Kůň je zvíře vyskytující se v průběhu dějin téměř v každé části světa. Snad právě proto hraje hlavní roli v řadě mýtů a bájí mnoha kultur, přičemž jeho symbolika, charakteristiky a úlohy jsou na různých místech velmi podobné.
Všeobecně je kůň solárním symbolem. Představuje oživující a očišťující sílu ducha, ovládnuté instinkty a touhy. Často je přímo spojen s putováním slunečního kotouče po nebi, jako například u řeckého boha Helia, který vykonával svou každodenní pouť po obloze ve zlatém voze taženém čtyřmi okřídlenými koňmi. Další mýtus, v němž je kůň zapřažen do slunečního vozu, lze nalézt v severské Eddě. Při zavádění nebeského řádu, když vznikl čas, se jisté obryni jménem Noc narodil syn jménem Den. Odin jim každému dal vůz a vyslal je na nebe, aby objížděli Zemi. Nejprve jede Noc a její vůz táhne kůň jménem Hrímfaxi (Ledohřívek). Hřívu má pokrytou jinovatkou a pěna, která mu kape od udidla, pokrývá každé ráno zemi jako rosa. Po Noci jede Den s vozem taženým koněm jménem Skinfaxi (Světlohřívek). Ten svojí zářivou hřívou osvětluje vzduch i zemi, a to i tehdy, když je nebe pokryté mraky.
Mnozí z bohů různých kultur měli koně jako své jízdní zvíře. Zmíněný Odin vlastnil koně jménem Sleipnir. Měl osm nohou a na světě nebylo rychlejšího. Sleipnir byl potomkem jiného slavného koně, Svadilfariho, který pomáhal při stavbě sídla bohů a kterého svedl sám Bůh Loki v podobě krásné klisny.
Keltové uctívali koňskou bohyni Eponu, bohyni hojnosti, plodnosti a prosperity. Epona bývá ztotožňována s Velkou matkou a se Zemí. Zobrazována je jako jezdkyně na koni, nebo jako spoře oděná žena mezi dvěma klisnami.
Peršané věřili, že Mithra, bůh světla a „pán širých pastvin“ jezdil ve voze taženém čtyřmi nesmrtelnými bělouši, okovanými zlatem a krmenými nápojem bohů.
Velmi rozšířená je role koně jako prostředníka mezi světy. A to buď mezi světem Bohů a světem lidí, nebo mezi říší živých a říší mrtvých. Bájný okřídlený kůň Pegas, který je sám opředen tajemstvím, umožnil hrdinovi Bellerofontovi porazit strašlivou Chiméru.
V mýtech doprovázeli koně hrdiny na jejich cestách a dobrodružstvích. Když se hrdinovi podařilo koně zkrotit či osedlat, pomáhal mu jeho nový přítel překonat nesnáze a dosáhnout vítězství. Někdy ho dokonce dokázal donést až k samotným bohům.
Z období čtvrtého tisíciletí př. n. l. byly nalezeny společné hroby člověka s koněm. Důvodem mohlo být i to, že v tradicích starověkých národů Evropy a Asie kůň bezpečně provázel zesnulého na jeho cestě po smrti.
V neposlední řadě byl kůň pro svou velkou citlivost a neuvěřitelné intuitivní vnímání používán k ceremoniálním účelům a k věštění. Nešlo pouze o obětování zvířete. Kněží dokázali při ceremoniích předpovídat z pohybů nohou nebo uší či snad i ze ržání koně, záměry bohů. Dle korejských tradic prý dokázali královští koně nářkem upozornit na blížící se smrt svého pána.
V Japonsku přijíždějí šintoistická božstva Kami při svém příchodu na Zem na koni. Ve svatyních byli chováni koně, zpravidla bílí, kteří byli při svátcích daného božstva zdobeni a toto božstvo na nich symbolicky přijíždělo. Na Východě symbolizoval bílý kůň čistotu a také sílu vůle.
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 124.
