Druhá planeta naší sluneční soustavy je po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na obloze. Vzhledem ke svému postavení vůči Zemi je viditelná jen večer nebo před rozbřeskem, a proto ji nazýváme také Jitřenka či Večernice.
Kůň je zvíře vyskytující se v průběhu dějin téměř v každé části světa. Snad právě proto hraje hlavní roli v řadě mýtů a bájí mnoha kultur, přičemž jeho symbolika, charakteristiky a úlohy jsou na různých místech velmi podobné.
Labyrint je starý symbol, který můžeme najít u starověkých civilizací od Mayů po antické Řecko nebo také ve středověkých katedrálách. Jeho význam se ale časem posunul. Zatímco dnes jej vnímáme spíše jako bludiště, z něhož je zapotřebí najít cestu ven, původně byl symbolem poznání sebe sama a nalezení vlastního středu.
Mnoho informací o druidech získáváme od Řeků a Římanů, na něž jejich dramatické obřady hluboce zapůsobily, a to jak v pozitivním tak i v negativním smyslu. Druidové slouží kultu bohů, dohlížejí na veřejné i soukromé obětní obřady a určují všechny náboženské normy.
Egyptská knih mrtvých, respektive „Kniha skrytého obydlí“ nebo „Kniha zrození Duše na světlo denní“ popisuje cestu Duše po smrti, osvobození se od pozemského života a vstup do sféry božského světa, do oblasti světla.
První den jara je symbolicky bodem, jenž spojuje nebe, zemi a podzemní svět. Je to okamžik vzkříšení Světla, tedy i mytického slunečního hrdiny, který v tento den získává po dlouhých zkouškách a sestupech do Hádu právo na věčný nebeský život.
Doba, v níž žijeme, je velmi zvláštní: na jedné straně rozkvétá neuvěřitelné množství různých náboženských hnutí a sekt a na druhé straně se útočí na tradice, které na různých kontinentech a v různých dobách vystavěly základy současných kultur. Jelikož docházejí nápady, jistí dnešní „umělci“ znesvěcují mýty národů, jež byly na mnohem vyšší úrovni než dnešní „Homo sapiens“.
Odložíme-li naši evropskou optiku, skrze niž často hodnotíme jiné, zdánlivě nepochopitelné kultury a civilizace, můžeme právem zařadit Popol Vuh mezi posvátné texty lidstva.
Co vnímáme, když čteme různé mýty, když vyprávíme o symbolech? Co myslíme tím, když říkáme „to má symbolický význam“, „tento jazyk je symbolický“…? Vnímáme vnější stránku, textovou podobu, anebo vnímáme samotný obsah?
Náš český jazyk (a stejně tak i jiné evropské jazyky) nese velké množství stop toho, co se dnes nazývá antická mytologie. V uměleckém, hovorovém, ale i vědeckém stylu je neuvěřitelné množství výrazů, slovních spojení a obratů, které náš jazyk čerpá z antické kultury.
