nemoc jinak, a to závisí na našem psychickém a duchovním stavu, a nejen na fyzickém zdraví.
Vliv bön je patrný i v obřadu nazvaném „Nebeský pohřeb“, kde tělo po smrti není spalováno na pohřební hranici, ale nechává se na vrcholu hory, aby se s ním vypořádala příroda. Kněz bön v symbolickém smyslu provází zesnulého na „onen svět“ a ulehčuje mu svými znalostmi muka a strach, který by na této cestě mohl pocítit.
Bön měl značný vliv na tibetský lamaismus a jeho mnohé prvky přežily v nejrůznějších oblastech tibetského života. Ovládání počasí, extatické tance spojené s různými událostmi, jazyk duchů, jímž kněží navazují spojení, to všechno jsou pozůstatky náboženství lha-čhos, „boží věci“ a praktik bön.
Současnost
V Tibetu je dodnes silně zakořeněna víra v šamany. Buddhismu se ji nikdy nepodařilo zcela odstranit, a nechal se jí tedy nakonec prostoupit. Ať už patří Tibeťan do jakékoli náboženské školy, v okamžiku, když onemocní, podstoupí patřičné rituály: bude se například dotýkat modlitebních předmětů, bude vzývat ochranné duchy, podstoupí očistné rituály, které mu pomohou vykoupit jeho zbloudilou duši nebo navrátit ducha na správnou cestu. Šamanismus oplývá moudrostí, která se používá především k navrácení rovnováhy těla, psýchy a ducha, tedy ke znovunastolení vlády té nejvyšší složky v člověku.
Nejvyšší duchovní a světský vůdce Tibetu, dalajlama, je nucen žít mimo svou vlast v exilu. Je považován za inkarnaci Avalókitéšvary, pána milosrdenství, jenž se rozhodl znovu narodit, aby pomohl všem lidem, kteří ještě stále hledají cestu k seberealizaci. Jméno dalajlama se překládá jako „oceán moudrosti“, protože v tibetském jazyce dalaj znamená „oceán“ a lama „učitel“.
Jelikož se věří, že dalajlamové jsou inkarnací téže bytosti, proces hledání nové inkarnace dalšího dalajlamy začíná přesným zjištěním místa a času smrti předchozího. Podle toho, kde žil v poslední inkarnaci, lze zjistit, kde by se měl narodit v další. Ta by měla začít rok po smrti předchozího dalajlamy. Když dítě naplní tři až čtyři roky života, vysílá se zvláštní poselstvo, aby je našlo, ale do pátrání po pravém kandidátovi se zapojují i různé kněžské spolky. Kněží, kteří mají za úkol najít novou inkarnaci dalajlamy, mají často vize o místě, kde se nachází, jaké je jeho jméno nebo jiné charakteristiky, jež mohou pomoci při určování jeho totožnosti. Předchozí inkarnace někdy zanechá údaje o další. Pokud je kandidátů více, musí je přezkoušet někdo z těch, kdo znal velmi dobře dalajlamu v jeho předchozí inkarnaci; obvykle je pak dítě tím, kdo poznává „zkoušejícího“, a ne naopak. Dítěti se také předkládají různé věci, mezi nimiž jsou i předměty, jež patřily jeho předchůdcům, a ono je musí poznat.
Když je nový vůdce rozpoznán, stěhuje se do kláštera, kde se připravuje na své poslání. Vzdělává se duchovně, nábožensky i intelektuálně. Kromě dějin, matematiky, řečnictví, řízení administrativy a meditací se musí naučit psát čtyřmi druhy tibetského písma. Teprve poté, co se vypořádá s Kandžurem, buddhistickou „biblí“ složenou ze 108 svazků, a naučí se její komentáře shrnuté v díle Tandžur, které má 225 svazků, se začíná seznamovat s nejvyššími duchovními vědomostmi. Celé vzdělávání končí zkouškou, při níž jsou přítomni ti nejvzdělanější lamové. A tak se rodí nový duchovní a světský vůdce Tibeťanů.
Současný dalajlama je čtrnáctý v pořadí. Své povinnosti převzal, když mu bylo pouhých 16 let, k čemuž ho donutila čínská invaze do Tibetu. Snažil se tento spor řešit cestou nenásilí, ale v současném světě korupce, násilí, nečestnosti a lží to nejde tak jednoduše ani tak rychle. Dalajlama neúnavně seznamuje celý svět se situací Tibetu, který trpí jak fyzickou, tak duchovní bídou, a zároveň obohacuje lidi moudrostí svých slov a činů.
Tibet prožívá od roku 1950 těžké časy, ale dějiny již mnohokrát ukázaly, že v pomíjivém světě nic netrvá věčně. A tak můžeme doufat, že ostrov nejmírumilovnějšího náboženství znovu vystoupí z moře válek a materialismu.
