Téma vnitřního klidu je v dnešní době mimořádně aktuální. Často se mluví o stresu, o rychlém životním tempu, neustálých změnách, nedostatku času i o pocitu zahlcení. Mnozí lidé touží po schopnosti zachovat si klid v náročných situacích, reagovat s rozvahou a nenechat se vykolejit nečekanými okolnostmi. Přesto však téměř každý někdy zažil i opačný stav: chaos, zmatek, paniku, stres nebo pocit ztráty kontroly.
Nepředvídatelné situace, změny a nejistota jsou přirozenou součástí života. Ne vždy je možné jim zabránit nebo je ovlivnit. O to důležitější je zaměřit se na to, co ovlivnit lze: vlastní přístup, vnitřní stabilitu a schopnost zachovat si klid i tehdy, kdy vnější okolnosti klidné nejsou.
Přestože se může zdát, že hledání vnitřního klidu je především tématem moderní uspěchané společnosti, mnohá doporučení nacházíme již ve starověké filozofii. Myslitelé různých kultur a civilizací se tímto tématem zabývali po staletí. Vypadá to tedy, že touha po klidu provází člověka odjakživa. A protože vnější klid nelze vždy zajistit, hledali lidé cesty k dosažení toho vnitřního.
Následujících šest principů představuje nadčasovou inspiraci, která nám může pomoci lépe zvládat náročné situace a posílit duševní rovnováhu.
Pěstovat ctnosti
Jedním ze základních prostředků k dosažení vnitřního klidu je rozvoj ctností. O jejich významu hovořili filozofové napříč starověkými civilizacemi Východu i Západu. Přestože dnes slovo ctnost nepůsobí příliš moderně, nemění to nic na jeho nadčasovém významu: označuje totiž ty nejlepší lidské kvality a vlastnosti.
Odpověď na otázku, jak nám pěstování ctností může pomoci ke klidu, se skrývá v etymologii. Slovo ctnost má totiž v latině stejný kořen jako slovo síla. Znamená to tedy, že se rozvíjením vlastních kvalit stáváme vnitřně silnějšími. Pokud například pracujeme na své trpělivosti, odvaze nebo vytrvalosti, víme, že se na sebe v tomto směru můžeme spolehnout. A také se nám s námi samotnými žije o poznání lépe, než kdybychom byli stále netrpěliví, zbabělí a všechno vzdávali při první překážce. Díky této vnitřní práci zjistíme, že se můžeme v mnoha situacích opřít sami o sebe, a toto poznání nám dodá mnoho vnitřní jistoty a klidu.
Chtít poznávat
Dalším důležitým prostředkem k dosažení duševního klidu je poznání: poznávání sebe sama, života i světa kolem nás. Situace, kterým nerozumíme, v nás totiž velmi často vyvolávají neklid. Strach, nejistotu a nervozitu v nás probouzí především to neznámé: když nevíme, jak něco funguje, jak s tím zacházet, co očekávat, jak něco řešit, jak reagovat…
Není proto náhodou, že slavný nápis nad delfskou věštírnou ve starověkém Řecku vybízel každého příchozího k tomu, aby poznal sám sebe. Sebepoznání i poznávání světa totiž přispívají k lepší orientaci v životě, a tím i k větší míře vnitřního klidu.
Nebát se o klid bojovat
Třetí rada možná na první pohled působí paradoxně. Nabádá nás totiž, abychom se o svůj vnitřní klid nebáli bojovat. Boj většinou vnímáme jako naprostý opak klidu; může se však stejně tak stát nástrojem, který nás ke klidu dovede.
Zdroje neklidu totiž nejsou vždy pouze vnější. Často vznikají uvnitř nás: v našich emocích, náladách nebo obavách. A pokud bychom nikdy nepřeprali svoji špatnou náladu, nezvítězili nad svým strachem nebo neovládli svůj hněv – zkrátka nevynaložili úsilí na překonání něčeho, čím sami sebe od klidu vzdalujeme –, jak bychom ho kdy mohli dosáhnout?
O tomto vnitřním boji, který bychom mohli spíše chápat jako ochotu pracovat na sobě a vyvíjet úsilí, velmi poutavě vypráví starodávný indický text Bhagavadgíta. Jeho hlavní hrdina Arjuna řeší totéž dilema: bojovat, nebo nebojovat? Přestože je tento příběh velmi starý, dotýká se témat, která nás provázejí každý den: umění správně se rozhodnout, rozptýlit pochybnosti a odvážit se udělat první krok.
Udělat si spojence ze své mysli
Významnou roli při nastolení vnitřního klidu hraje také způsob, jakým pracujeme se svou myslí. Přestože věta o tom, že „všechno začíná v hlavě“, zní trochu jako klišé, obsahuje důležitou pravdu. To, jakým způsobem zpracováváme a interpretujeme situace, s nimiž se v životě setkáváme, a jaké myšlenky si v náročných chvílích vytváříme, zásadně ovlivňuje naše prožívání i jednání.
V obtížné nebo nečekané situaci může naše mysl reagovat katastrofickými scénáři, bezmocí a přesvědčením, že problém nelze zvládnout. Stejnou situaci je však možné vnímat i jinak: jako komplikaci, která sice není příjemná, ale kterou lze postupně řešit.
Rozdíl mezi těmito dvěma postoji nespočívá pouze v míře klidu, kterou díky nim pocítíme. Nastavení naší mysli významně ovlivňuje také míru pravděpodobnosti, že situaci vyřešíme úspěšně. Pozitivní přístup sice automaticky nezaručuje, že všechno dobře dopadne, avšak vytváří prostor pro hledání řešení. Negativní přístup naopak vede k rezignaci a tím, že se do žádné akce raději ani nepustíme, sami sobě znemožníme její úspěšné zvládnutí.
Práci s myslí věnovala velkou pozornost tibetská filozofická tradice. Inspiraci lze nalézt například v krátkém textu Hlas ticha, který se věnuje právě vnitřnímu rozvoji a práci s vlastním nitrem.
Přijmout skutečnost a hledat rovnováhu
Další inspirace pochází z buddhistické filozofie. Jednou z jejích základních myšlenek je totiž poznání, že bolest, trápení nebo neklid jsou přirozenou součástí lidského života. Tato myšlenka může působit překvapivě osvobozujícím dojmem. Díky ní už totiž nemusíme považovat každé období neklidu za selhání nebo něco nepřirozeného, neboť obtíže a dočasná ztráta rovnováhy k životu zkrátka patří.
Přijetí této skutečnosti nám zároveň umožňuje lépe se na podobné situace připravit. Pokud člověk počítá s tím, že obtížné chvíle přijdou, nejsou pro něj tak ochromující. A když pak v určité chvíli ztratí stabilitu nebo vnitřní klid, může se k nim opět vědomě a aktivně navracet a znovu hledat to, co Buddha nazýval zlatou střední cestou.
Zavést řád
Poslední princip může v dnešní době možná působit poněkud kontroverzně. Je jím totiž obrovská hodnota, kterou do našeho života přináší řád.
Mnozí lidé jej dnes vnímají jako něco omezujícího nebo příliš strnulého a dávají naopak přednost spontánnosti a tvořivému chaosu. Klasická filozofie jej však považovala za důležitou ctnost, která – jako koneckonců všechny hodnoty – vnese do našeho života mnoho dobrého v případě, že nalezneme správnou míru.
Určitá míra řádu je totiž pro člověka zcela jistě prospěšná a pravděpodobně i nezbytná. Představme si to na jednoduchém příkladu. Líbilo by se nám, kdyby všechny věci v naší domácnosti byly bez ladu a skladu nahromaděny na jednom místě? Jak dlouho bychom v takovém zmatku hledali to, co právě potřebujeme? A jak rychle bychom se asi snažili znovu zavést nějaký systém a pořádek?
Stejně to funguje i uvnitř nás samotných. Pokud máme chaos v myšlenkách nebo citech, těžko se nám bude hledat vnitřní klid. Když se ale sami v sobě vyznáme, máme uspořádané myšlenky a jasno ve svých pocitech, získáváme pevnější půdu pod nohama.
Tuto myšlenku vystihuje citát svatého Augustina: Zachovejte řád a řád zachová vás. V náročných obdobích může být právě návrat k pravidelnosti, systému a známým opěrným bodům důležitým zdrojem stability. Také čínský filozof Konfucius pokládal řád – především ten vnitřní – za jednu z nejdůležitějších hodnot. Jeho myšlenky nejen na toto téma můžete nalézt v díle Hovory Konfuciovy.
Vnitřní klid pravděpodobně není stavem, kterého lze dosáhnout jednou provždy. Nejde o trvalou nepřítomnost problémů, stresu nebo nejistoty. Spíše jde o schopnost těmito situacemi procházet s větší stabilitou a nadhledem díky opoře, kterou dokážeme poskytnout sami sobě.
Filozofické tradice různých kultur ukazují, že člověk není na hledání klidu sám. Už po staletí existují myšlenky, doporučení a postupy, které mohou každému pomoci zvládat životní obtíže vyrovnanějším způsobem. Na nás pak už jen záleží, které z těchto inspirací jsou nám nejbližší a které se rozhodneme pozvat do svého života.
Z použité literatury:
Seneca: O duševním klidu, Supraphon, Praha 1984
Blavatská, H. P.: Hlas ticha – vybrané fragmenty z „Knihy zlatých pravidel“ pro denní použití učedníků, Nová Akropolis, Praha 2008
Konfucius: Hovory Konfuciovy, Nová Akropolis, Praha 2010
Bhagavadgíta – píseň vznešeného; Uttaragíta – píseň zasvěcení, Nová Akropolis, Praha 2012
Rejzek, J.: Český etymologický slovník, Leda, Voznice 2012
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.193.
