Lidská duše z pohledu Platonovy filozofie

Ing. Leoš Flaitingr

Zkoumáme-li, co je to lidská duše, musíme nejprve znát odpověď na otázku, co je to člověk. Obecné vědění o člověku nám přinášejí staré tradice, které vycházejí z opakovaně potvrzované zkušenosti. A jak píše František Novotný ve svém monumentálním díle O Platonovi, touto zkušeností je smrt. Protože smrt umožňuje lidem pochopit rozdíl mezi tím, co je živé, a tím, co je mrtvé. Mrtvé tělo se nehýbe, nevidí ani necítí. To, co dělá člověka, který se hýbe, vidí a cítí, živým, bylo u Řeků nazýváno psýché, duše. Živý člověk má tedy tělo a duši a mrtvému zbývá jen tělo.

KDO JE ČLOVĚK


Platón, Rafaelova freska ve Vatikánu
Platón, Rafaelova freska ve Vatikánu

Každodenně v běžné komunikaci mluvíme sami o sobě v první osobě: já chci, já slyším, já půjdu, já sám atd. Málokdy se však pozastavíme nad tím, co znamená „já sám“. Kdo je člověk „sám“? Právě na tuto otázku můžeme najít odpověď v dialogu Alkibiadés, kde docházíme ke zjištění, že „člověk sám“ není tělo, ale není to ani spojení těla a duše, nýbrž jen samotná duše. Protože tím, kdo řídí tělo a vládne mu, je duše.
„Tedy ten, kdo nám přikazuje poznati sama sebe, nám poroučí nabýti poznání o duši... Kdo tedy poznává něco z toho, co náleží tělu, zná své věci, ale ne sama sebe... Tedy také kdo zase pečuje o tělo, pečuje bezpochyby o své věci, a ne sám o sebe... A kdo o peníze, nepečuje ani o sebe ani o své věci, nýbrž o něco ještě vzdálenějšího, než jsou jeho věci.“ (Alkibiadés, 130e–131c)

VZTAH DUŠE A TĚLA

Sokrates před smrtí nabádá své žáky, aby netruchlili, protože jak říká: „...až vypiji jed, již u vás nezůstanu, nýbrž odejdu pryč, tam do jakýchsi radostí blažených duší...“ (Faidon, 115c)
To, co zůstane, bude jen mrtvé tělo.
Jsme poučeni, že nějak škodit padlému protivníkovi a „...pokládati za nepřítele to mrtvé tělo, zatímco pravý bojovník odletěl a zbylo jen to, čím bojoval...“ (Ústava, 469d), je malicherné a pošetilé.
„Je třeba věřiti..., že duše je veskrze odlišná od těla, a co v životě samém dělá každého z nás, to že není nic jiného nežli duše, kdežto tělo je u každého z nás jev průvodní, že se těla zesnulých dobře nazývají obrazy zesnulých, avšak skutečná bytost každého z nás, co nazýváme nesmrtelnou duší, odchází k jiným bohům vydat počet..., počet pro dobrého bezpečný, ale pro zlého velmi strašný.“ (Zákony 12, 959a–c)
Platon se nám pokouší říci, že pouze a jedině v duši se nachází skutečná osobnost člověka, ona podstata, která přežívá fyzickou smrt. Samotné tělo je jen jakýmsi přídavkem duše, který je formován duší a skrze nějž se duše může projevovat. Pokud tedy budeme člověka chápat jako duši, pak jsme k tělu „připoutáni na způsob škeble“ (Faidros, 250c).
„Chceme-li viděti, jaká vpravdě jest (duše), nesmíme se na ni dívati tak, jak ji vidíme nyní, poskvrněnou od společenství těla i od jiných zlých věcí, nýbrž jaká jest ve své čistotě, takovou si ji musíme myšlením důkladně prohlédnout.“ (Ústava, 611c)
Nyní vidíme duši spíše jako krásnou sochu, kterou jsme vytáhli z moře, kde byla dlouhou dobu ponořena, a u níž těžko můžeme poznat původní podobu, „protože z bývalých částí těla jedny má ulámány, jiné od vln sedřeny a všelijak znetvořeny a naopak zase má na sobě jiné přírůstky jako lastury, chaluhy a kameny, takže se podobá spíše každému zvířeti... Takto i my se díváme na duši podobně znetvořenou tisícerými zly.“ (Ústava, 611d) Duše se musí nejprve zbavit těchto přírůstků, všech smyslností, které má od těla, a teprve poté se může zjevit ve své čisté a zářící přirozenosti.

TŘI ČÁSTI DUŠE

Z toho, co již bylo o duši napsáno, vidíme, že se duše podílí na tom, co náleží tělu, především v oblasti smyslů a žádostí, ale na druhou stranu jí připisujeme čisté, věčné, nepomíjivé vlastnosti a nesmrtelnost. Tato schopnost duše souvisí s Platonovým rozdělením světa na dvě části.
První svět lze poznávat smysly; je to viditelný svět a nazýváme ho smyslový (senzibilní). Sem bychom zařadili vše, co je hmotné, ale zároveň pomíjivé, protože vše, co jednou vzniklo, musí i zaniknout.
Druhý svět je smysly nepoznatelný, neviditelný svět; je tedy pomyslný, poznatelný jen rozumem a myšlením (inteligibilní). Je to Platonův svět idejí, archetypů, které jsou věčné a nepomíjivé (Dobro, Krása, Spravedlnost...).
Kam tedy Platon umísťuje duši? Nepatří zcela ani do jednoho z těchto dvou světů, je však jakýmsi prostředníkem mezi nimi. Přesto však je více podobna světu neviditelnému.
„Jest tedy duše neviditelnému druhu podobnější než tělo, toto však viditelnému.“ (Faidón, 79b)
Z tohoto umístění duše mezi svět viditelný, který jí nabízí smyslové vjemy a do něhož promítá svoji žádostivost, a svět neviditelný, kterého dosahuje v okamžicích myšlení a poznávání nadčasových hodnot, vyplývá i její rozdělení na tři části, jež Platon popisuje v Ústavě:
„...a nazveme to, čím duše rozumně uvažuje, její rozumovou složkou, to pak, čím touží po lásce a lační i žízní a čím se chvěje i při ostatních žádostech, složkou nerozumnou a žádostivou, společnici to všelikých druhů nasycování a rozkoší.“ (Ústava, 439d)
Středem mezi těmito dvěma póly duše je „vznětlivost a to, čím se rozhorlujeme, jest to třetí složka.“ (Ústava, 439e) Tuto třetí složku nazýváme srdnatostí, která je bojovná a projevuje se vždy, když spolu soupeří rozumová a žádostivá část duše. Lze říci, že pokud je naše bojovnost ochablá, vítězí v nás žádostivá část duše, pokud se však pevně postaví na stranu rozumu, vítězí rozumová část a společně dokážou žádostivou část zkrotit. Stejně jako vozataj dokáže zkrotit koně, jak je obrazně popsáno v dialogu Faidros. Zde je lidská duše přirovnána k dvojspřeží. Vozatajem je rozumová složka duše a zbylé dvě složky představují dva koně. Srdnatá složka je kůň, „který je v krásnějším stavu, je svým vzhledem přímý a s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, nos má vypouklý, je bílé barvy, černooký, milovník cti s uměřeností a studem, přítel pravdivého mínění, nepotřebující ran, je řízen jedině pobídkou a slovem.“ (Faidros, 253d) Avšak žádostivá složka duše je kůň „křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající, a to ještě stěží, toliko biče a bodců.“ (Faidros, 253e) Stejně jako vozataj musí pevnou rukou přinutit k poslušnosti vzpurného koně („zkrvaví ten zlý jazyk i dásně a sraze mu nohy i boky k zemi způsobí mu bolesti“), tak i člověk může pevnou vůlí a rozumem ovládnout svoji žádostivou složku.

NEMOCI DUŠE

Musíme se zde zmínit též o skutečnosti, že lidská duše může stejně jako tělo onemocnět nebo být nemocná trvale. „Nemoc duše jest, jak třeba uznati, nepříčetnost; dva pak jsou druhy nepříčetnosti, jednak šílenost, jednak nevědomost. Každý tedy stav, ve kterém jest kdo stižen buď tímto, nebo oním, jest nazvati nemocí. Za největší nemoci duševní jest pokládati nemírné rozkoše a strasti; má-li totiž člověk nemírnou radost nebo když zármutkem trpí v opačném směru, spěchá nevčasně jednoho se zmocniti, druhému utéci a není s to, aby něco správně viděl nebo slyšel, nýbrž běsní, a tehdy jest nejméně schopen užívati rozumu.“ (Timaios, 86b)
Vidíme, že nepřítomnost rozumu (nerozumnost), ale i nevědomost jsou považovány za nemoc, často ještě horší nežli nemoc tělesná. Obrazně můžeme nepříčetnost či nevědomost přirovnat k řítícímu se dvojspřeží, jehož vozataj tvrdě spí, a které neví, odkud přijelo ani kam povede jeho zběsilá jízda, podřízená jen náhodným podnětům. Jedinou záchranou, která může zabránit tragické nehodě, je probuzení spícího vozataje. Pokud ovšem již někde cestou nevypadl a jeho koně jen šíleně neletí dál. Jediným lékem na nemoci duše, který Platon doporučuje, je vzdělávání a výchova, jejímž cílem je, aby náš vozataj nespal, ale pevně držel opratě ve svých rukou a byl si vědom své řídící odpovědnosti.
„Jestliže pak ještě při tom pomůže správně pěstované vychovávání, dochází plnosti života a stává se veskrze zdravým, uniknuv největší nemoci; pakli však zanedbá, projde kulhavě cestu života a přichází zpět do říše Hádovy nedokonalý a nerozumný.“ (Timaios, 44c)

VÝCHOVA DUŠE

Za cíl výchovy Platon považuje to, aby „rozumová složka vládla, poněvadž jest moudrá a má péči o celou duši. A složka vznětlivá má pak být této poslušna a jí nápomocna.“ (Ústava, 441e) Tím je také nastolena opravdová spravedlnost, která spočívá v tom, že každá část duše vykonává to, co jí náleží. Výchova se tedy zaměřuje na dosažení tohoto spravedlivého uspořádání částí duše.
„V soulad pak je asi uvede, jak jsme vykládali, náležitá směs músiky a gymnastiky, která jednu z nich napíná a živí krásnými myšlenkami, druhou pak povoluje krotíc ji harmonií a rytmem.“ (Ústava, 441e)
Důležitý je správný poměr músiky a gymnastiky, protože bude-li převažovat gymnastika, získáme duši tvrdou a obhroublou, a bude-li převažovat músika, duše bude změkčilá a přecitlivělá. Stejně tak můžeme tento poměr přenést na člověka ve vztahu duše a těla.
„Jediná tu jest záchrana pro obě části, neuvádět v činnost ani duše bez těla, ani těla bez duše, aby ve vzájemné obraně nabývaly rovnováhy a zdraví. Proto tedy vědecký pracovník nebo kdo se usilovně zabývá nějakým jiným oborem duševní práce, musí náležitou měrou pěstovati i pohyby tělesné, účastně se cvičení gymnastických, a ten, kdo zase horlivě pěstuje tělo, musí navzájem náležitě prováděti činnost duše, zabývaje se uměním músickým a veškerou filozofií, ač má-li se právem nazývati krásný a dobrý v pravém smyslu slova.“ (Timaios, 88c)
Při výchově duše se tedy máme zaměřit především na rozumovou a vznětlivou složku. „A tito dva činitelé, takto jsouce vypěstováni a vpravdě vyučeni a vychováni každý ve svém, budou říditi složku žádavou – jež v každém zaujímá největší část duše a jest přirozeně nejnenasytnější – budou jí hlídati, aby nedošlo k tomu, že by naplňujíc se tělesnými takzvanými rozkošemi příliš zbytněla a zesílila a nekonala pak již svého úkolu, nýbrž pokusila se podrobiti si a ovládati činitele, nad kterými jejímu druhu vláda nepřísluší, a tak zvrátila veškeren život všech lidí.“ (Ústava, 442a)
Na základě úkolů, které mají jednotlivé složky duše, Platon formuluje základní ctnosti pro každou z nich. Jsou to:
* Moudrost pro rozumovou složku, protože tato dává příkazy a ví, co prospívá každé části i veškerému celku.
* Statečnost pro vznětlivou či srdnatou složku, protože ve strastech i slastech si musí uchránit předpisy rozumu, co je nebezpečné a co ne, a být připravena za ně bojovat.
* Uměřenost (střídmost) pro žádostivou složku, aby si byla vědoma svého místa, nebouřila se proti rozumové složce a nezveličovala své požadavky.
* Spravedlnost pro celé toto uspořádání zdravé duše, které zajišťuje, že každá složka plní úkol, jenž jí náleží, a nedomáhá se toho, co nemá právo vlastnit či ovládat.

NESMRTELNOST DUŠE


Sokratova smrt
Sokratova smrt

Nesmrtelnost duše, tedy trvání duše po smrti, posmrtný soud, očištění a opětovné vtělení duše, aby v novém životě odčinila viny života předcházejícího, jsou nezbytnou součástí Platonovy filozofie a jsou výrazem mravního smyslu pro spravedlnost. Pomocí mýtu o Érovi je tento koloběh popsán v X. kapitole Ústavy.
Nesmrtelnost duše a její převtělování bylo důležitým prvkem orfických nauk; samotné tělo bylo považováno za dočasné vězení či hrob duše. Je pravděpodobné, že Platon byl s těmito naukami dobře obeznámen.
„Co se mluví v tajných řečech zasvěcenců, že my, lidé, jsme v jakémsi vězení a že se člověk z něho nesmí vyprošťovati ani utíkati, ta věc je pro mne příliš vysoká a nesnadno pochopitelná.“ (Faidón, 62b)
„...já jsem totiž také slyšel od kteréhosi z moudrých mužů, že my nyní jsme mrtvi a naše tělo že nám je hrobem.“ (Gorgias, 493a)
„A vypozorovavši zvláštní sílu tohoto žaláře a že jest vytvořen žádostí, tak aby vězeň byl co nejvíce pomocníkem tohoto uvěznění – tu jak pravím, milovníci vědění poznávají, že filozofie, přijavši jejich duši v tomto stavu, klidně jí domlouvá a snaží se ji vyprostiti, dokazujíc, že plno klamu jest pozorování konané očima, plno klamu pozorování konané ušima i ostatními smysly; přemlouvá ji, aby vystoupila vzhůru z těchto smyslů, pokud není nutno jich užívati, a vybízí, aby se sama od sebe sbírala a shromažďovala a aby nedůvěřovala ničemu jinému než sama sobě.“ (Faidón, 83a)
Spravedlivě uspořádaná duše je vskutku nesmrtelná, jelikož nahlíží do světa nesmrtelných idejí a řídí podle nich život člověka. Platon jí po smrti těla nechává doslova narůst perutě, aby mohla vystoupit na „hřbet světa“ do společnosti bohů. „Tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku jsoucí, viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění. Protože se pak mysl boha i veškeré duše, které na tom záleží, aby dostala, co jí patří, živí rozumem a čistým věděním, proto se raduje, když po čase spatří to, co jest, a pohlížejíc na pravdivé věci, sytí se a má se dobře.“ (Faidros, 247c)
Platon takovéto duše nazývá „filozofické duše“, které jsou „příbuzné s pravdou“. Těmto filozofům ukládá Platon za cíl, aby duši osvobodili od vší tělesnosti a povznesli se k nejvyššímu poznání. Avšak takovýto člověk, „protože se straní lidských zájmů a stýká se s tím, co je božské, je kárán od lidí, jako by byl pomatený, ale lidem je skryto, že má v sobě boha.“ (Faidros, 249c)
„Jedním slovem, kdo není příbuzen s tou věcí (tj. pravdou), tomu by nepomohla ani učenost ani dobrá paměť.“ (Listy, 344a)