Děsivé množství problémů, kterým každodenně čelíme v jakémkoli zákoutí na Zemi, nás vede k tomu, abychom se pečlivěji zamysleli nad nesnadným uměním soužití.
Jelikož považujeme za samozřejmé, že existují složité situace vzniklé na základě o nic méně složité mezinárodní a národní politiky každé země, větší část konfliktů vyplývá z malého porozumění, které někteří lidé mají pro ostatní. Tak žádoucí úcta k názorům druhých právě nerozkvétá; spíše naopak, s blížícím se koncem století se projevuje jistá radikalizace v myšlení každé osoby, každé skupiny, každé politické strany, každého náboženství, čímž jakýkoli úmysl o usmíření rozdílných postojů ztroskotává už na začátku.
U osobních vztahů se děje více méně totéž. A to, co ve velkém končí válkou s tisíci mrtvých, se v tom rodinném a každodenním mění v agresi, která nakonec vyústí v násilí i vraždu. I v tom malém se zdá, že je zbytečné to, že se mluví stejnou řečí, že jsou zbytečné city, které kdysi mohly dva lidi spojit; když se pouto přetrhne nebo začne slábnout, objevuje se nedostatek soužití jako nestvůra, kterou v její žízni po ničení nelze zastavit.
Chápeme, že navzdory naší snaze existují city, které umírají, pokud jako city někdy vůbec existovaly; že mezinárodní dohody se podřizují spíše užitku než touze po míru, nebo to přinejmenším ukazují činy. Ale i tak by mělo soužití vyústit v úctu, která bude existovat navzdory rozdílům a porušení závazků. Člověk může vypovědět smlouvu, ale nelze změnit starého spojence ve věhlasného nepřítele, kterému se už nikdy nenabídne klid zbraní.
A jako by to bylo málo, vidíme, do jaké míry se zaměňuje soužití za důvěrnou neformálnost v tom nejhorším slova smyslu. „Důvěra“ se v tomto případě mění na přehnanou důvěřivost, na přehnanou familiárnost, která ničí veškeré ohledy jedněch vůči druhým. Jako kdyby to bylo proto, že když se lidé lépe znají, odhalují o těch, s nimiž sdílí svůj život, pouze to nejhorší, jako by se v každodenním tření zlomilo kouzlo harmonie a pouta jednoty a láskyplnosti.
Vezmeme-li si za učitele klasické filozofy, tkví možná skutečný problém v tom, že uzavíráme svazky a vztahy velmi povrchní, nebo zakládající se pouze na málo trvanlivých úmluvách. V tom osobním nás vedou spíše pomíjivé emoce než závazky duše; v tom politickém nás vedou spíše ekonomické a stranické zásady než duch bratrství. Proto nás nesmí udivovat, že jak emoce, tak i křehké trhy a názory ze dne na den mizí a místo logické úcty zanechávají zášť vůči vztahům, které jsou raději ignorovány nebo by bylo lépe je nikdy ani nenavazovat. Odtud vede k násilí v jakékoli jeho podobě pouze několik kroků.
Kdysi Jorge Ángel Livraga řekl, že soužití je umění žít a nechat žít, a že nevyhnutelně začíná tím, že člověk má vlastní prožitky, aby je mohl sdílet s ostatními.
Musíme tedy věnovat více péče našim prožitkům, rozvoji našeho vnitřního života, prohloubení našich citů odmítajíce letmé emoce, zharmonizování našich idejí vzdalujíce se pochybovačné proměnlivosti pro zábavu. A na základě těchto jednoduchých zvyků utvoříme místo pro tak vytoužené soužití, po němž všichni touží.
Článek vyšel v knize Veslovat proti proudu
