Bhagavadgíta je součástí velkého hinduistického eposu „Mahábhárata“. V tomto eposu se vypráví o boji dvou nepřátelských táborů kvůli dobytí slavného města Hastinapura.
Je obtížné určit přesně, kdy byla Bhagavadgíta napsána, protože názory na to se značně liší. Někteří odhadují její stáří na 5000 let nebo i více, jiní jej omezují na čtyři až deset století po křesťanské éře. V každém případě však není důležité přesně určit stáří tohoto díla, protože jeho poselství je v konečném důsledku stejně staré jako sám člověk. Na jeho stránkách najdeme nejen historii člověka jako takového, ale i celého univerza. Vše, co existuje, má v Bhagavadgítě své vysvětlení.
Bude to jasnější, pokud si vyhledáme etymologický význam názvu Bhagavadgíta: „Píseň Pána“ nebo „Píseň Učitele“. Pod pojmem Píseň rozumíme ta magická slova Božství v Bhagavadgítě, která nám svým nesmírným bohatstvím znalostí ukazují smysl života. Není to píseň pro vnější uši; pouze uši duše ji mohou vnímat a vznést se prostřednictvím její melodie. Je to Dokonalá Melodie, která nám vypráví o Zákonu Světa, a moci jí naslouchat znamená začít žít v harmonii s tímto Zákonem. Jak se budeme v tomto díle nořit hlouběji, upoutá naši pozornost pět symbolických prvků zvláštního významu:
Město Hastinapura
Je také nazýváno Město slonů nebo Město moudrosti. Co toto město představuje a proč je spojováno se slony a moudrostí? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme si uvědomit, že východní národy ve svých spisech používají mnoho symbolů, a na základě analýzy chování, vzhledu, projevů a zvyků slona jej zvolily za symbol moudrosti.
Navzdory své velikosti a váze kráčí pomalu: jeho noha nezasahuje ani do té nejmenší cestičky mravenců. Oči slona jsou malé, nevynikají v poměru k jeho velikosti, a stejně tak Mudrci nezáleží na vnímání vnějšího světa; ale kdo by mohl obsáhnout to, co vidí jeho vnitřní oči! Jeho uši jsou velké, zvyklé hodně slyšet, ale také hodně chápat.
Když však tento mírumilovný slon v džungli uslyší volání svého stáda, neexistuje překážka, která by ho mohla zastavit: běží a táhne za sebou vše, aby se připojil k hlasu, který ho volá.
Stejně tak jedná i Mudrc: když ho Vyšší Hlas volá k povznesení, neexistuje v hmotném světě překážka, která by mohla zastavit jeho běh.
Hastinapura je tedy nepochybně Městem Moudrosti: královstvím, po kterém každý probuzený člověk touží a které musí dobýt. To je jediné vlastnictví, které člověku patří, protože se nejedná o pomíjivou moudrost a plod určité kultury. Je to Věčné Vědění, které se v průběhu času nemění. Je to to, co tvoří podstatu všech věcí: nikdy se to nezrodilo a nikdy to nezemře.
Kuruovci nebo Kuravové
Symbolizují osobnost člověka s jeho mnoha nedostatky. Je to obraz světské bytosti, zcela rozpolcené ve své snaze reagovat na četné citové podněty, které to od něj vyžadují. Je to člověk tak zaujatý tím, co vidí vně sebe, že zapomíná nahlížet do svého nitra. Je to ten, kdo si odpouští své neřesti, protože je pro něj pohodlnější nebojovat. Je to ten, kdo násilím umlčuje hlas svědomí, protože ho bolí vědomí vlastní nedokonalosti, protože to, co slyší, ho obtěžuje; ale zároveň trpí, když si představí jakékoli úsilí o nápravu. Tato pohodlnost, tato setrvačnost jsou známkami smrti, protože pokud město Hastinapura, město vysokých ideálů nebude dobyto, kde budeme žít, až osobnost zemře?
Panduovci
Představují blahodárné a pozitivní síly, které nutí člověka růst. Na této straně bojují ti, kteří naslouchají svému vnitřnímu hlasu a jsou ochotni následovat jeho pokyny.
Následovat tento Hlas znamená s úsilím povstat z vlastních trosek a znovu budovat, ale tentokrát směrem nahoru. Člověk vnímá to Božské a poháněn soucitem nad svým ubohým lidským stavem ho rozebírá a znovu staví a zušlechťuje, dokud se nepodobá ideálu, který si představoval.
Ardžuna
Je to obraz celého lidstva. Každý z nás svádí nebo jednoho dne bude svádět stejný boj jako Ardžuna. Kdo z nás nikdy nepocítil touhu překonat sám sebe? Kdo z nás tedy nepochopil, že toto překonávání je doprovázeno úsilím a bolestí? Kdo si někdy nezvykl na tuto perspektivu? Lhali bychom, kdybychom řekli, že se nikdy necítíme přemoženi obtížemi. Ale lhali bychom také, kdybychom se snažili přesvědčit sami sebe, že je lepší nebojovat. Je tu však ještě něco, co nám dodává větší jistotu a pocit podpory: vědomí, že v boji nejsme sami. Pokud se otočíme a zeptáme se někoho po našem boku, uvidíme, že podobně jako my i on bojuje. Cítit a vědět, že celé lidstvo pracuje na překonávání překážek, je největším povzbuzením, které nás nutí sjednotit se a nepromarnit ani okamžik, neboť naše slabost by mohla zastavit práci celého světa. A nemyslíme tím jen lidi.
Viděli jsme někdy růst rostlinu? Pozorovali jsme trpělivost, kterou potřebuje květina, než rozkvete? Pokud celá příroda spolupracuje na stejném plánu, může se snad člověk, bytost obdařená rozumem a vůlí, stáhnout? Ne. Nenechme se odradit. Malá porážka jeden den neznamená prohranou bitvu. Bitva se vyhrává den za dnem, zaséváním úsilí, uskutečňováním života. Aby se člověk mohl nazývat člověkem, musí si toto požehnání vydobýt prací. Není skutečným Člověkem každý, kdo se narodí, ale ten, kdo se jím stává. Nemysleme si, že jsou to prázdná slova; ani nevěřme, že jejich naučením se nazpaměť něčeho dosáhneme: je nutné je žít. Cítit každý den „přitažlivost“ toho, co je nahoře, a toho, co je dole, znamená vytyčovat cestu.
Krišna
V Bhagavadgítě představuje ztělesnění Nejvyššího Božství, ale je také Učitelem, rádcem, který Ardžunovi klestí cestu. Možná si myslíme, že v rutině našeho každodenního života nemůžeme najít žádného Krišnu, který by nás během bitvy podpořil.
Ale zamysleme se nad tím trochu lépe: nehledejme vnějšího Krišnu, protože pokud se naučíme poznávat své Vyšší Já, tam objevíme Velkého Učitele. Jak poznat své Vyšší Já? Když se nás dotknou slova lásky, lítosti nad chybami, naprosté nesobeckosti; když slyšíme slova, která nás zahanbují, protože žijeme v rozporu s nimi; když se snažíme tento Hlas přehlušit, protože chápeme, že poslechnout ho znamená oběť, pak k nám promlouvá Vyšší Já. Ano, nepochybně je těžké jednat v souladu s hlasem nesobeckosti. Je možné, že na začátku boje bude bolesti více než radosti. Ale na konci této cesty nás čeká Nejvyšší Štěstí: být sami sebou, svěřit vedení naší osoby tomuto Já, které je přirozeně schopné kráčet po Cestě.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.188.
