POPOL VUH – svatá kniha Mayů

Ing. Leoš Flaitingr

Odložíme-li naši evropskou optiku, skrze niž často hodnotíme jiné, zdánlivě nepochopitelné kultury a civilizace, můžeme právem zařadit Popol Vuh mezi posvátné texty lidstva. Stejně jako další svaté knihy, i tento text vypráví o stvoření světa, země a člověka a o jeho poslání. Samotný název odkazuje na skutečnou knihu. Slovo VUH znamená kniha, papír či strom, z jehož kůry se papír vyráběl. POPOL se překládá jako shromáždění či rada. Lze také vyjít z významu slova POP, které představuje rohož, jež byla symbolem důstojnosti vůdců a vladařů. Tak můžeme Popol Vuh překládat jako Kniha rad, Kniha vladařova či Kniha starodávných (kněží, věštecká), tedy kniha velkého významu a posvátného charakteru.
***
Svým obsahem prostupuje mnoho rovin prostoru i času a některé věci v ní uvedené jsou pouze naznačeny, vyřčeny jen zpola. Promlouvá mytickým jazykem zahaleným do mnoha symbolů, jež dávají nahlédnout do duše středoamerických indiánských kmenů, které hromadně nazýváme Mayové.


Chichén Itzá - zřícenina mayského města na mexickém poloostrově Yucatán
Chichén Itzá - zřícenina mayského města na mexickém poloostrově Yucatán

HISTORIE TEXTU

Popol Vuh v podobě, jakou známe dnes, byl zapsán v polovině 16. století, na samém začátku christianizace domorodých kmenů španělskými dobyvateli. Tento zápis byl v podstatě jen fonetickým přepisem vyprávění v nářečí mayského kmene Quiché do latinské abecedy. Tímto jazykem mluvily kmeny, které sídlily na jihu mayského území, převážně v oblastech Guatemalské vysočiny.
V době conquisty měla mayská kultura za sebou více než 1200 let rozvoje svého jedinečného hieroglyfického písma a je jisté, že existovalo velké množství knih, které dnes označujeme jako kodexy. Tyto kodexy obsahovaly historii Mayů, astronomické a kalendářní údaje a zcela jistě i mayskou teologii a popis obřadů. Snaha Španělů o umlčení této „pohanské“ tradice bohužel vedla ke spálení většiny mayských knih. Z původních kodexů se zachovaly jen čtyři, které dnes známe pod názvy Drážďanský, Madridský, Pařížský a Grolier. Je pravděpodobné, že i Popol Vuh, jak je naznačeno na jeho samém začátku, byl takovýmto hieroglyfickým kodexem.
Mnoho památek a textů bylo zničeno, ale vědomosti a poslání v nich obsažené se dále přenášely ústní tradicí, která se později stala hlavním zdrojem poznání mayské kultury. Mniši hlásající křesťanství byli nuceni se učit místní jazyky a zároveň naučili místní obyvatele kastilštinu. Zvláště františkánští kněží vynikali ve svém lingvistickém a filologickém úsilí a dokázali popsat gramatiku mayských nářečí. Mnozí z nich měli renesanční duch a podařilo se jim převést do nového způsobu zápisu mnoho z ústní tradice Mayů, stejně jako samotným indiánským písařům, kteří si v podivuhodně krátkém čase osvojili hláskové latinské písmo.
Takový byl pravděpodobně i osud Popol Vuh, který poté, co byl v 16. století zapsán neznámým písařem, upadl v zapomnění. Až po bezmála dvou stech letech, na počátku 18. století, nalezl tento rukopis v sakristii svého kostela dominikánský kněz Francisco de Ximénez. Tento kněz byl farářem v Santo Tomás de Chuilá, dnešním Chichicastenangu v quicheském kraji. Jelikož ovládal jazyk quiché, pořídil opis původního textu a také jeho paralelní překlad do španělštiny. Právě toto jeho dílo, které má rozsah padesát šest listů, nalevo s quicheským a napravo se španělským textem, se dochovalo do dnešních dnů.
Samotný Popol Vuh je rozdělen na úvod a čtyři části. V úvodu nazvaném „Vstup“ nacházíme promluvu o původu a zapsání této knihy. První část pojednává o stvoření světa, nepodařených stvořeních lidstva a vládě nepravých božstev, druhá část o boji světla a tmy symbolizovaném činy božských hrdinů, třetí o době prapředků, stvoření lidí a čekání na světlo a poslední, čtvrtá část popisuje vytvoření quicheského státu.

VSTUP DO KNIHY

Zde se začíná slovo o zemi, která se nazývá Quiché. Zde vypíšeme, zde zahájíme ty dávné příběhy, původ a počátek všeho, co se událo v městě Quiché, u všech kmenů národa Quiché.
Toto také vypovíme: Oznámíme, jak to, co skryté bylo, zjevným se stalo, odhaleno a zvěstováno bylo...
Ale toto vše zapíšeme už v čase zákona božího, v čase křesťanském. Jen proto vyjevíme vše, protože už není Popol Vuh, Kniha vladařova, kde prý jsi mohl uvidět jasně náš příchod z druhé strany moře, vyprávění o naší temnotě, kde jsi mohl uvidět jasně i úsvit života.
Byla taková původní kniha, sepsaná dávno a dávno, ale tvář její skryta je mudrcům a věštcům. Vznešená byla její zvěst a její popis toho, jak byla stvořena nebesa a země.

Dále jsou představeni prvotní bohové, vždy v páru, zahrnujíce tak v sobě mužskou i ženskou polaritu. Na základě jejich budoucích charakteristik a úloh můžeme tato božstva připodobnit k trojjedinému bohu, který se projevuje ve třech základních principech:
1. TZACOL a BITOL, kteří jsou nazýváni Původkyně (Stvořitelka) a Stvořitel. Představují prvotní vůli, hybatele, který je příčinou prvního pohybu.
2. ALOM a QAHOLOM čili Rodička a Ploditel, kteří jsou stálou udržující energií života.
3. TEPEU a GUCUMATZ neboli Vladařka a Opeřený had; nebo také Matka-Otec ve smyslu Tvůrkyně a Tvůrce. Tento princip představuje impuls nejvyšší kreace.
Jsou to právě tito bohové či síly, kteří dávají podnět ke vzniku světa i člověka, jež jsou popisovány v první části Popol Vuh.

STVOŘENÍ SVĚTA A LIDÍ

A toto je zpráva, jak svět kdysi trval v hlubokém mlčení, v hlubokém pokoji trval, bytoval v tichu; dlel nehybný, osamělý se rozkládal, zel pustý.
A toto je první zpráva, první výpověď: Nebylo žádného člověka, žádného zvířete, ptáka, ryby, kraba, stromu, kamene, propasti ani sluje, drnu ani keře: Jenom a jedině nebe tu bylo.
Neviditelná byla tvář země. Jen a jedině moře se kupilo a nad ním klenba nebeská, to bylo vše.
Nebylo nic, jedinká věc, která by působila hluk v tom tichu, nic, co by se hnulo, nic, co by hleslo či šeptlo na nebesích: Zhola nic, vůbec nic neexistovalo. Jen voda, kupy vod, moře nehybné, nehnuté, samotné. Jinak nic, nižádné bytí.
Jen pokoj vládl, ticho v temnotách a noc.
Jedině Původkyně a Stvořitel, Vladařka a Opeřený had, Rodička a Ploditel byli tu ve vodách, zdroj jasu. Ukryti pod zelenými a modrými pery, a proto nesou jméno Opeřený had, Gucumatz. Velicí mudrci, velicí myslitelé, a v tom byla jejich podstata. Také existovalo nebe a U Qux Cah, Srdce nebes, neboť takové je jméno toho boha. Tak vyprávěli.
A slovo nyní přišlo, přišlo tam k Vladařce a Opeřenému hadu. A ti dva rozmlouvali, radili se a přemýšleli starostlivě. Shodli se ti dva a spojili slova svá a myšlenky své spojili.
A tehdy, jak přemýšleli, ukázalo se jasné, že bude-li úsvit, bude i člověk. I rozvažovali stvoření a růst stromů i lián, zrození života a příchod člověka. V temnotách a noci se tak přemýšlelo skrze toho, jenž je Srdce nebes a jehož jméno zní Huracán: Jeho první podoba je Caculhá Huracán, Jednonohý blesk, druhá pak Chipi-Caculhá, Malý blesk, třetí konečně Raxa-Caculhá, Zelený blesk, a tito tři jsou Srdce nebes.
Ti se teď připojili k Vladařce a Opeřenému hadovi, uvažovali o světle a o životě. Kterak učinit úsvit a jitro; kdo opatří potravu a obživu: „Staň se tak. Naplň se, prázdno!“
„Tyto vody ať ustoupí, ať uvolní místo! Ať povstane a ať se uvolní země!“ Tak děli. „Ať se vyjasní, ať svítá na nebi i na zemi. Ale jasu a slávy nezíská tato naše tvorba, naše dílo, dokud nebude učiněn, dokud nebude stvořen člověk.“ Tak děli.
A ihned stvořili zemi a povstala země. Vpravdě takto došlo k stvoření země: „Země,“ řekli, a v tu chvíli tu byla.
Jen jako oblak, jako mlha bylo toto stvoření, jak kotouč prachu, když povstaly z vod hory, naráz veliké hory.
Jen kouzelně, jen zázračně se staly skutkem údolí a hory; a současně cypřišové háje a bory na jejich svahu.
I zaradoval se Gucumatz: „Požehnaný byl tvůj příchod, ó Srdce nebes. Ó Huracáne, ó Chipi-Caculho, ó Raxa-Caculho!“
„Dobré bude naše dílo, stvoření bude skončeno,“ přisvědčili.
Nejprve vznikla země, hory a údolí. A byly uspořádány toky vod: proplétaly se volně mezi úpatími hor; a zůstaly odděleny řeky, když se vztyčily vysoké hory...
Tak bylo dokonáno dílo, když provedli, když skutkem učinili, co vymysleli a vydumali.

V popisu stvoření světa si můžeme všimnout další božské trojice, která se nazývá SRDCE NEBES neboli HURACÁN. Její tři aspekty představují Caculhá Huracán (Jednonohý blesk), Chipi-Caculhá (Malý blesk) a Raxa-Caculhá (Zelený blesk).
Jde o duši světa, která vzniká z prvotní trojice a společně s ní, či přesněji na základě impulsu od ní je skrze toto Srdce nebes uskutečňována konkrétní hmotná kreace světa. Je zde obsažen základní princip stvoření, který nacházíme ve většině svatých textů – aby mohla vzniknout konkrétní hmotná manifestace, musí existovat její plán na mentální úrovni. Tedy duch – myšlenka, která uspořádává – prostupuje a oživuje hmotný svět. Je to všeobecný kosmický řád a zákon, který platí pro všechny úrovně (nebe, zemi, podsvětí). Stabilita středoamerických společností závisela na tom, zda byl tento řád napodobován nejen prostřednictvím obřadů a ceremonií, ale i každodenního života, který zde nebyl nikdy oddělen od života posvátného.
Další stvoření zahrnovala rozličné druhy zvířat, ta však nedokázala pochopit podstatu bohů a ani vyslovit jejich jména. Proto se bohové rozhodli vytvořit bytosti, které by toho byly schopny. Pokusili se je vymodelovat z hlíny a bahna, ale výsledek nebyl uspokojující.
Viděli však, že to nebylo dobré: Jen k rozpadu bylo to tělo, měkkota, kašovina, bez pohybu, bez síly, vratká, jen padnout a roztát.
Hlavou to nemohlo pohnout, tvář mělo obrácenu jen jedním směrem; zrak zastřený, bez možnosti otočit se, bez možnosti ohlédnout se. Mluvit to mohlo, ale bez rozumu. A rychle se to rozpouštělo ve vodě, nemělo to žádnou soudržnost.


Hrdinská dvojice
Hrdinská dvojice

Před novým stvořením se bohové radili s párem starých věštců, jejichž jména zněla IXMUCANÉ (Prabába) a IXPIYACOC (Praděd). Tato dvojice symbolizuje další božstva prvopočátků, vynálezců astrologie a kalendáře. Rada zněla, aby ke stvoření nových bytostí použili dřevo.
„Tak staň se!“ potvrdila tvůrčí dvojice a v tu chvíli, jak mluvili, byly hotovy ty lidské loutky ze dřeva.
Tvář měly jako člověk a mluvily jako člověk a zalidnily povrch země. Byly a množily se, měly dcery, měly syny ty loutky ze dřeva. Ale neměly duši a neměly rozum, ani stín vzpomínky na Tvůrkyni a Tvůrce. Bloudily bezcílně a chodily po čtyřech.

Toto stvoření také nedosáhlo vytyčeného cíle; ani tyto bytosti nedokázaly vzhlížet k nebeskému řádu. Následuje neúprosný konec.
Roztrhány a rozervány jsou jejich kosti; a to zničení bylo za trest, neboť nepovznesli své myšlenky ke svému Otci a ke své Matce, k Srdci nebes, jehož jméno je Huracán. To jejich vinou se zatměla tvář země a spustil se černý smolný déšť, pršelo ve dne, pršelo v noci...
A jejich potomstvo jsou prý dnes opice, jež žijí v lesích. Jsou svědectvím, že jen ze dřeva stvořili Tvůrkyně a Tvůrce jejich těla. A proto se opice podobá člověku, neboť je svědectvím o rodu těch, kdo měli být lidmi, kdo byli stvořeni jako lidé, ale zůstali jen loutkami a byli zhotoveni jen ze dřeva.

Tak prozatím končí snaha o stvoření lidí, jež dojde naplnění až ve třetí části Popol Vuh, těsně před tím, než se objeví Slunce. Podobný symbolismus postupného vzniku lidstva je obsažen v mytologiích celé středoamerické oblasti, nejen u Mayů. V uvedeném textu lze pozorovat zákon cyklů, který v každém z nových opakování zdokonaluje předchozí etapy. Každý zánik jedné formy tak představuje naději na vznik formy lepší a dokonalejší. Staré formy odcházejí, jsou ničeny rozličnými kataklyzmaty, a nové se rodí na základě zkušeností těch starých, aby je překonaly a přiblížily se k nebesům.
První část končí vylíčením snahy nepravých, pyšných a nadutých božstev, jakými byli VUCUB-CAQUIX (Sedm Arara) a jeho dva synové ZIPACNÁ (stavitel hor a sopek) a CABRACÁN (původce zemětřesení a zloby sopek), které zplodil se svou manželkou Zemí. VUCUB-CAQUIX představuje v jednom aspektu pozemský oheň, který se chce stát nepravým Sluncem, vůdčí inteligencí a vládnout potomkům posledního lidského pokolení – opicím. Tomu však zabrání hrdinští bratři HUNAHPÚ a IXBALANQUÉ, kteří je přemohou.
V době, kdy ještě neexistovalo Slunce, jsou tito malí bratři bohů symbolem Jitřenky a Večernice, dvou aspektů Venuše. Tato planeta byla národy Střední Ameriky velmi ctěna, byla pro ně zvěstovatelkou přicházejícího Slunce. Původ a zrození dvou zmíněných polobožských hrdinů a jejich největší skutek – vítězství nad Pány podsvětí – je obsahem druhé části Popol Vuh.

VÍTĚZSTVÍ SVĚTLA NAD TMOU

V době temnoty, kdy ještě Slunce nebylo projevené, zplodil již zmiňovaný pár starých věštců IXMUCANÉ a IXPIYACOC dva bratry. První se jmenoval HUN-HUNAHPÚ a druhý VUCUB-HUNAHPÚ. Oba dva byli velkými mudrci a věštci, vynikali v konání i v chování. Těmto bratrům je připisován vynález posvátné míčové hry – peloty. Cílem hry bylo prohodit kaučukový míč okružím, avšak bez pomoci rukou, jen odrazem míče od některých částí těla. V symbolickém významu hra představovala pohyby planet.
Bratři vybavení potřebným hráčským náčiním – rukavicemi, chrániči a nárameníky – hráli tuto hru každý den. Údery míče však rušily Pány smrti a nemocí sídlící v podsvětním světě nazývaném XIBALBA. Ti si nechali oba bratry předvolat, aby s nimi hráli, avšak jejich pravý cíl byl je zahubit a připravit je o jejich hráčské náčiní. Bratři se museli podrobit příkazu, ale než odešli, schovali důkazy o této hře v domě své matky. Na své pouti do Xibalby nedokázali rozlišit a pozdravit opravdové Pány podsvětí, a pozdravili jen nastrčené loutky. Takto byl jejich osud předem zpečetěn a nakonec byli obětováni. HUN-HUNAHPÚOVI byla uříznuta hlava, kterou Páni podsvětí zavěsili na strom, tam se však zázračně proměnila v mnoho plodů, kterými se strom obsypal. Páni Xibalby byli překvapeni a zakázali všem k tomuto stromu přístup.
Zákaz však nedodržela IXQUIC, dcera jednoho z Pánů. Natáhla dlaň k lákavému plodu, který byl HUN-HUNAHPÚOVOU hlavou. Ta jí do dlaně vypustila slinu, a sdělila jí, že počne dvě bytosti. Po několika měsících, když bylo patrné, že otěhotněla, se Pánové podsvětí rozhodli dívku obětovat. IXQUIC použila lest. Její služebníci nastrčili místo dívčina srdce jen sraženou šťávu stromu. Jí se tak podařilo utéci na zem ke své babičce IXMUCANÉ. Nakonec se dívce podařilo babičce dokázat, že nosí pod srdcem její vnuky. Tak se narodili bratři HUNAHPÚ a IXBALANQUÉ, velcí hrdinové, jak se později ukáže.
Bratři žili společně s matkou a babičkou do doby, než se dozvěděli pravdu o svých otcích a také o místu, kde bylo uschováno náčiní ke hře pelota. Potají je odnesli a začali hrát. Avšak Pánové Xibalby, vyrušeni hlukem, opět povolali sourozence k sobě. Ti však – již poučeni z osudu svých otců – byli připraveni. Před odchodem zasadil každý z nich v babiččině domě jeden rákos, aby věděla, zda jsou ještě naživu. Jejich smrt měly rostliny ohlásit tím, že uschnou.
A vyrazili každý se svojí foukačkou na strmý sestup do Xibalby. Právě na svých foukačkách překonali Řeku hnisu a Řeku krve, aniž se smočili. Na rozcestí čtyř cest (černé, bílé, rudé a zelené) vyslal napřed HUNAHPÚ živočicha jménem XAN, komára, aby odhalil falešné loutky a pravá jména Pánů podsvětí. Komár bodl jednoho po druhém a Páni podsvětí se začali vyptávat jeden druhého, co se děje, a tak jména prozradili. HUNAHPÚ a IXBALANQUÉ pak správně pozdravili každého Pána a odmítli jejich nabídku, aby se posadili na rozpálené lavice.
Přežili noc v Domě temnot, kde díky tomu, že použili lsti, nezapálili louče, jež měli ráno neporušené odevzdat. Druhý den porazili Xibalbské ve hře pelota a také přečkali noc v Domě kamenných nožů, kterým slíbili maso všech zvířat, a ostré nože je ušetřily. Ráno Pánům předložili požadované čtyři vázy květin, které jim pomohli natrhat mravenci.
Další míčová hra skončila nerozhodně, ale hrdinní bratři přečkali noc v Domě mrazu a další noc v Domě jaguárů, jejichž hlad utišili kostmi zvířat. Překonali i Dům ohně a neuhořeli v něm. Noc v Domě netopýrů přečkali ve svých foukačkách, ale v okamžiku, kdy se chtěl HUNAHPÚ podívat, zda již nesvítá, přišel o hlavu. Pánové Xibalby se předčasně radovali z prohry sourozenců a vystavili HUNAHPÚOVU hlavu na hřišti. Na pomoc bratrům však přišel sám Srdce nebes, kterému se podařilo společně s IXBALANQUÉ nahradit bratrovu chybějící hlavu želvou, aby mohli sehrát další zápas s Pány Xibalby. V tomto zápase pak IXBALANQUÉ opět nasadil HUNAHPÚOVI jeho skutečnou hlavu a bratři zvítězili.
Pánové podsvětí jsou poraženi, ale stateční bratři vědí, že smrti stejně neuniknou. Proto uskuteční plán inspirovaný jejich božskými ochránci a dobrovolně se nechají upálit. Jejich rozemleté kosti jsou poté vhozeny do řeky. Proběhne zázračná transmutace a jinoši se znovu zrodí. Jsou spatřeni v řece v podobě člověka-ryby. To symbolizuje, že se stali hvězdami a jejich zářící těla se odrážejí na vodní hladině. Později v převlečení za chudé, ale mocné mágy se vracejí do Xibalby. Jejich moc spočívá v překonání a ovládnutí iluze, umějí zapalovat domy, které potom uvedou do původního stavu, dokáží rozčtvrtit živou bytost (včetně sebe) a poté ji vzkřísit.
Dva nejmocnější Pánové Xibalby jsou uchváceni jejich schopnostmi a žádají je, aby i je rozsekali a znovu přivedli k životu. Bratři jim vyhoví, ale jen napůl. Už je totiž neoživí. Ostatní Pánové Xibalby přijímají porážku a musejí vyslechnout rozsudek, jenž vynášejí HUNAHPÚ a IXBALANQUÉ, když se předtím nechali poznat pod svými opravdovými jmény, a mstí tak smrt svých otců.
Protože už nemáte ani svou velkou moc, ani slávu, a vůbec už nezasluhujete smilování, bude snížena urozenost vaší krve. Míčová hra už nebude pro vás. Jen děti houštin, jen děti pustin budou s vámi mluvit. Ale děti světla, děti osvícení – ty nebudou patřit k vám, ty se vám vyhnou. Jen provinilci, jen zločinci, jen zasmušilci, jenom nešťastníci a ti, kdo se oddávají neřestem, jenom ti vás k sobě přijmou...
Tak se rozloučili s Xibalbou, když nad ní úplně zvítězili.
Vzápětí se odtud vznesli k nebi, vystoupili do středu světla: jeden se stal Sluncem a druhý se stal Měsícem. Na nebi se rozjasnila klenba nebes i tvář země. Žijí na nebi.

Vítězství těchto nyní již božských sourozenců předznamenává nový cyklus, v němž dojde ke stvoření skutečných lidí, kteří budou mít příležitost stát se dětmi světla. Stejně jako to dokázali HUNAHPÚ a IXBALANQUÉ, kteří ukázali vertikální směr a cestu novému člověku. Její smysl spočívá v překonání všeho iluzorního, ve vítězství nad smrtí, nad Pány podsvětí. Ti tak ztratí moc nad lidmi, kteří již vědomě začali uskutečňovat vertikální cestu.

DOBA PRAPŘEDKŮ

Tato třetí část Popol Vuh vypráví o stvoření dnešního lidstva a také o předhistorické době mayských národů. Bohové se rozhodli konečně završit své dílo a přenechat příležitost v rukách člověka. Prvotní trojice božstev se rozhodla.
„Čas jitra nastal, nechť dílo skončí a objeví se naši služebníci, naši živitelé, děti světla, synové světla. Nechť se objeví člověk, lidský rod na tváři země,“ pravili.
Nové stvoření se uskutečnilo z mouky žluté a bílé kukuřice. Voda se stala krví a IXMUCANÉ připravila devatero magických nápojů, aby oživila člověka. Tak byli stvořeni první čtyři BALAM-QUITZÉ, BALAM-ACAB, MAHUCUTAH a IQUI-BALAM.
Měli lidský vzhled a byli to lidé: mluvili a rozprávěli, viděli a slyšeli, chodili a do rukou brali. Byli to lidé dobří a krásní a jejich postava byla postavou muže.
Měli schopnost myšlení, chápali. Dívali se, a sotva upřeli pohled, uviděli. Nakonec vnímali, nakonec chápali celý svět... Veliká byla jejich moudrost...

Znali božské bytosti, děkovali božským bytostem, měli ušlechtilé city, ale také moudrost, která dosahovala moudrosti bohů. A tak ještě naposled bohové zasáhli do svého stvoření. Srdce nebes vyslal na jejich oči závoj mlhy, aby viděli a chápali pouze věci blízké. Následně, když spali, byly jim dány ženy a tyto první čtyři páry daly vzniknout mnoha potomkům a velkým i malým kmenům. Stále panovala tma, ale pod vedením Venuše-Jitřenky se vydali hledat město TULÁN-ZUIVA v očekávání brzkého svítání.
Objevil se první bůh TOHIL, kterého ctily všechny kmeny. Ale v Tulánu došlo k rozrůznění jazyků a kmeny se rozdělily. Za vydatného a dlouhotrvajícího deště byly uhašeny všechny ohně, jen první čtveřice dostala od TOHILA nový oheň, která jej za slib uctívání a obětování předala i ostatním kmenům.
TULÁN-ZUIVA (Sedm Roklí a Sedm Jeskyň) je mytické místo, odkud kmeny pod vedením čtveřice prvních mužů odcházejí za doprovodu Venuše očekávat východ Slunce, jež Jitřenka zvěstuje.
Nacházíme zde i zmínku o cestě přes moře, která se vyskytuje i u jiných jazykových skupin středoamerických indiánů. Některé prameny poukazují na mnohé podobnosti s legendární Atlantidou, odkud mohli tito předhistoričtí prapředci indiánských kultur přijít.
Nakonec Slunce vychází a vysušuje zemi. Nastává historický věk a čtveřici prvních lidí přepadá smutek a vzpomínky na kmeny, které se ztratily.

ZÁVĚR

Ve čtvrté a poslední části Popol Vuh se již popisuje sjednocování kmenů, smrt čtyř prvních lidí, kteří odešli bez návratu – prostě zmizeli z vrcholu kopce, poté co udělili rady svým synům. Tito synové se vydávají na východ, odkud přišli jejich otcové, aby získali královské odznaky velikosti a moci. To se jim podařilo, a tak začalo vytváření quicheského státu. Text knihy končí popisem dynastií vladařů.
***
Popol Vuh je působivá kniha, která musí každého čtenáře zasáhnout svým silným estetickým, až básnickým vyzněním. Především její první, druhá, ale i třetí část, v nichž otevřená mysl nenajde nic z katastrofismu, který se tak často připisuje středoamerickým kulturám, ale právě naopak musí vycítit příležitost, jakou každý historický cyklus poskytuje lidské bytosti. Ne odevzdanost osudu, ale povinnost upřít svůj zrak ke světlu, cítit se jako syn světla, který se vydává na vzestupnou cestu k bodu, z něhož kdysi vyšel. Podobně jako člověk, který začne stoupat na jednu z mnoha středoamerických pyramid. Každým krokem se mlha v jeho očích rozptyluje a on je schopen prohlédnout každou iluzi a vidět skutečnost.
Citace uváděné v textu jsou převzaty z knihy POPOL VUH, překlad Ivan Slavík, Dauphin, Praha 2000.