Komunikace je schopnost přenášet si navzájem informace, myšlenky a city, své sny i niterné stavy duše. Je to důležitý nástroj, který lidem umožňuje sdílet mnoho krásných, ale někdy i ne příliš dobrých věcí. Správná komunikace není vždy snadná, protože se objevuje mnoho překážek, které přicházejí jak z našeho vlastního nitra, tak z našeho okolí. A to vyvolává různá nedorozumění.
Jedna z častých příčin špatné komunikace je příliš subjektivní pohled. Je to stav vědomí ponořený do egoistických tužeb, do vlastního egocentrismu, kdy člověk vše posuzuje skrze nižší emoce, vlastní názory a představy. V tu chvíli se nedokáže povznést nad malichernosti, každý protiargument chápe jako útok, za vším vidí zlý úmysl ostatních, touží být středem pozornosti, je vztahovačný a nemá žádný zájem o ostatní.
Druhou častou příčinou jsou předsudky o ostatních lidech, o tom, jací jsou, co chtějí, jaké jsou jejich motivace. Mnohokrát vycházejí z celospolečenských postojů, z výchovy, přejímáme je od ostatních lidí z našeho okolí, aniž bychom hledali pravdu nebo aniž bychom druhého člověka poznali do hloubky.
Další častou příčinou problémů v komunikaci je překrucování významu slov a jejich používání k manipulaci s ostatními. Toto zahrnuje všechny fámy, nepodložené kritiky, pomluvy. Vyřčené slovo má velikou moc, a stejně jako může někoho posílit, dodat mu radost, sílu a odvahu, tak, pokud je vyřčené se špatným úmyslem, může člověku ublížit, vyčerpat ho, ponížit a doslova zničit.
Mezi příčiny špatné komunikace musíme zahrnout také strach. Ten nás paralyzuje, zastavuje naše činy, vede nás k odkládání jednání a k neřešení problémů. V komunikaci způsobuje, že informace nesdělujeme jasně a přímo, zamlžujeme je, zlehčujeme, předáváme jich jen část. Tím adresát samozřejmě nemůže dostat pravdivou informaci, a opět je to příčinou velkých nedorozumění.
Jak pěstovat správnou komunikaci?
Když dokážeme povznést vědomí, dostáváme se do vyšších, vznešenějších úrovní sebe sama, kde se ukrývá naše dobrá vůle a archetypální ideje, jež pak dokážeme snáze do svých slov vkládat. Jsme blíže pravdě, kráse, dobru i spravedlnosti, a díky tomu jsou i naše projevy pravdivější, lepší, krásnější a spravedlivější. Tento pohled z výšin je objektivnější, méně ovlivněný subjektivními emocemi a sobeckými postoji. Dokážeme tak snadněji vidět překážky v komunikaci, emoce, které nám brání v tom, abychom byli laskaví, přátelští, ohleduplní, abychom měli pro ostatní porozumění.
Také tím, jak poznáváme sebe sama, jsme mnohem více schopni poznat i ostatní a dokážeme jim lépe porozumět. Objevováním svých slabostí a nedostatků snáze porozumíme slabostem a nedostatkům ostatních. Pronikáme do hloubky sebe sama, věcí i událostí, odhalujeme příčiny a souvislosti, to dobré a trvalé v sobě, a díky tomu dokážeme nalézt to dobré i v ostatních. Navzdory tomu, jaké představy o nich máme.
Během každodenního života se na komunikačních trasách hromadí mnoho překážek. Jsou to emoce, které zažijeme a na které nemůžeme zapomenout. Křivdy, které nás stále bolí. Hádky a konflikty. To všechno brání volnému a neznečišťujícímu průchodu dalších citů a myšlenek. Jak tyto překážky odstraňovat a cestu pročišťovat a uvolňovat?
Plnit tyto trasy obsahem založeným na trvalých hodnotách Dobra, Krásy, Pravdy a Spravedlnosti. Pak se přirozeně stávají přímějšími a kratšími, přestanou se neustále točit v mnoha zákrutách, ve kterých snadno uvázne nějaká překážka. Stávají se prostornějšími, a i když se objeví nějaká negativní emoce, snáze ji objevíme či překonáme.
Umět mluvit, abychom byli schopni vyjádřit to, co si neseme uvnitř. Abychom dokázali přenést nadšení, dobrotu, lásku k ostatním bez znečišťujících emocí. Beze strachu, beze studu, bez touhy po lásce, bez pýchy a sebechvály. Umět cítit a myslet. Vědět, co cítíme a co si myslíme. Ale objektivně, opravdově. Nežít ve fantaziích a falešných představách o sobě ani o ostatních. Naopak vědět, co je důležité a co není důležité; co je trvalé a co pomíjivé, co je správné a co není správné, co skutečně chceme a co nechceme.
Rozvojem ušlechtilosti a nesobeckosti. Tím, že myslíme více na ostatní než na sebe, chceme porozumět, prominout, odpustit a zapomenout na nepříjemné emocionální projevy ostatních, které koneckonců jsou jen velmi pomíjivým projevem. Stejně jako naše nepříjemné projevy jsou jen pomíjivým projevem našeho nižšího já, musíme tedy umět odpustit i sobě. A to všechno má velkou očišťující schopnost.
Ověřovat si, zda ostatní pochopili to, co jsme chtěli vyjádřit. Kromě mnoha překážek, které se mezi námi vytvářejí, je také nezbytné si být vědomi, že každý z nás je odlišný a každý jinak různé věci chápeme. My někdy automaticky předpokládáme, že všichni uvažují jako my. Ale to je velký omyl. Proto je ověřování vzájemného pochopení nezbytné a velmi přínosné pro všechny a dokážeme tak napravit mnoho chyb v komunikaci.
Správná komunikace je výstižná
To znamená, že je přesná. Hledá přesná slova, aby vyjádřila skutečné ideje co nejlépe. Znamená to trefit se do černého. Být přesní nejen ve slovech, ale i v gestech, pohybech, intonaci a také v čase a prostoru, v nichž se mluví. Vybrat tedy ten správný čas a správný prostor. Ve špatně zvolené době či na špatném místě je větší pravděpodobnost, že to, co říkáme, bude nepochopeno nebo špatně pochopeno. Dalším aspektem výstižné komunikace je být struční, což znamená umět využít energii co nejlepším způsobem. Říct to, co je třeba, jednoduše, krátce, ale s plným obsahem. Řeč nemusí být násilně krácena, každé vysvětlení potřebuje nějaký časoprostor. Stručnost zajistí, aby byla lépe pochopena. Být věcní znamená vložit do svých slov život. Předkládat slova, která mají hodnotu a sílu, neupadnout do mluvení bez obsahu. Taková slova jsou opravdu živá a probouzejí život v ostatních. Mají hloubku a sílu našich citů. A v poslední řadě to znamená být jasní, tedy vložit do všech svých slov světlo neboli vědomí.
Správná komunikace je zdvořilá
Zahrnuje všechny prvky zdvořilosti, protože přirozeně vychází z vyšších úrovní člověka. A přirozeně vede k soužití a svornosti. Při rozhovoru necháváme mluvit ostatní, nestrháváme pozornost na sebe. Nevracíme se opakovaně k tématům, která zajímají jen nás.
Používáme sebeovládání tak, abychom se nenechali strhnout emocemi při nějakých bouřlivějších diskusích. Při nich můžeme zpomalit své pohyby a zpevnit pohled jako známku svého sebeovládání. Pokud nesouhlasíme s tématem rozhovoru, zaujmeme laskavý, ale pevný postoj, kterým uchráníme svá vlastní stanoviska.
Mluvíme co nejsrozumitelněji, nepoužíváme zbytečně cizí slova, kterým ostatní nemusí rozumět. Nemluvíme cizím jazykem, když je přítomen někdo, kdo nám nerozumí.
Když telefonujeme, je nutné se zeptat, zda na nás má volaná osoba čas. Netelefonujeme příliš hlasitě, abychom nerušili ty, kteří jsou kolem nás.
Náš písemný projev v mailech a zprávách kopíruje mluvenou řeč. Měl by být také krásný a dobrý, ale i výstižný, aby adresát dostal všechny potřebné informace a mohl naši zprávu dobře pochopit. Je projevem zdvořilosti odpovědět, podepsat se, reagovat, stejně jako reagujeme při mluvené komunikaci.
Správná komunikace dokáže zmírnit rozpory a sjednocuje
Pokud se nám povede při diplomatické komunikaci pozvednout vědomí nad „jenom já a moje zájmy“ a vnímat i ty druhé, dokážeme nejen komunikovat, ale také řešit problematické situace. Je snadné v takovém stavu ostatní vést, poučit či upozornit na nějakou chybu, protože to děláme s dobrou vůlí a láskou, kterou dotyčný vycítí, a snadno všechno pochopí, výtku přijme a napraví chybu. Vyšší stav vědomí zabrání prudkým emocím, které by mohly zranit city. Naopak někdy stačí malý náznak, pohled, gesto, abychom se vzájemně pochopili, a všechny projevy nižších emocí v podobě ješitnosti, urážlivosti a hněvu jsou nám vzdálené.
Správná komunikace vytváří pevná a trvalá spojení mezi lidmi založená na tom, co je jim společné, co je dobré, krásné, pravdivé a spravedlivé. Vede lidi ke svornosti, jež jim umožňuje překonat vzájemné rozdíly, kterých je hodně. Každý člověk je jiný, a přesto je možné najít společné prvky, které nás dokáží sjednotit, protože v jednotě budeme silnější a společně dokážeme snáze překonat životní překážky.
Z použité literatury:
D. S. Guzmán: Co děláme srdcem a myslí
D. S. Guzmán: Lépe poznat sebe sama
D. S. Guzmán: Filozofie pro život
Pavel Hartl: Psychologický slovník (Praha, 1993)
Jaro Křivohlavý: Povídej, naslouchám (Praha, 1993)
Tento článek vyšel v časopise Akropolitán č. 180
