Starověký Řím, impérium, které se rodilo, vzkvétalo a umíralo celé jedno tisíciletí. Je příkladem dokonalé organizace a státního zřízení, jež svůj vliv prosadilo do nejvzdálenějších končin Středomoří. Římské právo je dodnes základem právních systémů a římské památky přitahují návštěvníky z celého světa. Všichni znají jména významných císařů, místa slavných bitev, data vítězství i porážek.
A co v těch velkých dobách dělaly římské ženy?
V proudu dějin se o nich téměř nemluví. Přesto měly v římské společnosti svoji nedocenitelnou úlohu. Nestály v první linii v bitevních vřavách ani nepronášely řečnické projevy v senátu jako římští muži, ale bez jejich podpory by mnohé bitvy byly prohrány a mnohá jednání by ztroskotala.
Dle antických tradic jsou žena a muž vzájemnými komplementy. Doplňují se svými kvalitami tak, aby mohli dohromady vytvářet harmonický celek. Muž představoval prvek aktivní, působící navenek, dobývající nová území. Mužům patřil vnější prostor, který ovládali a v němž mohli uplatnit svoje potenciály – hrdinství, statečnost, odvahu, sílu a ušlechtilost. Ale to by nebylo možné, pokud by neměli za co bojovat a kam se vracet, pokud by v zázemí domova neměli oporu v podobě ženy. Ta byla naopak prvkem spíše pasivním, který nedobývá, ale ochraňuje a udržuje vše hodnotné. Pečuje o život, o rodinu a o to posvátné. Je oporou a zázemím, láskyplnou náručí, která ve svých domovech přivítá každého, kdo potřebuje pomoc. Je paní vnitřního prostoru, který naplňovala láskou, milosrdenstvím, krásou a čistotou.
Rodinný kult
Veškeré dění ve starověkém Římě bylo ovlivněno náboženstvím. Bylo to státní náboženství s rozsáhlým pantheonem, s velkým množstvím bohů, bůžků, ochranných bytostí i neviditelných sil, které je provázely na každém kroku, při všech činech i myšlenkách.
Každá rodina byla malým odrazem velkého impéria, měla svůj náboženský kult předků, své panství, právo, vnitřní vládu a posvátné ohniště s domácími bůžky, kterými byli především Lárové a Penáti. Lárové bývali vázáni na určité místo, bděli nad vším, co se dělo uvnitř domů. V každém domě bylo lararium, oltář s obrazy bůžků, který se otevíral jen při rodinných slavnostech. Penáti byli spojeni s příslušnou rodinou, kterou ochraňovali a zůstávali jí věrní i při stěhování.
Latinské slovo familia znamenalo původně vlastnictví, mocenský celek, který zahrnoval všechny osoby a věci v domácnosti, podléhající hlavě rodiny, pater familias. Členy rodiny nespojovalo pouze pokrevní příbuzenství, ale především účast na rodinném kultu. Každý její člen s ním byl spojen, byl pod ochranou domácích bůžků či předků, mohl je požádat o pomoc, účastnil se obřadů a rituálů. Pod takovou ochranou byli všichni příslušníci rodiny, která bývala rozsáhlá. Zahrnovala několik generací, veškeré služebnictvo, a dokonce i zvířata a rostliny. Bylo to vše, o co rodina pečovala a za co byla odpovědná. Všichni v ní měli svoje místo, povinnosti i práva, zajištěné základní životní potřeby i možnost vzdělávání.
Nejvyšší náboženskou autoritou v ní byl otec, který určoval způsob provádění obřadů a rituálů i texty posvátných hymnů. Měl právo přijímat nové členy tím, že je zasvěcoval do rodinného kultu. Narozené děti do rodiny přijímal desátý den po narození, později je z tohoto náboženského svazku mohl naopak uvolňovat, pokud chtěly odejít. Matka stála po jeho boku a zajišťovala část rituálů patřících ženám. Starala se o celý chod domu, ale také pečovala o všechny jeho obyvatele. S ostatními ženami vychovávala děti a poskytovala jim základní vzdělání, a pokud projevili zájem, mohli se chlapci i dívky v obecné škole učit řecky, studovat různé obory, hudbu, zpěv či tanec.
Manželka a kněžka
Manželství v Římě bylo posvátnou institucí, s rodinným kultem úzce spjatou. Pro ženu byl vstup do manželství velkou změnou. Od narození totiž patřila k rodinnému kultu svého otce, účastnila se jeho obřadů, znala jeho rituály a byla pod jeho ochranou. Při svatebním obřadu se musela rozloučit se vším, co tvořilo její dětství a dospívání, opustit své rodinné náboženství a přijmout kult rodiny svého manžela.
Svatba měla tři části. Nejprve proběhlo traditio neboli odevzdání, předání, během kterého otec uvolnil svoji dceru z pout s posvátným Ohněm její rodiny. Ona sama pak na domácím oltáři obětovala květiny, a pak mohla z rodného domu odejít. V druhé části, deductio in domum, byla svým budoucím manželem odvedena do jeho domu. Ve svatebním průvodu ji doprovázely její družky z dětství, které se s ní loučily zpívajíce posvátné hymny. Před vstupem do domu byla dívka symbolicky očištěna ohněm a vodou. Poté ji manžel přenesl přes práh domu, ve kterém se uskutečnila poslední část confarreatio, skutečné uzavření manželství. Nevěsta byla přivedena před posvátné Ohniště nové rodiny a představena domácím bůžkům a předkům. Na závěr oba manželé těmto neviditelným bytostem společně obětovali, provedli úlitbu a snědli spolu koláč.
Od té chvíle byli spojeni v jednom kultu a žena se stala kněžkou nového Ohniště. Získala titul mater familias, Matka rodiny, což neznamenalo pouze být rodičkou dětí, ale především to představovalo moc a sílu, kterou jako žena v rámci rodiny ztělesňovala, a také odpovědnost, kterou v rámci ní měla. Byla ztělesněním impulsu Velké Matky a Dárkyně života Junony. Její silou byla láska, porozumění, milosrdenství a schopnost dávat život. Přinášela posvátnému Ohni oběti v podobě květin a některých potravin. Prosila Láry a Penáty o pomoc při práci pro všechny, o sílu k překonání slabostí, o štěstí pro celou rodinu, které prosvětlí nevypočitatelný osud. Otec, pater familias, představoval prvek vůle, jenž rodinu vede a zároveň ji ochraňuje a zabezpečuje z hlediska fyzického přežití, protože on přinášel impuls Velkého Otce a Vládce Nebe, Jupitera.
Vestálky
Každá žena v Římě byla kněžkou ve svém domě. Velkým ideálem však pro ni byly jiné kněžky, Vestálky, které pečovaly o státní Oheň ve Vestině chrámu, kde byly rovněž uloženy nejcennější dokumenty Říma, paladium a další posvátné symboly. Podle tradice tento Oheň ochraňoval celý Řím a dával mu sílu. Aby ho Vestálky dokázaly udržet stále hořící, musely vlastnit především pevnou morálku a čistotu v podobě bezúhonnosti. Po vzoru své bohyně musely zachovávat velkou čistotu těla, citů i myšlenek. Všechny ženy se mohly 9. června účastnit Vestálií, slavností bohyně Vesty, během nichž přicházely k chrámu a přinášely oběti v podobě koláčků ozdobených květinami jako symbolů toho nejlepšího a nejkrásnějšího, co nosily ve svém nitru.
Hrdinské ženy
Římské ženy tvořily pevné zázemí, na kterém mohly vyrůst hrdinské činy mužů. Tato práce však v sobě také zahrnuje velké hrdinství, protože má své kořeny v nitru, z něhož vyroste a vykvete do hrdinských činů. V trpělivosti, se kterou žena vychovává děti. Svou bojovnost vkládá do péče o celý dům a rodinu, v níž udržuje řád a pořádek. Je slavná pro svoji dobrotu a ušlechtilost, se kterou plnými hrstmi rozdává všechno, co má – laskavost, porozumění, útěchu a bezpodmínečnou lásku.
V každém z nás, ať jsme muž či žena, dříme dávný hrdina toužící projevit své vnitřní síly a přinést okolnímu světu kousek dobra, pravdy, krásy a spravedlnosti. Probuďme ho a nechme ho jednat, a uvidíme, že dokážeme udělat svět kolem nás trochu lepší a krásnější.
Z použité literatury:
Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem, Mladá fronta, Praha 1967
Fustel de Coulanges: Antická obec, SOFIS: Pastelka, Praha 1998
Livraga, J. A.: Teologický symbolismus Řecka a Říma
Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení II, Oikoymenh, Praha 1996
Ürögdi, G.: Tak žil starý Řím, Orbis, Praha 1968
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.189.
