Pozitivní i negativní emoce hrají významnou úlohu v našich každodenních životech: nezřídka ovlivňují naše rozhodování i jednání, zasahují do našich vztahů s ostatními lidmi, mohou nás nabíjet energií nebo naopak vyčerpávat.
V současnosti můžeme z mnoha různých směrů slyšet nabádání, abychom své emoce co nejsvobodněji vyjadřovali, abychom byli spontánní, ale snad každý někdy zažije situaci, kdy bezprostřední emocionální reakce později lituje: někdy ve vzteku řekneme něco, co nás později mrzí, někdy si ze strachu nedokážeme splnit svůj sen. I příjemné emoce nám někdy mohou způsobit nepříjemnosti: podlehneme touze a koupíme něco, co vlastně nepotřebujeme, nebo nás nějaký člověk okouzlí natolik, že mu věnujeme svou důvěru, ačkoli si to nezaslouží. Dovolit každé emoci, aby se projevila a zasáhla do našeho života, tedy není nejlepším receptem na štěstí.
Mnoho klasických filozofů proto radilo své emoce kontrolovat. Ne je násilím potlačovat, ale umět je inteligentně usměrnit a nedovolit jim, aby nás okrádaly o svobodu volby. Emoce jsou způsob, jakým naše psýcha reaguje na vnější svět, jsou vyvolávané vnějšími podněty a je velmi snadné je v nás probudit. Mnoha lidem stačí, aby bylo ošklivé počasí nebo se na ně někdo zamračil, a už cítí skleslost nebo rozmrzelost. V takovém jednání není o nic více svobody, než když po nás někdo něco hodí a my uhneme – nezvolili jsme svou reakci, reagovali jsme automaticky. O svobodném jednání můžeme mluvit teprve tehdy, když emoci sice zaznamenáme, ale následně si vědomě vybereme, jestli a jakým způsobem na ni budeme reagovat.
Zarazit prvotní emocionální reakci může být velice těžké, obzvlášť zpočátku. V učeních klasických filozofů ale můžeme najít mnoho staletími prověřených rad a technik, jak postupně získávat kontrolu nad svými emocemi a tím i nad svým životem. Této oblasti zkoumání se věnovali stoikové především, a proto v následujících odstavcích nabízíme několik jejich praktických postřehů a rad.
Druhy emocí
Stoikové roztřídili emoce do čtyř základních kategorií. První z nich je zármutek, který na sebe může vzít podobu zoufalství, závisti, melancholie a mnoho dalších. Zármutek obecně definují jako „nerozumnou sklíčenost mysli“ a říkají, že je důsledkem ochablosti duše. Pro lepší pochopení si udělejme paralelu s fyzickým tělem: čím jsou svaly našeho těla silnější, tím větší uneseme zátěž, aniž bychom pocítili bolest. Naopak ochablé svaly budou bolet i při mírné námaze. Obdobně pokud je naše duše ochablá, stačí velmi málo, abychom upadli do zármutku. Naopak silná duše snese i velmi nepříznivé okolnosti, aniž by ztrácela nadhled a dobrou náladu.
Se zármutkem tedy můžeme bojovat posilováním naší duše. Stoické rady pro „duševní tělocvik“ by se daly shrnout známým úslovím „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Je užitečné čas od času dělat věci, které nám nejsou úplně příjemné, vystoupit ze své komfortní zóny. Tyto malé, dobrovolně zvolené nepříjemnosti fungují jako činky, které posilují svaly naší duše. Až před nás život postaví skutečnou výzvu, budeme na ni mnohem lépe připraveni.
Druhou skupinou emocí je strach, který se opět může projevovat různými způsoby: ostýchavost, nerozhodnost, úzkost… Stoikové jej definují jako „nerozumné očekávání zla“ (rozumným očekáváním zla je opatrnost). Jako hlavní zbraň proti strachu doporučovali především naučit se dávat věcem správnou hodnotu. Dle stoického učení existují dva druhy věcí: ty, které na nás závisí, a ty, které nikoli. Zcela na nás závisí pouze naše vlastní činnost. Nic, co je ve vnějším světě, nemáme naprosto pod kontrolou: můžeme usilovat, aby nás ostatní měli rádi, ale nikdy jejich postoje a chování úplně neovlivníme. Můžeme usilovat o získání majetku, ale nějaká katastrofa nás o něj může připravit. Toto uvědomění by pro nás nemělo být zdrojem úzkosti, pouze upozorněním, že na vnějších věcech nemá cenu lpět. Lepší je zaměřit se na to, co nejen ovlivnit můžeme, ale co je skutečně důležité a co nejvíce určuje kvalitu našeho života, tedy na naše vlastní jednání a myšlení.
Za příklad si vezměme ostýchavost, tedy strach z toho, jak budou na naše jednání reagovat ostatní, strach vybočit, „vypadat hloupě“. Pokud před někým opravdu budeme vypadat hloupě, změní to něco na nás samých? Staneme se lepším nebo horším člověkem? Nikoli. Budeme stále stejní. Lepším nebo horším, silnějším nebo slabším, čestnějším nebo prolhanějším nás učiní naše jednání, naše rozhodování, nikoli mínění ostatních lidí. Podobné je to i s ostatními formami strachu. Pokud nikdy neztratíme ze zřetele, co je opravdu důležité, strach sice úplně nezmizí, ale dokážeme ho ovládnout.
Třetí kategorii tvoří žádostivost, tedy nerozumná snaha. Jejím kořenem je předpoklad, že nám něco přinese štěstí. Může se projevovat jako nenasytnost, nezřízená touha nejen po jídle nebo jiných fyzických požitcích, ale například i po uznání, po moci, po pohodlí… Obzvlášť nebezpečnou formou žádostivosti je hněv, tedy snaha někomu ublížit, i kdyby třeba jen slovem nebo projeveným pohrdáním. Potíž se žádostivostí je v tom, že zaslepuje, probouzí v nás nepokoj, vyvolává představu, že nemůžeme být šťastní, dokud nedosáhneme určité věci nebo požitku…, a zpravidla nejsme šťastní ani potom, protože před nás žádostivost okamžitě postaví nový cíl.
Lékem na žádostivost je uměřenost, tedy schopnost najít správnou míru, a především dobrodiní a svornost. Pokud nám záleží i na jiných lidech, pokud vnímáme a snažíme se naplňovat i jejich potřeby, naše vlastní touhy už nejsou tak palčivé, nepohlcují plně naši pozornost.
Poslední skupina emocí má souhrnný název slast. Zdánlivě se jedná o žádoucí stav, ale skrývá v sobě velká nebezpečí: pokud nedokážeme odolat tomu, co nám působí slast, stáváme se otroky toho, kdo má možnost nám ji poskytnout nebo naopak odepřít. Kromě toho nás snaha získat či prodloužit slast může vést k neuváženému jednání a k opomíjení důležitějších věcí. Zenon, zakladatel stoické školy, definoval slast jako „nerozumné vzrušení při věci zdánlivě žádoucí.“ Proč zdánlivě žádoucí? Některé věci nám připadají přitažlivé a toužíme po nich, ale přitom nám ve výsledku škodí – jednoduchým příkladem je nezdravé jídlo, ale stejnou roli může sehrát například touha po klidu, který (pokud je ho přemíra) může vést ke změkčilosti a ochablosti duše, o které jsme se zmiňovali výše.
Stoické doporučení vyhýbat se slastem rozhodně neznamená vyhýbat se všemu příjemnému. Nerozumná slast má svůj rozumný protějšek, kterým je radost. Zatímco slast je obvykle vyvolána nějakým požitkem, tím, že něco získáme, radost je výsledkem naší vlastní aktivity – pociťujeme ji, když překonáme nějakou překážku, když jsme plně ponořeni do nějaké smysluplné práce i při mnoha jiných příležitostech. Radost na rozdíl od slasti nezotročuje, protože nám ji nikdo nemůže dát ani vzít, je plodem aktivního a naplněného života.
O různých projevech emocí a radách, jak s nimi pracovat, by se dalo psát velice dlouho. Marcus Aurelius, jeden z nejvýznamnějších stoických filozofů, však dokázal to podstatné shrnout do několika prostých vět: Každou chvíli dbej usilovně toho, abys konal svůj úkol se svědomitou a nestrojenou opravdovostí, s vřelou láskou k bližním a nezávisle a spravedlivě a aby ses nadobro vyprostil z myšlení na všechno ostatní. A jistě se vyprostíš, budeš-li podnikat každé dílo tak, jako by bylo poslední v tvém životě, cílevědomě a bez zarytého odporu k příkazům rozumu, bez pokrytectví, nesobecky a bez reptání na osud ti určený.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.173.
