Viktor Emil Frankl

Aktuálně pořádáme na podobné téma tyto přednášky a kurzy:

Ing. Jana Stará

Tento článek se věnuje významné osobnosti 20. století v oboru psychiatrie a psychologie, doktorovi Viktoru Franklovi, člověku, který učí, jak nalézt smysl a důstojnost života. Jeho věhlas


Viktor Emil Frankl

 vychází z jeho osobního příkladu, jelikož překonal těžké překážky, prošel několika koncentračními tábory, což ho nezlomilo, ale naopak posílilo. Své poznání a zkušenosti rozvíjí ve svém díle a logoterapii. Prosazoval přístup, který vidí v lidech to lepší, lidské, chtěl, abychom lidi neviděli takové, jací jsou, ale spíše takové, jací by mohli být.
Frankl přichází s logoterapií jako s individuální terapií, pro niž je důležité smysluplné zakotvení v životě. Někdy používá pojem výšinná terapie. Velký terapeutický význam přikládal sportu a vnímání přírody, až do svých osmdesáti let byl nadšeným horolezcem. To nejvyšší, nejlidštější v člověku, z čeho pramení lidská vůle a svoboda, přirovnával k vrcholkům hor. Říkal, že jsou to ideály, bez kterých není možné důstojně přežít. V tomto článku nelze popsat celé Franklovo učení a rozebrat metody, se kterými pracuje; jeho cílem je inspirovat k přemýšlení, hledání, aby si každý člověk dokázal na otázku, jaký je smysl jeho existence, odpovědět sám. Každý jsme jedinečné individuum; a jedinečný je i smysl života každého z nás. Frankl upozorňoval na to, že lidé už několik století nejsou vedeni k tomu, aby tento smysl hledali. Navazuje tak na starodávné filozofy stoicismu, Sokrata, na indické učení o karmě a dharmě a na další směry, které se základními otázkami našeho bytí zabývaly.
Frankl se narodil 26. března 1905 ve Vídni. Jeho matka Elza pocházela z pražské židovské rodiny, otec Gabriel z Pohořelic na Jižní Moravě. Měl dva sourozence, bratra Waltera a sestru Stellu. Již na gymnáziu se začal zabývat psychologií a také filozofií, v jejímž studiu pokračuje ve Vídni. Od studentských let udržuje korespondenci se Sigmundem Freudem a v sedmnácti letech na jeho doporučení poprvé publikuje odborný článek v mezinárodním časopise pro psychoanalýzu. Postupně se začíná přiklánět k individuální psychologii Alfreda Adlera. Metoda Freuda je označována za první vídeňskou školu psychoterapie, Adlerova za druhou a Franklova bude nazývána třetí školou. Ve dvaceti letech píše další článek o smyslu a hodnotách. Roku 1926 poprvé mluví na kongresu o logoterapii. Po studiu medicíny, neurologie a psychiatrie získal praxi v nemocnicích a poradnách ve Vídni. S kolegy zakládá bezplatné psychologické poradny pro mládež, protože ho velmi znepokojovalo množství sebevražd mladých lidí v období vysvědčení. Frankl otevírá soukromou praxi a říká, že přestává poslouchat pouze své učitele a začíná poslouchat i pacienty a učit se od nich. Roku 1938 publikuje článek o duchovní problematice v psychoterapii. Důležitým mezníkem jeho života byla válka. Jako Žid mohl léčit pouze židovské pacienty. Odmítá vyřízené vízum do USA, protože nechce opustit své rodiče. V roce 1941 se oženil a již za devět měsíců je zatčen i s rodinou a začíná mu strastiplný život v koncentračních táborech. Terezín, Osvětim, Türkheim. Přežil nákazu skvrnitým tyfem a dočkal se osvobození. Z celé jeho rodiny přežila pouze sestra, která stihla emigrovat. Svoji logoterapii si ověřil v hraničních životních situacích, jak pozorováním sebe sama, tak svých spoluvězňů. Frankl a logoterapie jsou jedno. Je to učení prožité na vlastní kůži. Po válce nezatrpkl, dokonce se jako jeden z prvních vyjádřil proti kolektivní vině.Po návratu do Vídně se vrhnul na studium filozofie. Byl si vědom toho, že lékař se musí zabývat i filozofickými otázkami, protože pacient se ptá jak na život, tak na smrt. Znovu sepisuje knihu Lékařská péče o duši. Rukopis měl již připravený během pobytu v Osvětimi, ale byl mu zabaven a spálen. Zde představuje logoterapii a existenciální analýzu. Koncept, na kterém stojí, je vnímání člověka jako bytosti hledající smysl (z řec. logos). V hledání pomáhá pacientovi psychoterapeut. Opírá se o pojmy jako svoboda, zodpovědnost a důstojnost člověka.
Záhy po osvobození z koncentračního tábora píše také knihu A přesto říci životu ano, kde popisuje osobní otřesné zážitky na pokraji smrti. Přesto se hlouběji utvrzuje v názoru, který měl již před válkou, že život je smyslu-plný za každých okolností. Bere si svoji druhou ženu a aktivně působí jako praktický terapeut a také jako vědec a spisovatel. Během svého života Frankl vydal kolem třiceti knih, přednášel na univerzitách v USA, získal mnoho čestných doktorátů a vyznamenání. Svoji poslední přednášku měl ještě v 91 letech ve Vídni. Umírá druhého září 1997 v San Diegu v Kalifornii.
Logoterapie je psychoterapeutická metoda, která bere v úvahu jedinečnost lékaře a pacienta. Proč se jí také říká výšinná terapie? Protože lidskou existenci nemůžeme chápat pouze v hloubce, ale i v její výšce. Člověk je trojdimenzionální bytost, složená z fyziologické, psychologické (duševní) a noologické (duchovní) dimenze. Tou nejvyšší, duchovní dimenzí se liší od zvířete. Z ní také vychází lidská svoboda, vůle a důstojnost, úrovně, kam je možné se povznést. K pochopení rozdílu mezi zvířetem a člověkem poslouží příklad auta a letadla. Oba stroje mohou jezdit po letišti, ale letadlo se plně osvědčí až ve vzduchu. Frankl nepopírá metody ostatních kolegů, doporučuje je ale doplnit o tento duchovní, třetí rozměr.
Nechápejme duchovní dimenzi nutně spojenou s náboženstvím. Je na člověku, zda dá svému životu náboženský význam. Člověk má duchovní rozměr bez ohledu na to, zda patří mezi věřící konkrétního náboženského směru. Vzorem pro Frankla byl filozof Sokrates a jeho forma výuky prostřednictvím dialogu. V člověku je nutné probudit jeho nitro, je třeba podněcovat myšlení lidí, inspirovat je, motivovat, aby sami hledali to, co v nich dřímá, aby poslouchali svůj vnitřní hlas svědomí.


Památník koncetračního tabora v Turkheimu

Kromě svobody to duchovní v nás zahrnuje i smysl, vůli ke smyslu života. U pacientů doktor Frankl pozoruje a diagnostikuje neurózy, deprese, agrese, prázdnotu, existenciální frustraci, setkává se s pocity, které lidé popisují jako nedostatek zvláštního životního úkolu, činnosti, ve které by se mohli osvědčit, nedostatek poslání, smysluplného úkolu nebo pociťují nudu, výdobytek moderní pře-technizované doby. Frankl nazývá tento stav existenciální vakuum. Lidé nenacházejí ve svém životě smysl.
Smysl nejde naordinovat ani napsat na předpis. Člověk ho musí hledat sám. Terapeut pouze pomáhá pacientovi rozšířit obzor, aby vnímal celé spektrum osobních a konkrétních možností, aby odstranil to, co mu brání v dosažení smysluplných cílů, a začal růst, aby dokázal být nad věcí, nad sebou samým. Lékař cestou existenciální analýzy učiní pacienta schopným nalézat smysl. Otázka po smyslu je specificky lidská a hloubání o ní by mělo probíhat, když jsme zdraví a ve formě, ne v depresi. My si bohužel klademe tuto otázku spíše tehdy, když se nám nedaří, během otřesů, životních krizí, v době dospívání. Ale její včasné vyřešení by nám mělo být v době krize spíše nápomocné a dodat nám sílu.
Neexistuje jeden univerzální smysl života. Možná je nejvyšší smysl světa jako celku, ale ten není možné pochopit rozumem. Nejsme stejní, naše dny nejsou stejné. Každý den je nějak smysluplný, pro každého jinak. Je třeba hledat smysl pro konkrétní situaci. Frankl tvrdí, že my sami se neptáme po smyslu, tuto otázku nám klade život, a my odpovídáme. Ne slovem, ale konáním. My zodpovídáme životu otázku, jsme zodpovědní za naše konání. Smysl se nedá do situace vložit, je už přítomný, my ho máme odkrýt. Neví-li člověk, jaký má úkol v životě, pak jeho úkolem je ho hledat. Ale jak to udělat? Jak ho najít?
Je nutné si uvědomit, a to je cílem logoterapie, že neseme zodpovědnost za činy, bytí, že máme povinnosti, jsme odpovědní za svůj život. Co je povinnost? Je to požadavek dne. Je to správné jednání během dne. Můžeme se zeptat sami sebe, jakou jsme měli dnes povinnost? Splnili jsme ji dobře?
Doktor Frankl měl rád šachy, které je možné použít jako dobrý příklad vysvětlení. Jaký je nejlepší tah? Neexistuje jeden univerzální tah. Hráč musí jednat tak, že se podle míry toho, co umí a co mu dovolí soupeř, pokusí udělat nejlepší tah. Dle konkrétní situace. Řešíme-li šachový problém, nesmeteme figurky z hrací plochy. Tím se hra nevyřeší. Ale někteří lidé chtějí takto řešit své problémy, tím, že smetou figurky – svůj život – ze stolu. Tím se ale problém života nevyřeší. Frankl zcela zavrhuje řešení životní krize sebevraždou. Terapeut by měl vyzývat k hledání, ke změně postoje. Aby se pacient věnoval tomu, co je v dané situaci možné. Je rozdíl v tom být snílkem, pouze být zasněný a upínat se na sen, nebo snít a činit kroky k dosažení snu. Příliš vzdálený sen nás může frustrovat. Ale sen, který je naplnitelný a ke kterému opravdu svým konáním směřujeme, může být silným hnacím motorem a motivační silou. Pacient si musí osvojit odpovědnější přístup k životu. Nevidět se jako oběť okolností. Neříkat: Já bych rád, ale když..., Já za to nemůžu..., Proč zrovna já...?, Život je ke mně nespravedlivý... Být zodpovědný znamená také umět si zvolit, vybrat, co je podstatné, co má smysl a za co nesu odpovědnost. Život a příležitosti v něm se mění hodinu po hodině.
Frankl tvrdí, že pro nalezení smyslu je nutné v životě naplňovat a realizovat tvůrčí, zážitkové nebo postojové hodnoty. Mění se i příležitosti obrátit se k různým oblastem hodnot.
Tvůrčími sebe i svět. Není tak důležitý rozsah činnosti, náš akční rádius, ale jak plníme svůj úkol. Může to být úkol v práci, v rodině, nebo jsme ho dali jen sami sobě. Svědomitě splněný malý úkol má větší cenu než nesvědomité rozhodnutí politika, jehož činnost dopadá na miliony lidí. Každá práce je důležitá, když se udělá dobře. Zdánlivě bezvýznamný čin vykonaný s ohledem na druhé je lidský a smysluplný.
Zážitkové hodnoty se tvoří v okamžiku, kdy se obohacujeme prožitky, vnímáme krásu prostřednictvím umění či přírody, prožíváme city, vztahy plné lásky. Jsou to chvíle, kdy se rozechvěje naše duše, a my si řekneme, že pro tyto prožitky a zážitky stojí za to žít. V životě o jeho smysluplnosti rozhodují vrcholné body. Výška horského hřebene se neudává podle hloubky údolí, ale podle nejvyšší hory.
Pokud nemůžeme ani tvořit, ani prožívat výjimečné zážitky, můžeme najít smysl v tom, jak se postavíme k omezením života, vůči nezměnitelnému osudu. Neseme-li ho statečně, důstojně. Dokud dýchám a jsem při vědomí, nesu odpovědnost vůči postojovým hodnotám. Příkladem může být člověk, který nemůže pracovat kvůli nemoci, ale stále může přispívat k duševní pohodě ostatních pacientů v nemocnici duchaplnými rozhovory. Pokud nemůže už ani mluvit, například při ochrnutí, může statečně snášet bolest a personálu svým vstřícným postojem ulehčit práci. Mohlo by se nám zdát, že starý nemohoucí člověk, o kterého se rodina stará, nemá již žádný smysl života. On je ale obklopen láskou rodiny, v tom je nenahraditelný a děti vidí, jak se o něho pečuje, a tím se učí. Jeho život má i nyní smysl.
Frankl zmiňuje důležitost lidské svobody a svobodné vůle. Svoboda je prostor k vytváření vlastního života v rámci daných omezení. Jsme fyzicky omezeni planetou, nevznášíme se ve vzduchoprázdnu, žijeme také mezi lidmi, v rámci sociálních vazeb. Omezuje nás také naše vlastní psýcha. Jsme uprostřed množství vazeb – to je naše osudovost. Máme svobodu v rozhodování. Svoboda vychází z duchovní dimenze. Aktivně můžeme vytvářet život. Máme své pole svobody a zodpovědnosti. Máme svobodu zaujmout stanovisko v jakýchkoliv podmínkách. Pokud nemohu změnit situaci, mám stále svobodu změnit svůj postoj k ní.
Pomocníkem nám je svědomí, Sokratův daimon, náš vnitřní hlas. Je to orgán smyslu, má nás vést v životě. Potřebujeme ale odvahu, abychom ho poslechli. Je to intuitivní schopnost najít jednorázový a užitečný smysl v každé situaci. Ani tak si ale nemůžeme být stoprocentně jisti, zda jsme ten smysl našli.
Frankl si klade otázku o smyslu utrpení. Sám ho mnohokrát zažil. Jistou dávku utrpení považuje za nutnou. Udržuje nás v napětí mezi tím, co je, a tím, co má být. Je ochranou před apatií a duševní strnulostí. Smysl utrpení spočívá v práci na sobě, v našem sebeutváření, růstu. Zdánlivě negativní stránka lidské existence, jako je utrpení, vina, smrt, se může přetvořit na něco pozitivního. Můžeme k nim zaujmout správný postoj. Utrpení nám pomáhá podat výkon, růst, dozrát, překonat sami sebe a dospět k vnitřní svobodě přes vnější závislosti. Když byl Frankl v koncentračních táborech, držela ho při životě představa a přání, že až to skončí, použije své zkušenosti jako materiál k přednáškám, viděl se, jak stojí v aule před studenty a přednáší. Ověřil si, že přežití nezáviselo na fyzické kondici, ale na duševní síle. Upadá-li duše a duch, chřadne i tělo.
O tom, jak změnit svůj postoj k situaci, vypráví i příklad Franklova pacienta, který truchlil již velmi dlouho nad smrtí své ženy. Frankl se ho zeptal, co by se stalo, kdyby jeho žena žila déle než on. Pacient odpověděl, že by to pro ni byla nesmírná rána, že by to nevydržela. Doktor poradil pacientovi, aby se na situaci podíval z pohledu, že jeho žena byla ušetřena utrpení, a manžel tak našel smysl svého utrpení v oběti své manželce.


Cesta

V utrpení nám může dále pomoci nemyslet příliš na své potíže, tolik se nepozorovat, nepovažovat sami sebe za ty nejdůležitější. Příliš o sobě nemluvit, neusilovat přehnaně o svůj cíl, aby nám to nebránilo v prožívání přítomnosti. Je třeba získat od sebe odstup, uznat, že je to součástí našeho života, otevřít se dalším možnostem smysluplného počínání. Na utrpení se z filozofického hlediska můžeme dívat jako na zkoušku, překážku, kterou dokážeme zdolat. Jinak by se v našem životě neobjevila. Utrpení může být výzva, abychom se v životě něco naučili. Prostředek k získání zkušeností, k lepšímu sebepoznání, k probuzení vnitřní síly a schopnosti. Pokud člověk dokáže vidět smysl utrpení, může je přetvořit do významného činu. Zoufalství se rovná utrpení beze smyslu. Každý jsme někdy zažili utrpení, bolest, strast. V tom okamžiku jsme si možná mysleli, že je to nejhorší utrpení na světě, že už nikdy nebude lépe. Ale mýlili jsme se. Stále jsme tu. Hrdinou se staneme, když utrpení přeměníme v morální vítězství. Žádné utrpení není věčné, je to příležitost pro skutečný růst. Nechme smutek přejít jako mrak, za kterým tušíme slunce. Smyslem osudu, který člověk protrpí, je jeho utváření, pokud je to možné, a důstojné snášení, je-li to nutné.
V té míře, v jaké člověk naplňuje smysl, uskutečňuje sebe sama. Směřuje k uskutečnění vlastních možností. Nezáleží na druhu povolání, ale na nás, zda to osobní a specifické, co tvoří naši jedinečnost, v práci uplatníme a život uděláme smysluplným.
Může vzít životu smysl skutečnost, že zemřeme? Ne. Jsme časově omezeni. Nesmíme si život nechat utéct bez užitku. Život je jako film, který se točí, ale není možné z něho nic vystřihnout. Položme si sami otázku, zda chceme, aby tento film byl právě takový! Biografie se neposuzuje podle délky, ale podle obsahového bohatství. Kolik nedokončených symfonií patří k těm nejkrásnějším? Uplynulý čas nelze vrátit. Zaujměme k životu postoj. Můžeme být buď smutní před tenčícím se kalendářem, nebo jednotlivé listy můžeme považovat za zážitky plné hrdosti nad tím, co jsme prožili a co se stalo skutečným v tom smyslu, že minulost už nikdo nemůže změnit. Snad někdy závidíme mladým lidem jejich mládí – kvůli možnostem v budoucnosti. Možná bychom chtěli být fyzicky mladší, ale nechceme znovu prožívat některé zkušenosti z minulosti. Buďme za ně vděčni. Na poučení se z minulosti není nikdy pozdě ani dost času. Je vždy nejvyšší čas. Kdo považuje osud za zpečetěný, není schopen jej přemoci.
Frankl ve svém díle mluví o absolutní víře v důstojnost člověka a ve smysl i toho nejtragičtějšího života. Vyzývá ke svobodné volbě, zodpovědnému jednání, k tomu, abychom dle svého svědomí dělali to nejlepší, co je možné. Zdůrazňuje smysl pro humor, který patří k umění žít. Je to zbraň duše v boji o vlastní záchranu, humorem si udržujeme odstup, nadhled nad situací. Výzkumy dokazují, že lidé jsou ochotni dělat raději smysluplnou práci než tu, která je sice dobře placena, ale beze smyslu. Vnitřní duchovní život je podstatnou složkou člověka, jeho rozvoj je úkolem každého. Pokud nahradíme egoistický přístup a hledání vlastního uspokojení altruistickými hodnotami a užitečností vlastního života, máme naději, že budeme šťastnější a život nám bude připadat smysluplnější.

Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 122.