V té části dějin lidstva, do které můžeme alespoň trochu nahlédnout, byla Země obvykle považována za Matku. Byla božstvem, kterému je třeba vzdát úctu. Byla bohyní, která milovala všechny své děti, a ty milovaly ji.

V tradičních kulturách můžeme nacházet vnitřní potenciály žen-dam, které byly spojeny s jejich specifickými rolemi.

Moudrost má přednost přede vším ostatním a nijak se nám nevyhýbá a není k naší cestě lhostejná. Sama nám spěchá vstříc, oči nám protírá, jako orlí mláďata nás přivyká hledět do slunce a náš zrak díky ní neustále sílí.

Abychom mohli mluvit o opravdové kvalitě života, musíme zvažovat člověka v jeho celistvosti, a ne pouze to, co může dát a vyrobit. Musíme zvážit výchovu, která od nejútlejšího věku dbá o psychický, mentální, morální a duchovní rozvoj těch, kteří později budou muset dát to nejlepší ze sebe, když se nejprve oni sami stanou lepšími.