Úzkost a obavy, které vyvolává to, že musíme čelit určitým nepříjemným skutečnostem, způsobily, že lidé přirovnávají život k hazardní hře: nic není s ničím spojeno, vše je pouhá náhoda, v níž jedni vyhrávají a druzí prohrávají. A takto v této „loterii života“ každé ráno sázíme na své štěstí a každý večer pláčeme, když nám štěstí nepřálo. K vlastním nedostatkům slabé vůle, lhostejnosti a psychické zbabělosti se přidává snadná výmluva na „zlý a krutý svět“, proti němuž člověk nemůže nic dělat.
Výsledek se zdá jasný: pokud žijeme v kosmickém nepořádku, v němž události následují jediný zákon náhody, proč se o cokoli starat? Věda a umění - nemluvě o náboženských rituálech - se tak omezují na „spekulace“ nutné k tomu, aby si člověk přivlastnil nějakou část štěstí, které život rozmarně rozdává. A při neúspěchu nikdy neexistuje osobní odpovědnost: za takovou situaci může krutý život a náhoda a lidské vědomí se stále více noří do ospravedlňování bezmoci tváří v tvář osudu.
Navrhujeme vyměnit pojetí náhody za pojetí příčinnosti, které je mnohem přesnější a zjistitelnější v celé přírodě. Hra příčin a důsledků by tedy propojovala skutky takovým způsobem, že by život byl dlouhým řetězem, kde každý článek má svůj vlastní smysl a souvislost, a to jak s článkem, který mu předchází, tak s tím, který po něm následuje.
Neexistují žádné nahodilé skutky. Vše z něčeho pochází a někam směřuje. Věda inteligentně hledá důvody jevů, které nás obklopují. Existuje vysvětlení pro den a noc, pro různá roční období, pro zázrak klíčení semínka, pro zrození fyzického života, pro tok řek směrem k moři, pro mraky, které se seskupují a pak se rozpouštějí v dešťové kapky...
Když však narazíme na záhadu, když nám chybí vysvětlení a když je naše chápání nedostatečné, raději se opíráme o berličku nestabilní náhody, než bychom připustili skrytou přítomnost zákona příčinnosti, který musíme teprve odhalit.
Každý z našich činů má důvod. Každé gesto, každý úsměv, každá slza, každý podnět k odvaze, každý pocit vnitřní síly, každý pocit soucitu a lásky pocházejí ze semínek jejich vlastní přirozenosti. A každý z našich činů také plodí účinek, který bude mít taktéž tu samou přirozenost, v logické souvislosti. Láska pochází z lásky a plodí lásku; nenávist pochází z nenávisti a plodí nenávist.
Bez náhod a s příčinami jsme odpovědní za svůj vlastní osud.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.183.
