Duše u Paracelsa

MUDr. Antonio Alzina

Lidská konstituce
Lidská konstituce

Při této příležitosti se nechceme zmiňovat o životě tohoto výjimečného člověka ani o jeho pozoruhodných znalostech, které odkryly nové obzory ve vědě tehdejšího století i století následujících. Budeme se věnovat výhradně pojetí duše, které se objevuje v mnoha jeho spisech, avšak ne vždy dostatečně jasně, abychom mohli ihned rozeznat, jaký význam jí přisuzuje.
Znovu je třeba zopakovat, že překlad Paracelsových děl je z různých důvodů spojen se značnými obtížemi. Částečně proto, že se jedná o jazyk z 16. století, o němčinu, která se liší od té dnešní. Částečně proto, že tento filozof používá jazyk vyhovující jen těm, kteří mu dokážou rozumět, a to je jazyk přinejmenším symbolický, pokud ne přímo esoterický. Zčásti proto, že pro takové bohatství témat, s jakým Paracelsus pracuje, nejsou v současných jazycích odpovídající výrazy. A dále proto, že vyjadřuje jednu myšlenku různými výrazy a je třeba umět je uvést do souvislostí.
Různé existující překlady se často neshodují a nesouhlasí spolu ani komentátoři, kteří jsou někdy přehnaně kritičtí k některému jeho dílu, i když mu rozumějí jen napůl, anebo naopak projevují hluboký obdiv, který ke svému géniovi cítí.
K tématu „Duše u Paracelsa“ tedy přistupujeme na základě původních textů přeložených v roce 1945 do španělštiny, některých komentářů z francouzských a německých překladů a našich úsudků.

Lidská konstituce

Dříve než se soustředíme na duši, je nutno poznamenat, že pro starověké filozofy, a tudíž i pro renesanční myslitele lidská bytost nepředstavuje nerozdělitelnou jednotu, ale je tvořena různými formami projevu, těly či úrovněmi. Většina zjednodušených teologií omezila člověka na dvě základní složky: tělo a duši, tělo a duch; to však k vyjádření bohatství odstínů, které nabízí skutečnost, nestačí.
Tento dvojí projev vyvolal naopak mnoho nesprávných výkladů, protože nelze jinak, než přisuzovat tělu podle okolností různé významy. A co teprve množství významů, které se přidělují pojmu „duše“ nebo „duch“. Uvedeme-li jen některé příklady, dnes je zvykem mluvit o „duchu vína“, o „duchu nějakého podniku“, což se však vůbec nevztahuje k duchovnosti.
Když Paracelsus vysvětluje druhy nemocí a léků, které se mají použít, mluví také o těle a o duchu. Důležité je však pochopit, že slovo DUCH používá ve velmi obecném smyslu a toto slovo může mít různé významy podle tématu, kterému se věnuje, nebo podle smyslu odstavce, v němž se objevuje.
Řekněme tedy, že DUCH se obecně vztahuje ke všem neviditelným složkám nebo tělům člověka a je protikladem jeho fyzického těla, které je vnímatelné smysly. V jednotlivých případech se tedy DUCH může vztahovat jak k tělesné vitalitě, tak k nejvyšší jiskře, která pochází od Boha.
Jako příklad rozmanitosti úrovní lidského projevu nacházejících se za fyzickým vzhledem uveďme, že v Talmudu lze nalézt sedmdesát dva různých výrazů používaných pro nehmotné složky člověka.
Podle klasických latinských autorů, k nimž se Paracelsus zřejmě připojoval, by byla lidská konstituce následující: fyzické tělo a šest těl neviditelných.
• FYZICKÉ TĚLO
• ANIMA: používá se pro tu část „universálního fluida“, kterou vlastní každý člověk. Také se nazývá „vitální fluidum“, židé ho označují „nefeš“ a pro východní filozofii je to v sanskrtu „prána“.
• ANIMUS: tato složka se umísťovala do oblastí srdce a solárního plexu, které byly považovány za „centra“ člověka. „Animus“ je vytvářen srdcem, je to odvaha, hrdinství, všeobecně neohroženost, zaujetí pro velké věci. Je to psychický soubor vznešených citů, který se ve všem podobá „astrální úrovni“ nebo sanskrtskému „linga šaríra“ ve východní filozofii. Jsme toho názoru, že do něj patří i jiné city a emoce, už ne tak vznešené, které však také sídlí v „srdci“.
• INTELLECTUS: je to lidské chápání, intelekt, který se v sanskrtu vyjadřuje pojmem „kama-manas“, jistá nerozdělitelná směsice soudnosti a emotivity. Není to inteligence v pravém slova smyslu, stěží se blíží jejímu stínu.
• RATIO: též neodpovídá tomu, co v současnosti představuje „rozum“. Je to mnohem více než rozum; je to nejcennější majetek myslícího člověka, je to princip, který osvětluje chápání, který hledá čistou pravdu a který vnímá pojmy v jejich nejjemnějších odstínech. Pro východní filozofii je to „manas“, čistá mysl prostá komplikací spojených s intelektem nebo chápáním.
• MENS: je to princip, který se nejvíce podobá „duši“ v křesťanské teologii. Jistým způsobem řídí ratio a intellectus, ale zasahuje do větší hloubky, protože může postrádat intelektuální a racionální studium a vnímat světlo pravdy pomocí intuice a kontemplace. V sanskrtu získává název „buddhi“, přenosce osvícení, to, co je svou podobou nejblíže božskému. Připomeňme, že ve starověkých filozofiích a v renesanci se odvolávali na Boha prostřednictvím „Božské mysli“, a ne „Božské duše“. Starobylý kořen slova „mens“ se v současných jazycích v odvozeninách jako „mentál“, „mentalita“ atd. bohužel spojuje s racionálním chápáním.
• DUCH: Velký dech, Nejvyšší jiskra, princip, který udržuje všechny ostatní v rovnováze. Je to vůle, o níž se tolikrát zmiňuje Paracelsus. Je to „átma“ východních filozofů.
K tomu všemu, co bylo vyloženo, je třeba připojit myšlenku, že člověk je částí vesmíru, a právě proto je podroben jeho zákonům a představuje mikrokosmos v rámci vyššího řádu makrokosmu.

Nemoci a jejich původ

Pro lepší přiblížení pojetí duše je třeba stručně probrat, co jsou ENS, která podle Paracelsa způsobují různé druhy chorob.
Těchto ens je celkem pět a jsou příčinami všech nemocí minulých, současných i budoucích. Paracelsus od začátku upozorňuje lékaře na to, že někteří z jejich předchůdců chápali tuto pětici jako jediný princip a nazývali ho „dech života“.
Ens je nicméně pět, a tudíž je i pět druhů nemocí, které je nutno rozpoznat, aby se mohly léčit. Dvě z těchto ens se vztahují přímo k fyzickému tělu, další dvě k tělům jemnějším a páté je smíšené.
Smíšené je ens astrale a vztahuje se k samotné podstatě a síle, již obsahují nebeská tělesa, a k tomu, jaký vliv mají na lidi.
Ens, která postihují tělo, jsou: ens veneni neboli jedy, které narušují zdravou rovnováhu; a dále ens naturale, které oslabuje a vyčerpává tělo pouhým žitím, jakož i veškerou přemírou a nadbytkem, jimž ho vystavujeme.
Ens, která napadají jemná těla, jsou ens spirituale, pocházející ze samotných lidských duchů, které na sebe vzájemně působí, a ens deale (božské), v němž spočívá příčina všech nemocí jako v karmickém poutu, které spojuje různé životy jednoho člověka.
V popisu a zkoumání duchovního ens (spirituale) nacházíme nejvíce vyjádřenou spojitost s duší a je zřejmé, že Paracelsus používá v závislosti na případu buď jeden, nebo druhý z těchto nehmotných principů.
V každém případě si lze všimnout, že duše zahrnuje psychickou a rozumovou složku, zatímco pojem duch je ve svém nejvyšším aspektu vyhrazen pro vůli.


Ens spirituale
Ens spirituale

Ens spirituale

Paracelsus začíná tím, že definuje ens spirituale jako sílu nebo moc, jejímž úkolem je trápit vlastní nebo cizí tělo všemožnými nemocemi. Nejedná se o ens spirituale, které by existovalo samostatně jako démon nebo tak podobně, ale o důsledek našich citů a myšlenek. Je to duše, kterou máme za života, a ne ta, která se osvobozuje od těla po smrti.
Duše může způsobovat nemoci stejně jako jedy nebo stáří a může postihovat jak tělo (viditelným způsobem), tak neviditelné a nehmatatelné úrovně člověka. Duch (jinými slovy tato nehmatatelná těla) může prodělávat, snášet či zakoušet stejné nemoci jako tělo. Rozumí se tím, že vitální, psychické a mentální stránky člověka mohou trpět nemocemi stejně jako fyzické tělo.
Doslovně: „Kde trpí duch, trpí i tělo a na těle se mohou projevovat poruchy ducha.“
Vidíme, že Paracelsus používá pojem „duch“ k označení vitální, emocionální nebo racionální stránky v závislosti na konkrétním případu.
• „Duch každého těla je pro duchy jiných zřejmý, viditelný, hmatatelný a vnímatelný...“ V tomto případě se zjevně jedná o „vitální fluidum“ neboli „pránu“, která je velmi blízká fyzickému tělu a úzce s ním spojená, a proto je též zřejmá a konkrétní. Současná medicína dokáže měřit elektromagnetické vlnění vycházející z mozku, což bylo před několika stoletími nepředstavitelné. V tomto případě je duch vitálním tělem.
• „Náš vlastní duch může například poznávat duch jakéhokoli jiného člověka... Používají mezi sebou vlastní jazyk... Z toho všeho vyplývá, jak brzy pochopíte, že dva duchy mohou mezi sebou udržovat náklonnost, nepřátelství nebo nenávist a že jeden může dokonce zraňovat druhý...“ V tomto případě se termín „duch“ vztahuje na psychické a mentální složky, které sbližují a rozdělují lidi láskou a nenávistí. Duch zde představuje duši, psychiku a mysl.
• „...duch není stvořen rozumem, ale vůlí... Z rozumu se rodí duše, a ne duch, ten je výhradně dílem vůle.“ V tomto odstavci stojí pojem „duch“ o stupeň výš a chápe se pod ním osvětlující „mysl“ a vyšší vůle. Duch je v tomto případě vůlí. A můžeme ještě dodat: „...duch bude na stejné výši, jaké dosáhla vůle. Buďte si tedy jisti tím, že všichni, kteří v životě uplatňují vůli, mají dostatek ducha.“

Nemoci duše

V případě, že je „duchu“ propůjčena povaha „duše“ neboli psychiky a nižší mysli, může – jak tvrdí Paracelsus – duch nebo duše vyvolávat tělesné nemoci dvěma různými způsoby.
Jeden z nich spočívá v tom, že duše mezi sebou bojují a navzájem se zraňují, poháněné nepřátelstvím nebo snad vlivem nějaké jiné choroby, která vede k ničivé prudkosti.
Druhý způsob je nemoc, kterou si každý může přivodit sám jako důsledek nenávistných myšlenek a pocitů vůči druhé osobě. A když se silná touha škodit stále opakuje, netrestá člověk jen sám sebe, ale i tělo nenáviděného člověka.
V souvislosti s tím Paracelsus osvětluje různé způsoby, jak může jeden duch škodit druhému nebo jak si mohou škodit navzájem. Uvádí, jaké jsou činy ze „zlé vůle“, jinými slovy z duchovní vůle zahalované a udržované nenávistnými touhami, jak působí černá magie, zaklínadla a sny. Je mnoho návodů, jak zraňovat pomocí duše jak na duši, tak na těle.
Je zajímavé, jak velký význam přikládá „zlé vůli“ jako temnému odrazu Velké vůle. Zlá vůle podněcuje k boji proti druhému člověku. V zásadě zraňuje duši tohoto druhého člověka zanechávajíc stopu hořkosti či utrpení, ačkoli rána se může projevit i tělesnými nemocemi.
„Když se duchy (duše) pustí do jednoho z těch bojů, nakonec zvítězí vždy ten, kdo bojoval s větší neohrožeností a zápalem. Na základě toho musíte pochopit, že v takových bitvách se způsobují rány i jiné netělesné nemoci.“
Mohli bychom se domnívat, že za takových okolností nás všechny musí postihnout duševní choroby, ať už následkem působení našich vlastních nižších stavů vědomí, nebo následkem zla přicházejícího k nám od jiných lidí, kteří nás nenávidí. Paracelsus však zdůrazňuje, že nic z toho se nemůže stát „lidem poctivým a čestným z prostého důvodu, že jejich duch (duše) se brání a hájí způsobem mužným a rozhodným...“
Trvá na tom, že pro lékaře-filozofa je nesmírně důležitá morálka, a vidíme tedy, že pro zdraví duše i těla hraje čest zásadní roli, ať už ve vztahu k druhým nebo k sobě samému. Vůči sobě samému je morálka zářícím štítem a vůči ostatním je štítem obranným.
Morálka se tedy stává mužnou a rozhodnou záštitou. Mužnou díky síle ctností a rozhodnou díky síle vůle. Ctnosti a vůle patří do oblasti vyššího ducha, kam duše směřuje na svých nesčetných cestách při svém přesídlování. A tam lze nalézt také znamenitý návod na to, jak žít a nechat žít, neboli jak dosáhnout soužití, té nejtěžší ze všech zkoušek, jak říkal zakladatel Nové Akropolis prof. J. A. Livraga.