Zvolit si je umění i věda a v určitých ohledech se stává osou samotného života. Zůstává pro nás všechno stejné jako vždy? Pokud tomu tak je, pak můžeme spíše tvrdit, že je to trochu horší. Protože ve světě, který je charakterizován čistým pohybem, odpovídá stagnace, tedy nedostatek zlepšování a vyhlídek, více ústupu než pokroku. A pokud připustíme, že se věci reálně zhoršují, přiznáváme tak svou nevědomost a neschopnost řešil problémy a nalézat hodnotná a trvalá řešení.
Ať je to stejné nebo horší, nikdo nás nemůže ochránit před každodenní záplavou pohrom, katastrof, hrůz a tragédií, které se vkrádají do našich životů, ať už prostřednictvím médií, nebo přímo. Pod tisíci maskami se neustále objevují bolest a hanebnost.
Mluví se o válkách, o těch, kteří je chtějí a vyvolávají, i o těch, kteří je snášejí a nechtějí. A vedle účastníků – útočníků i trpících – existují stovky tisíc pasivních lidí, kteří nemohou nebo nechtějí pro zmírnění situace udělat nic.
Jsou odhalovány korupční skandály, kterých je tolik, že není dostatek stránek novin a časopisů, aby je všechny popsaly. Nic však není objasněno; některé kauzy se postupně ztrácejí, protože nelze kompromitovat toho, o koho se jedná; jiné případy se přehnaně vyhrocují, protože jsou zapotřebí obětní beránci. Jakýkoli pohyb peněz se stává podezřelý a prostý občan se obává pokaždé, když se chce pustit do nějakého podnikání, zatímco ti, kteří mají moc, si dělají, co chtějí, dokud mohou. Trestný čin už není trestný kvůli samotnému činu, ale kvůli malým či velkým schopnostem pachatele a počtu a významu jeho přátel a nepřátel.
Jsou kritizovány sekty a kazatelé, kteří se bezohledně zaměřují na ty důvěřivé a nevědomé. A zatím existují dva hříchy, které málokdo nebo nikdo nebere v úvahu: proč je tolik nevědomých a důvěřivých? A nevyužívají snad všichni oportunisté naivity nezkušených? Je velký rozdíl mezi prodejem ráje a neúčinného léku?
Jsou vztyčovány vlajky, zakládány komise, pořádány schůze a vydávána prohlášení odsuzující násilí, rasovou a náboženskou diskriminaci i nenávist, které rozdělují lidstvo. Ale všichni padají do stejné pasti: slovy vyjadřují úžasné myšlenky, ale ve skutečnosti si každý střeží svou odlišnost jako poklad.
Je opravdu náš svět, náš současný historický okamžik tak špatný? Neopakujeme snad události, které jsme již tisíckrát prožili a které jsou nyní pouze zveličené kvůli médiím a skandálům, z nichž nepochybně plynou komerční výhody? Existuje skutečně něco nového pod sluncem? Věřím, že ne; ani nevědomost a schopnost zapomínat, které nám umožňují vnímat jako nové to, co je dávno známé a pouze se to opakuje.
Ano, existují změny. Technika nám ulevuje od mnoha prací; věda nás přibližuje k tomu nekonečně velkému a nekonečně malému. Ale člověk se změnil málo, vyvíjel se mnohem méně ve srovnání s obrovskými skoky, které zdánlivě přinášejí vynálezy.
Nakonec pláčou ti, kteří trpí bídou, i ti, kteří nevědí, jak zhubnout, ti, kteří se bojí věčného pekla, i ti, kteří nevědí, v koho nebo v co věřit, ti, kteří touží vědět víc, i ti, kteří nevědí nic, ti, kteří zabíjejí, i ti, kteří umírají.
Změna je nebo by měla být vnitřní. Pokud se člověk nezmění ve své podstatě, těžko se kromě názvů a kulis změní okolnosti. A uvnitř se může změnit pouze získáváním hlubokých vědomostí, pevných a ověřených zkušeností, i když jen proto, aby jako moudrý Sokrates mohl prohlásit: vím pouze to, že nic nevím. Což už znamená vědět hodně.
Nacházíme se v době volby a není snadné si zvolit. Nemám tím však na mysli složitý politický aparát, který pohlcuje celý svět a nutí lidi rozhodovat se mezi jedněmi nebo druhými vládci. To, co mě znepokojuje, je „nesnadné umění si zvolit“, které se v určitých ohledech stává osou samotného života.
Na jedné straně je stále přítomný strach z volby rozhodnout se pouze pro jedinou možnost, když jich je mnoho – zdánlivě mnoho – všude kolem!
Na druhé straně je tu potěšení z volby mezi různými možnostmi, které se nám nabízejí, potěšení, jež nakonec zanechává hořkou pachuť, neboť je spojeno s pocitem nejistoty, omylu. A ještě více s nedostatkem zodpovědnosti: když se spletu, zvolím něco jiného a je po problému.
Podívejme se trochu na každý z těch případů, protože i když se jeví jako protikladné, nakonec jdou spolu ruku v ruce.
Strach z volby je výsledkem nezralé mentality. Zde se sčítá množství faktorů, od výchovy v rodině a ve škole, společenského kontextu, módy, nedostačujících příkladů k následování, přítomnosti, která drtí svou nestálostí minulost i budoucnost, nedostatku jasných idejí, skromných lidských perspektiv, i když se chytrá propaganda snaží vše vykreslit v růžových barvách...
Zvolit? Co si zvolit?
V sázce je samotný život, materiální přežití, přízeň ostatních, to dobré, to špatné nebo to neutrální, co můžeme udělat pro zbytek lidstva. Studovat? Pracovat? Co, kde? Milovat, založit rodinu, vychovávat děti? Na základě jakých principů a s jakou jistotou úspěchu? Navzdory tomuto na první pohled pesimistickému pohledu se obávám, že nikoho příliš nezajímá psychologická a intelektuální zralost lidí, ani že si nikdo příliš neuvědomuje, že je to vítězství, které závisí na osobní odvaze každého z nás.
Potěšení z volby je jen hra. Na pozadí je stejná nejistota, která vede ke strachu, jenže místo toho, abychom zůstali ochromení strachem, volíme neustálý pohyb, obyčejnou změnu přestrojenou za rozvoj, nesmyslný skok, cestu bez určitého směru.
Není mnoho dobrých věcí na zvolení, většina možností stejně postrádá obsah, jsou to namalované masky, které se rozpadnou, jakmile se srazí se skutečností. Proto počáteční potěšení mizí, když zjistíme, že nic z toho, z čeho si můžeme vybrat, nás neuspokojuje; že musíme neustále obnovovat volby, abychom drželi krok s tím šíleným závodem, který nemá cíl. Za fasádou privilegovaného rozvoje vykukují trosky nevědomosti a klamu.
Toto je výzva k nesnadnému umění si zvolit, které i když je uměním, má v sobě i hodně z vědy. Možná omyl spočívá v tom, že si myslíme, že vše, co si můžeme volit, je to, co máme přímo před očima, na dosah ruky. Možná je třeba prorazit nové cesty – nebo staré dlouho opomíjené – abychom nalezli skutečné pravdy, stabilní a vyvážené vzory, které člověku umožní rozpoznat jeho místo v rámci celého lidstva. Nepochybně je to další výzva pro filozofii.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.186.
