Je jisté, že celé Univerzum je koordinováno takovým způsobem, že vlastní jistou jedinečnost, jistý pyramidální smysl existence, v němž všechny věci, i když jich je mnoho, hledají stejný cíl. Všechny jdou vstříc stejné věci a všechny jsou řízeny stejnou Inteligencí. (Jorge Angel Livraga)
Tradice říká, že kdysi dávno lidé dokázali číst v knize přírody. Nepotřebovali k tomu současný technický jazyk, nehledali složité definice, neboť více než o popis vnějších charakteristik se zajímali o původ a cíl všech věcí. Vnímali přírodní harmonii a řád vycházející z Jednoty – z pramene všech rozličných forem. Jednota nepředstavuje v přírodě stejnost, ale naopak představuje nádhernou mozaiku složenou z různorodých „kamínků“, které se uspořádaly v souladu s božskou Inteligencí. Aby však mozaika odrážela Jednotu a božský Řád, musí být všechny její části sjednocené a uspořádané, musí vnímat jedna druhou a vzájemně se obohacovat. Pokud začne žít jedna část na úkor druhé, mozaika se rozpadne a místo harmonie a řádu zavládne chaos.
Uspořádat něco neznamená učinit to masovým, není to nadřazenost jedněch nad druhými. Uspořádanost znamená pomoc. Ruce jsou navzájem opačné, a přesto se uspořádávají, aby něco uchopily. Kdybychom měli dvě ruce otočené stejným směrem, těžko bychom do nich mohli něco uchopit. (Jorge Angel Livraga)
Proč nám lidem dnes stále více chybí schopnost rozumět jazyku přírody? A když říkám rozumět, nemyslím tím, že se nám příroda pouze líbí, ale že jsme schopni pochopit konkrétní přírodní zákony a žít podle nich. Příroda se pro mnoho lidí stala místem, kam se jezdí na dovolenou nebo za outdoorovými sporty. Procházíme krajinou, obdivujeme její krásu…, avšak stačí to pro pochopení přírody? V okamžicích, kdy obdivujeme nádheru řeky, která živě proudí krajinou, jsme zároveň schopni vnímat i skutečnost, že se voda promění v páru, vystoupí, srazí se a vrátí se zpět, aby uzavřela velký cyklus? A neprojevují se tyto cykly i v životě člověka? Podle starověkých učení je člověk, stejně jako voda, podroben zákonu cyklů, rodí se a umírá, aby se znovu mohl narodit. Lidský život tak představuje jen krátký den bdění v rámci velkého Života, a po fyzickém životě následuje život duchovní.
Prof. Livraga také dává příklad rostlin, jež mají obrovskou schopnost čekat a růst. Malé semínko zasazené v zimě do země pod sněhem trpělivě čeká na příchod jara. Když přijde, toto semínko se zvedne a hledá vzduch a slunce. A stejně tak by člověk neměl zůstat uvězněn pouze ve hmotném světě, ale jeho úsilí by mělo stále směřovat vzhůru, jeho činy by měly být inspirovány světlem a dobrotou Slunce. Určitě je snazší zůstat připoután k zemi a nesnažit se povznést od požadavků hmoty k požadavkům duše, ale ze semínka by se nikdy nestala nádherná květina, pokud by neodpověděla na výzvu přírodního zákona, kterou je nutnost vertikálního růstu.
Projevy života ve všech říších přírody nám připadají tak samozřejmé, že si nepřipouštíme, že by tento řád mohl být nějak narušen. Kdykoli si můžeme zjistit přesný čas východu Slunce nebo den, kdy bude Měsíc v úplňku. S jistotou očekáváme, že po zimě přijde jaro a vše znovu rozkvete… Vše se uskutečňuje s takovou přesností, že nic z toho rozhodně nemůže být dílem náhody, ale vše je řízeno zákony přírody, a tudíž vše má svůj smysl existence a vše někam směřuje. Příroda před námi otevírá tisíce popsaných stránek zkušeností, které nám lidem mohou pomoci přiblížit se ke své vlastní jednotě a řádu, k nalezení vnitřního člověka, který by se rád nechal vést zákony přírody, aby dosáhl harmonického uspořádání vlastního života.
Proslulý císař Marcus Aurelius, který je známý svým morálním příkladem, říkal, že Mysl, která řídí Univerzum, uspořádala vše nejlepším možným způsobem. Mluvil o Univerzu jako o jednotné živé bytosti, kde je vše vzájemně propojeno a kde neexistuje nic, co by bylo oddělené od celku. Učil, že člověk by měl ve svém životě kráčet ve shodě s přírodou, protože to je cesta Zákona, cesta naplněná harmonií a rovnováhou.
Jestliže se probouzíš po ránu mrzutě, uvědom si: Procitám k svému lidskému dílu. Mám být tedy dále rozmrzelý, jestliže se ubírám k práci, ke které jsem zrozen a pro kterou jsem byl do vesmíru uveden? Či snad jsem určen k tomu, abych si hověl na teplém loži? Ale že to je příjemnější? – Tedy k příjemnostem jsi zrozen, můj milý, a nikoli k práci a k činnosti? Což nevidíš, jak rostliny, ptáci, mravenci, pavouci a včely plní svůj úkol a jak podle svých sil spolupracují na výstavbě vesmíru? A ty nechceš plnit lidský úkol, nechceš spět k tomuto cíli, který ti určila tvá přirozenost? Přece je nutno si také odpočinout! Ano, s tím souhlasím. Ovšem v té věci příroda stanovila míru, právě jako v jídle a pití, avšak ty přesto onu míru, onu postačitelnou mez překračuješ, kdežto v práci nikoliv: tu držíš v mezích možností! Patrně nemáš sebe rád, neboť pak bys měl rád i svou přirozenost a její příkazy. (Marcus Aurelius).
Když se ponoříme do studia života zvířat, uvidíme jejich obrovskou rozmanitost ve všech částech přírody a také zjistíme, že mají mnoho společného, neboť všechna vlastní jistý způsob dorozumívání, který jim umožňuje vytvářet účinný a harmonický celek. Studiu chování zvířat se dnes věnuje vědní obor etologie. Její zakladatel a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Konrad Lorenz upozorňuje na zajímavou věc ohledně zkoumání přírody, neboť si byl vědom, že lidské bádání může začít z komerčních důvodů upadat a v tom okamžiku se již nesnaží hledat skutečnou pravdu: Je to skličující, ale mínění samotných věd vykazuje všechny známky rozkladu ( …) Za velkou vědu není považována věda o nejdůležitějších záležitostech na naší planetě ani věda o lidské duši nebo lidském duchu, ale ta věda, která slibuje peníze, energii nebo moc, i kdyby to třeba byla moc zničit všechno skutečně veliké a krásné. Konrad Lorenc vždy zdůrazňoval vzájemnou provázanost osudů přírody a lidstva a varoval před ignorováním přírodních zákonů.
Základním studiem pro pochopení života zvířat je jejich vzájemné dorozumívání, odborně řečeno biokomunikace. Zvířata mají soustavu znamení a signálů, jimiž reagují na určité situace. Podle charakteru se signály rozdělují do čtyř skupin: zvukové, zrakové, dotykové a pachové a speciální pátá skupina popisuje využití echoorientace. Každý zvířecí druh má své specifické komunikační prostředky, kterým rozumějí pouze příslušníci stejného živočišného druhu, ale některé z nich získaly i mezidruhovou platnost, což se většinou týká signalizace nebezpečí.
Zvuková komunikace nehraje u živočichů tak velkou roli. Bývá většinou jednoduchá, ale účinná, neboť zvířata jsou schopna na rozdíl od lidí postřehnout i sebemenší odchylky v modulaci, střídání či rytmu zvuků, které mají svůj stálý a přesný význam. Zvukové signály vznikají nejen za pomoci hlasových orgánů, ale zvuk vzniká i pohybem různých částí těla – ocasu, křídel, končetin atd. Zvuková komunikace má největší význam u hmyzu, žab, ptáků a savců. Způsoby vyluzování zvuků hmyzem jsou nepředstavitelně rozmanité a orgány sluchu jsou na místech, kde bychom je hledali nejméně: na zadečku, na tykadlech, na nohou nebo na křídlech. Například cvrčci či kobylky používají k vydávání zvuku takzvané stridulační ústrojí, což znamená, že na jednom křídle mají hladkou a pevnou blánu napnutou jako kůže na bubnu, která je na okraji opatřena tvrdými tlustými žilkami. Na druhém křídle je žilka s několika desítkami zoubků, nebo jsou zoubky na zadních nohách. Třením se křídla rozeznívají a vzniká silný zvuk na základě rychlosti kmitů. U obratlovců jsou zvuky produkované tělem méně časté, i když některé ryby vytvářejí zvuk třením šupin nebo pomocí zubů a ploutví. Nej důležitější jsou však zvuky vydávané hlasivkami a všechna zvířata, která je vydávají, mají dobrý sluch.
Zrakové dorozumívání je dobře vyvinuto u savců, ptáků, některých plazů, hmyzu, korýšů, kostnatých ryb a pavouků. Bývá specifické pro jednotlivé druhy nebo skupiny zvířat, některá gesta jsou však velmi rozšířena a mají stejný význam u většiny obratlovců (např. zívání). Zrakové signály lze odvodit z trvalých tělesných znaků, které má jedinec na sobě, a mají většinou identifikační funkci, tedy umožňují rozpoznání druhové příslušnosti (tvar těla, zbarvení).
Další jsou signální znaky dočasné, které se objevují pouze v určitých situacích, a jsou obvykle směrovány k protivníkovi nebo partnerovi. Patří sem změna tvaru těla, i když obvykle jde pouze o jeho falešné zvětšení. Ptáci a savci využívají k těmto účelům značné pohyblivosti per a chlupů. Například sova může vzpřímením krycích per svůj objem až zdvojnásobit. Některá zvířata však skutečně dokážou zvětšit objem těla – chameleón nebo ryba ježík tak činí napumpováním vzduchu nebo vody.
Dále se můžeme setkat se změnou barvy celého těla nebo jeho části. Pokročilejší formou zrakového dorozumívání jsou výrazové postoje a zdůrazňování částí těla. Obvykle se uplatňují různé tělesné struktury nebo prvky zbarvení. Patří sem pohyby ocasu, uší, nosu, tykadel, vzpřimování odlišně zbarvených chlupů, odkrývání nápadně barevných skvrn apod. Evolučně vyspělí savci, jako jsou některé šelmy, dovedou účinně používat obličejovou mimiku, aby vyjádřili útočnou hrozbu, obrannou hrozbu, nadřazenost, podřízenost, spokojenost, neklid, strach atd. Rozsah mimických schopností závisí zejména na pohyblivosti kůže obličeje, očních štěrbin, ušních boltců a pysků. Velmi zajímavým způsobem dorozumívání jsou tzv. včelí tance, při nichž dochází i k dotykové komunikaci.
Najde-li včela nektarem bohaté květiny, vrátí se domů a začne tančit na povrchu jednoho z plástů. Kruhový tanec označuje, že potrava je nedaleko úlu. Natřásavý tanec informuje o směru a vzdálenosti potravy, která není v těsné blízkosti úlu; má tvar ležaté osmičky, přičemž největší význam má přímý úsek mezi oběma elipsami a rychlost tance. Včely si tímto způsobem přenášejí informace o přesné vzdálenosti a směru, kterým mají letět.
Způsob komunikace prostřednictvím pachových signálů je nejrozšířenější. Patří sem kontaktní pře dávající se dotykem, např. tykadly, ústním ústrojím, nebo umísťování pachových značek na druhého jedince. Další signály působí na dálku, tedy jsou vysílány aromatické látky do prostředí, tj. do vody, vzduchu, či na pevný podklad. Toto je důležité pro označení teritoria. Známe například zvedání nohy psů u patníků. Mimořádnou roli v pachové komunikaci hrají feromony, pachové nebo chuťové látky, ovlivňující chování nebo vývin příslušníků téhož druhu v sociálním a pohlavním životě. Svolávají jednotlivce, upozorňují na nebezpečí, označují cestu nebo zakazují vstup apod. Mohou působit až do vzdálenosti několika kilometrů. Poplašné feromony jsou časté u sociálně žijícího hmyzu. Při narušení mraveniště vylučují mravenci kyselinu mravenčí. Působí jako obranná látka a současně jako poplašný feromon, který označuje cíl a usměrňuje útok dalších mravenců. Pachová komunikace se může uplatňovat i mezidruhově. Známí jsou například mravenci, kteří si chemicky značí cestičky vedoucí od zdroje potravy k mraveništi. Těchto značek využívá i jiný hmyz, který čeká u cesty a pachovou i dotykovou řečí tykadel vymáhá od mravenčích dělnic potravu.
Dotykové signály jsou běžné pouze mezi zvířaty, která se navzájem dokonale znají. Přinášejí informaci o vzájemné existenci, o úmyslech, o postavení ve skupině, zlepšují soudržnost, uklidňují, tlumí agresivitu nebo mají funkci pozdravu. Obratlovci se v rámci druhu zdraví dotyky tlamou, zobákem, čenichem, pysky. Velký význam má dotyk mezi samicí a mláďaty. Dotyk mezi příslušníky rozdílných druhů obvykle vyvolává obranné chování. Výjimkou jsou např. tropické druhy čejek, které vybírají krokodýlům z tlamy pijavky a zbytky potravy, nebo mravenci a mšice, neboť mravenci mšice chrání a ty jim po podráždění mravenčími tykadly vypouštějí sladké výkaly, které mravenci olizují. Zvláštním případem jsou vibrační signály u pavouků, kdy nedochází k přímému dotyku: vibrující vlákna v pavučině signalizují kořist, která se do pavučiny chytila; zvláštní otřesy vlákny pavučiny využívají samečci, kteří tím informují samičku o své přítomnosti a snaží se tak zabránit tomu, aby s nimi bylo naloženo jako s kořistí.
Některé skupiny savců využívají takzvanou echoorientaci. Netopýři a kytovci mají schopnost produkovat vysokofrekvenční přerušované signály. Ty se šíří prostředím a při setkání s pevnými předměty se od nich odrážejí a s určitým zpožděním se vracejí zpátky. Zpoždění umožní živočichům určit kromě polohy i jejich vzdálenost. Netopýři využívají tuto komunikaci jak při orientaci v prostoru, tak i k lovu, neboť jsou schopni zaznamenat i malý noční hmyz.
Jazyk zvířecí říše a celé přírody je velmi bohatý a nabízí velký prostor pro zkoumání. Avšak dříve, než se pustíme do konkrétního pozorování života v přírodě, je důležité se naučit naslouchat i sobě. Pokud se naučíme ztišit své nitro, pocítit skromnost před dokonalostí zákonů, které se v přírodě zrcadlí, určitě dokážeme i více porozumět jejímu jazyku a nebude pro nás tak těžké žít radostně v harmonii s ostatními říšemi.
Z použité literatury:
Franck, Dierk: Etologie, Karolinum Praha.
Heráň, Ivan: Díváme se na zvířata, Panorama, Praha 1982.
Wailly, Philippe de: Hovory se zvířaty, Práh, Praha 2005.
Prieur, Jean: Duše zvířat, Mladá fronta, Praha 1994.
Livraga, Jorge A.: články v časopisech Zrcadlo kultury č. 20, 2001 a č. 28, 2003
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 179.
