Pokud zmizí včely, zůstávají lidstvu čtyři roky života.
Slavný citát Alberta Einsteina poukazuje nejen na neuvěřitelnou provázanost celé přírody, ale především na význam, který mají včely pro člověka. Možná však tento význam nemusí být pouze praktický a hmatatelný. Tento drobný tvoreček pro nás může být také velkým zdrojem inspirace, neboť si s ním spojujeme nejrůznější charakteristiky, které mohou být vlastní i nám.
Přirovnání pilný jako včelka je dodnes běžně používané a vychází z pozorování chování včel v přírodě. Kromě píle bývají spojovány také s dalšími kvalitami: pracovitostí, organizovaností, pospolitostí nebo nevinností. Pokud se vrátíme nazpět v čase a prozkoumáme báje, mýty a legendy starověkých kultur, zjistíme, že jen v málokteré z nich nemá včela svou roli a svůj symbolický význam.
Dle nejstarších východních tradic jsou včely darem, který bohové či velcí učitelé kdysi dávno věnovali lidstvu, aby se mohlo učit z jejich příkladu. Jejich pracovitost a píle jsou ctnostmi, jichž se během svého života může pokusit dosáhnout člověk jakožto jednotlivec; dokonalá hierarchie, organizace a funkční uspořádání společenství, kde má každý svou roli, zase představují vzor ideálního fungování společnosti.
Včely jsou nejmoudřejší ze všech zvířat a svou inteligencí jsou nejblíže člověku. Jejich práce je opravdu božská a pro člověka velmi přínosná. Jejich sociální život připomíná nejlépe organizovaná města. Na svých výletech včely následují vůdce a podřizují se jeho nařízením. Některé z nich jsou zaměstnány výrobou medu a jiné zase mají další úkoly. Vždycky uctívají svého krále a udržují ho v bezpečí a nadšeně ho následují, kamkoli jde, podporují ho, když je vyčerpaný, a nosí ho, když nemůže létat. Zvlášť nenávidí lenost. Konstantin VII.: Geoponica
V antickém Řecku včely vystupují v celé řadě významných příběhů. V mýtu o narození boha Dia hraje důležitou roli nymfa Melissa, jež o něj pečuje a přináší mu med; slovo melissa přitom v řečtině označuje právě včelu. Takto byly také nazývány kněžky bohyně Artemidy, která byla kromě jiného spojována s divokou přírodou, a včela byla jejím symbolickým zvířetem. I včelařství jakožto řemeslo mělo v antickém Řecku svého patrona, jímž byl Aristaios, syn boha Apollona. V orfickém náboženství pak včela symbolizovala duši: tak jako má každá včela ve společenství svou roli, kterou svědomitě plní, což v důsledku umožňuje dokonalou souhru celku, tak by se i člověk měl snažit co nejvíce rozvíjet a naplňovat své vlastní potenciály, a přispívat tak k co nejlepšímu fungování lidské společnosti.
V římské tradici nalézáme úsměvnou báji o malém bohu Amorovi, jehož včely popíchají, neboť jej přistihnou při krádeži medu. Když si plačící bůžek stěžuje své matce Venuši, že by tak malá stvoření neměla působit tak velkou bolest, bohyně se pousměje a odvětí: I ty sám jsi velmi malý, a přesto máš žihadlo lásky.
Souvislost mezi včelami a láskou se objevuje i ve východním symbolismu. Příkladem může být starověká Indie s tamním bohem lásky a touhy Kamou, který stejně jako římský Amor vlastní luk a šípy. Tětiva Kamova luku je však tvořena včelami, neboť lidských tužeb je mnoho a jsou přelétavé. Přelétavost je také charakteristikou připisovanou včelám v čínském symbolismu. Pokud je však včela vyobrazena nad květem, je znakem lásky a manželství. V této souvislosti není bez zajímavosti, že čínským výrazem pro včelu je fu, slovo, které zároveň v jednom ze svých dalších významů znamená štěstí. Co víc si také v lásce a manželství přát?
Ani křesťanská tradice není o symbol včely ochuzena. Zde představuje věrnost, počestnost a také zručnost a řemeslné schopnosti. Bývá také přirovnávána k Ježíši Kristu a oběti, kterou přinesl, neboť i ona dokáže v případě nebezpečí obětovat svůj život pro záchranu společenství. Legenda o svatém Ambrožovi zase vypráví příběh o tom, jak jako malé dítě spal s otevřenými ústy, do nichž mu včely snesly med. Odtud prý později pocházela sytost, sladkost a výmluvnost jeho kázání, neboť med byl spojován s výřečností.
Na tradiční symbolismus včel s ryze pozitivními charakteristikami narazíme při studiu mnoha dalších kultur. Bohy a bohyně včel jakožto symboly již zmiňovaných kvalit nalezneme u Mayů, v Pobaltí nebo na Krétě, odkud pochází množství archeologických nálezů v podobě nádherných šperků zdobených motivy včel. V mýtech pocházejících ze starověkého Egypta můžeme zase najít krásný příběh o tom, jak se včely ocitly na tomto světě: zrodily se ze slz boha Slunce Ra poté, co tyto dopadly na pouštní písek. Včela zde byla symbolem Dolního Egypta a představovala pracovitost, tvůrčí činnost a úsilí, které je třeba vynaložit pro získání jakéhokoli bohatství. Možná i proto její vyobrazení nalézáme v kartuších tolika faraonů.
V pozdějších dobách se vyobrazení včely velmi často používalo také v heraldice. Pravděpodobně nejznámějším příkladem je případ Napoleona, za jehož působení byly na heraldických znacích včelami nahrazeny doposud používané lilie. Včely se také objevovaly ve znacích měst či na erbech šlechtických rodů.
Jak nám tyto příběhy, mýty a legendy mohou posloužit v našem každodenním životě? Mělo vůbec smysl si o nich číst? Je k něčemu dobré je znát? Věřím, že ano. Mýty a symboly nám vždy přinášejí obrovské množství inspirace; a příroda zrovna tak. Na co si tedy můžeme vzpomenout pokaždé, když kolem sebe uslyšíme bzukot včel?
Na to, že píle a pracovitost vždy přináší sladké plody.
Na to, že když jsme sami sebou, žijeme a naplňujeme svůj potenciál, stáváme se užitečnou a platnou součástí celku a jsme v něm šťastní.
Že štědrost hřeje u srdce, zatímco lakomství přináší neštěstí.
Že naše řeč může být sladká a lahodná jako med, ale naše činy by neměly být jedem.
Na to, že láska a věrnost je více než nestálost a přelétavost.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.185.
Z použité literatury:
Cooperová, J. C.: Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů, Mladá fronta, Praha 1999.
Heinz-Mohr, G.: Lexikon symbolů, VOLVOX GLOBATOR, Praha 1999.
Saunders, N. J.: Mytická síla zvířat, Knižní klub: Práh, Praha 1996.
Leonardo da Vinci: Nápady, Odeon, Praha 1982.
