duše

Říká se, že toho, co nevíme o životě a smrti, je mnohem více než toho, co víme. Jelikož nemůžeme vycházet z toho, co nevíme, je tento článek zaměřen na poznání, které nám zanechaly starodávné civilizace.

Egyptská knih mrtvých, respektive „Kniha skrytého obydlí“ nebo „Kniha zrození Duše na světlo denní“ popisuje cestu Duše po smrti, osvobození se od pozemského života a vstup do sféry božského světa, do oblasti světla.

Když Paracelsus vysvětluje druhy nemocí a léků, které se mají použít, mluví také o těle a o duchu. Důležité je však pochopit, že slovo DUCH používá ve velmi obecném smyslu a toto slovo může mít různé významy podle tématu, kterému se věnuje, nebo podle smyslu odstavce, v němž se objevuje.

Platon se nám pokouší říci, že pouze a jedině v duši se nachází skutečná osobnost člověka, ona podstata, která přežívá fyzickou smrt.

Aniž bychom usilovali o vysvětlení učení o reinkarnaci, pokusíme se poukázat na vliv, který měla a má zmíněná koncepce na teorii a praxi v medicíně.

Aby tvá duše rostla, musíš ji nejprve začít vnímat a ještě předtím musíš, jak jen to lze, utišit hluk své osobnosti, neboť uprostřed hlasitého řevu jen stěží zaslechneš šepot mudrce.

Téma smrti se dotýká každého z nás. Téměř každý se s ní nějakým způsobem setkal, přemýšlel o ní. Svět kolem nás vytvořil spoustu mýtů, které ji zahalují.

U starodávných kultur skutečné zdraví jedince záleželo na harmonii fyzických a psychických úrovní, na jejich souladu a spolupráci, díky nimž byl vytvořen kanál pro impuls nesmrtelné části – věčného Ducha. Starověký lékař tak byl v první řadě vždy filozofem. Filozofem, který zkoumal nejdříve sebe sama a přírodu, poznával univerzální zákony, a poté pomáhal nemocnému navracet ztracenou harmonii.

Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.