Symbolismus koně

Kůň je zvíře vyskytující se v průběhu dějin téměř v každé části  světa. Snad právě proto hraje hlavní roli v řadě mýtů a bájí mnoha kultur,  přičemž  jeho  symbolika,  charakteristiky a úlohy jsou na různých místech velmi podobné.


Symbolismus koně
Symbolismus koně

 Všeobecně  je  kůň  solárním  symbolem. Představuje oživující a očišťující sílu ducha, ovládnuté instinkty a touhy. Často je přímo spojen s putováním slunečního kotouče po nebi, jako například u řeckého boha Helia, který  vykonával  svou  každodenní  pouť  po obloze ve zlatém voze taženém čtyřmi okřídlenými  koňmi.  Další  mýtus,  v  němž  je  kůň zapřažen  do  slunečního  vozu,  lze  nalézt v  severské  Eddě.  Při  zavádění  nebeského řádu,  když  vznikl  čas,  se  jisté  obryni  jménem Noc narodil syn jménem Den. Odin jim každému dal vůz a vyslal je na nebe, aby objížděli Zemi. Nejprve jede Noc a její vůz táhne  kůň  jménem  Hrímfaxi  (Ledohřívek). Hřívu má pokrytou jinovatkou a pěna, která mu kape od udidla, pokrývá každé ráno zemi jako rosa. Po Noci jede Den s vozem taženým koněm jménem Skinfaxi (Světlohřívek). Ten svojí zářivou hřívou osvětluje vzduch i zemi, a to i tehdy, když je nebe pokryté mraky.
Mnozí z bohů různých kultur měli koně jako své jízdní zvíře. Zmíněný Odin vlastnil koně jménem Sleipnir. Měl osm nohou a na světě nebylo  rychlejšího.  Sleipnir  byl  potomkem jiného  slavného  koně,  Svadilfariho,  který pomáhal  při  stavbě  sídla  bohů  a  kterého svedl sám Bůh Loki v podobě krásné klisny.
Keltové uctívali koňskou bohyni Eponu, bohyni hojnosti, plodnosti a prosperity. Epona bývá ztotožňována  s  Velkou  matkou  a  se  Zemí. Zobrazována je jako jezdkyně na koni, nebo jako spoře oděná žena mezi dvěma klisnami.
Peršané věřili, že Mithra, bůh světla a „pán širých pastvin“ jezdil ve voze taženém čtyřmi nesmrtelnými  bělouši,  okovanými  zlatem a krmenými nápojem bohů.
Velmi rozšířená je role koně jako prostředníka mezi světy. A to buď mezi světem Bohů a  světem  lidí,  nebo  mezi  říší  živých  a  říší mrtvých.  Bájný  okřídlený  kůň  Pegas,  který je sám opředen tajemstvím, umožnil hrdinovi Bellerofontovi porazit strašlivou Chiméru.
V mýtech doprovázeli koně hrdiny na jejich cestách a dobrodružstvích. Když se hrdinovi podařilo koně zkrotit či osedlat, pomáhal mu jeho nový přítel překonat nesnáze a dosáhnout  vítězství.  Někdy  ho  dokonce  dokázal donést až k samotným bohům.
Z období čtvrtého tisíciletí př. n. l. byly nalezeny  společné  hroby  člověka  s  koněm. Důvodem mohlo být i to, že v tradicích starověkých národů Evropy a Asie kůň bezpečně provázel zesnulého na jeho cestě po smrti.
V neposlední řadě byl kůň pro svou velkou citlivost a neuvěřitelné intuitivní vnímání používán k ceremoniálním účelům a k věštění. Nešlo pouze o obětování zvířete. Kněží dokázali  při  ceremoniích  předpovídat  z  pohybů nohou  nebo  uší  či  snad  i  ze  ržání  koně, záměry bohů. Dle korejských tradic prý dokázali královští koně nářkem upozornit na blížící se smrt svého pána.
V  Japonsku  přijíždějí  šintoistická  božstva Kami při svém příchodu na Zem na koni. Ve svatyních  byli  chováni  koně,  zpravidla  bílí, kteří byli při svátcích daného božstva zdobeni a toto božstvo na nich symbolicky přijíždělo. Na  Východě  symbolizoval  bílý  kůň  čistotu a také sílu vůle.

Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 124.