Filozofie znamená „láska k moudrosti“ nebo „láska k poznání“. Je to cesta osvětlená sluncem pravdy. Vše, co neodpovídá této základní charakteristice, není filozofií, ale pouhou spekulací a pouhým opakováním toho, co řekli jiní, využívaje starých učení.
Život a smrt jsou dvě tváře jednoho Života. Kdo si toho zatím ani nevšiml, neměl by se možná nazývat „filozofem“, protože ještě zřejmě nezačal kráčet po skutečně stezce poznání.
Nová Akropolis je, spíše než kulturním sdružením, druhem filozofického „hnutí“, které má jako jeden z cílů vložit „poznání sebe sama“ do živé reality. To je však jen výchozí bod a je smutné, že většina lidí u něj zůstává po celý život nebo na něj dokonce zapomínají, když zestárnou.
Nová Akropolis se také snaží otevřít kanály klasické filozofie, té, která odhalila velké pravdy, později tisíckrát opakované, a nesklouzala k módním klišé. Sokrates je toho důkazem. Naše filozofie, pokud tak můžeme říct, je způsob, jak se postavit tváří v tvář životu a mnoha záhadám. Člověk by se měl dokázat propojit se svým historickým osudem, se svými moudrými předky, ale i se svým současným okamžikem a budoucností. Musí být jako bárka, která silnými vesly zdolává proud života. Filozofie musí směřovat k jednání na všech úrovních, ke kterým má naše vědomí přístup, ne však kvůli plodům tohoto jednání, nýbrž kvůli jednání samotnému, protože naplňujeme sami sebe a těšíme se z tohoto jednání, které nás udržuje věčně mladé, vědomé si snad i své nesmrtelnosti a radosti ze života v každém okamžiku.
Že je svět iluze? … To možná tušíme… Jelikož je však i tato definice součástí světa, je rovněž iluzorní. Takzvaná „iluze“ podle „orientalistů“ není nic jiného než skutečnost v jednom ze svých mnoha aspektů nebo odstínů, které zabarvují světlo. Hypotéza „iluze“ – velmi chudá a zdeformovaná verze „mayi“ starověkých Indů – mate mnohé, kteří pak uvěří, že někde se nenachází bůh, například v iluzi. Kdyby to byla pravda, iluze by omezovala boha nebo skutečnost.
Při pozorování přírodních cyklů, při pohledu na věčný koloběh všech věcí: od vody z mraků tekoucí do moře a z moře vracejících se do mraků, až po střídání dnů a nocí a ročních období, jasně vnímáme jednotu záměru přírody a neustálý a jistý pohyb dle předem stanoveného plánu. Součástí tohoto plánu je jistě i člověk. I on se rodí a umírá… a znovu se rodí… a znovu umírá. Tak jednoduché to je… a tak pravdivé.
Všechny starověké ezoterické školy to potvrzovaly, a i všechna náboženství tuto ideu na počátku podporovala. Některá pak zachovala alespoň na lidové úrovni více či méně zdeformované napodobeniny této myšlenky a další ji bohužel zapověděla ve svých „zakázaných knihách“, které však zřejmě ve svých knihovnách uchovala pro případ, že by nastal okamžik vhodný pro opětovné použití těchto argumentů. Mnohá vyznání, aby si získala další stoupence, se pak vydala cestou velkých slibů a malých požadavků… A pro tuto politiku nebylo vhodné udržovat lidové znalosti o reinkarnaci, protože toto poznání ukazuje dlouhou a klikatou cestu, na níž vládne zákon příčiny a následku a na níž si nelze koupit odpustky ani je darovat významným osobnostem. Ten, kdo se zmýlí, za svou chybu „zaplatí“, ať je to král nebo žebrák. A ten první za ni zaplatí víc, protože se předpokládá, že král má lepší příležitosti než žebrák…
Tato „nová“ filozofie snad může zbavit mnoho lidí strachu ze smrti, ať už věří v cokoli, pracují kdekoli a jsou kýmkoli. Můžeme snad obrazně říct, že je to prastará míza života, která opět stoupá částečně vyschlým stromem lidstva. A může přinést květy a plody.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.185.
