Kleopatra byla poslední královnou dynastie Ptolemaiovců, která vládla v Egyptě od roku 305 př. n. l. a jejímž zakladatelem byl Ptolemaios I. Sótér. Nebyli původu egyptského, ale makedonského, Ptolemaios I. byl původně generálem Alexandra Makedonského.
Otec Kleopatry, Ptolemaios XIII. vládl do roku 51 př. n. l., ale poslední měsíce byla Kleopatra jeho spoluvládkyní. Již v této době se projevovala jako rozená panovnice. Po jeho smrti nejprve chtěla poznat svou zemi a vydala se na cestu po Egyptě, během níž navštívila starodávná města, jejich chrámy a účastnila se náboženských obřadů.
Římané ji pohrdavě nazývali Egypťankou, přestože její rod nebyl egyptský. A přece měli svým způsobem pravdu, protože z celé dynastie Ptolemaiovců byla Kleopatra, vychovaná v Ptahově chrámu, první panovnicí, která vědomě navazovala na minulost starobylé země, jíž vládla. Oživovala zapomenuté rituály faraónů a náboženské obřady a jako první se naučila jazyku své země. Nechtěla být jen alexandrijskou královnou, jako byli téměř všichni její předchůdci, ale skutečnou vládkyní Egypta.
V roce 48 př. n. l. vyvolali její rádci mezi ní a jejím bratrem Ptolemaiem rozkol, a Kleopatra musela utéct z paláce. Nastupuje ke svému prvnímu boji a shromažďuje vojsko. Na svou stranu získala Julia Caesara, který se do Alexandrie dostal kvůli válce s Pompeiem. Podle Plutarcha ji pozval na osobní schůzku, na kterou se dostavila originálním způsobem.
Přeplavila se do Alexandrie v malém člunu pouze s věrným průvodcem, který ji přinesl k Caesarovi ukrytou v cestovním vaku. Jakkoli žertovně může tato historka vypadat, byla činem velké odvahy, neboť Kleopatra neměla v té době v Alexandrii mnoho přátel. Pokud by ji chytili bratrovi příznivci, pravděpodobně by tiše zmizela ze světa.
Vítězství nebylo snadné. Ptolemaiův poručník Potheinos vyvolával v Alexandrii nepokoje namířené proti římským vojákům, kterých nebylo mnoho. A nepřátelský rádce Achillas se blížil k Alexandrii s dvacetitisícovou armádou. Mladší sestra Kleopatry Arsinoé opustila palác a přešla na jeho stranu. Proti Caesarovi stála šestinásobná přesila a nepřátelsky naladěné město. Díky vynikající strategii se mu přesto podařilo vytrvat do roku 47 př. n. l., kdy dorazily posily z Malé Asie. Tzv. alexandrijská válka vyvrcholila po pěti úporných měsících rozhodující bitvou, v níž byla egyptská armáda poražena.
Kleopatra Caesara přesvědčila, aby se ještě nevracel do Říma, a vydává se s ním na velkolepou plavbu po Nilu, na pouť po stopách egyptské historie a vědění. Caesar nebyl jenom schopným válečníkem, ale miloval vědy, umění a vzdělanost. Lákala ho tajemná země, jejíž historie sahala hluboko do minulosti a jež vlastnila vědomosti, které Řím nikdy neměl.
A jako státníka ho zajímal správní systém země, sociální poměry, vztah Východu a Západu, které si v této zemi podávaly ruce. Pravděpodobně se na této pouti ve stínu majestátních pyramid tyčících se k nebi znovuzrodil Kleopatřin sen o mocné říši, která by spojila Orient s Římem, Idea říše, kde by panoval řád, spravedlnost a tolerance, jako tomu bylo v nejstarších dobách Egypta.
Po návratu ze sedmitýdenní plavby musel Caesar v polovině června roku 47 př. n. l. rychle odjet kvůli nepokojům v Malé Asii. Několik dnů po jeho odjezdu se Kleopatře narodil syn Caesarion.
Caesar musel urovnat poměry v Sýrii, a poté se vrátil do Říma. V roce 46 př. n. l. přijela do Říma také Kleopatra se synem a bratrem. Její vztah s Caesarem ale vyvolával velkou kritiku Římanů. Pod rouškou morálních útoků se však skrývaly spíše obavy mnohých politiků a ctižádostivců. A snad lze říci, že ne zcela neoprávněné.
Kleopatra vynikala svou vzdělaností a kultivovaností nad mnohé římské matróny, byla zvyklá na politické intriky a pravděpodobně byla v pozadí některých Caesarových rozhodnutí, která se zdála autoritářská. Jelikož za ním stálo vojsko, které po triumfu nerozpustil, ale naopak reorganizoval a zavedl přísnou disciplínu, byl prakticky nepřemožitelný.
V zimě roku 44 př. n. l. obdržel doživotní titul diktátor a přicházela i opatření zdůrazňující jeho božský původ. Je ale třeba zdůraznit, že Caesar přitom nikdy nemyslel na sebe, ale především na stát. A jestliže usiloval o vládu jednoho panovníka, dělal to proto, aby v Římě znovu nastolil řád a morálku. Caesarova rostoucího vlivu a obliby se ale přívrženci republiky obávali natolik, že se rozhodli jej zavraždit. Kleopatra se poté v tichosti vrátila do Egypta.
Po Caesarově smrti nastal v Římě zápas o moc a vyvrcholil v roce 43 př. n. l. ustavením tzv. druhého triumvirátu, který tvořili Antonius, Oktavián a Lepidus. To se neobešlo bez bojů, které Kleopatra velmi pozorně sledovala a snažila se obratně vyhnout pomoci některé ze stran dříve, než bude zřejmý vítěz.
Podařilo se jí v roce 41 př. n. l. okouzlit Antonia svou krásou i intelektem a po roce mu porodila dvojčata, která dostala jména Alexandr Hélios (Slunce) a Kleopatra Seléné (Luna). Zřejmě v Antiochei v roce 36 a v Alexandrii v roce 34 př. n. l. od něj Kleopatra dostala velkolepé dary – řadu území, která zůstala po poslední válce s Parthy většinou bez vládců. Některá kdysi patřila k ptolemaiovské říši. Daroval tak jí a dětem celou východní část Říše. V roce 36 př. n. l. Antonius uznal dvojčata za svá. Pravděpodobně roku 32 př. n. l. následovala i oficiální svatba, která ale podle římských zákonů nebyla platná.
Egypt tak narostl, ale ne vyčerpávající válkou, nýbrž díky darům římského triumvira. Kleopatra již sní o Alexandrijské říši, jejímž centrem bude Alexandrie, nikoli Řím… Proto se odvážila postavit i Římskému Impériu. Antonius se vydal s obrovskou armádou na Východ, který měl dobýt, a upevnit tak východní část Říše. Byl ale poražen Parthy a vrátil se se zuboženou armádou zpět. Oktavián odstranil z politiky třetího triumvira Lepida a střet s Antoniem byl nevyhnutelný.
Konflikt s Římem ještě umocnila situace v Alexandrii, kde se v roce 34 př. n. l. konal triumf podle římských vzorů. Takový triumfální pochod měl vojevůdce právo konat pouze v hlavním městě impéria se souhlasem senátu. Dalším porušením starodávných zvyků bylo to, že triumfální pochod přijímala královna cizí země. Antonius vyhlásil, že Kleopatra bude mít od této chvíle titul Královna králů a že bude panovat se svým prvorozeným synem nad Egyptem a Kyprem. Oficiálně potvrdil, že byla Caesarovou ženou a že Ptolemaios Caesar je jejich manželským synem, jinými slovy právoplatným dědicem velkého Caesara. Svým dětem, Kleopatře Seléné, Alexandru Héliovi a nejmladšímu synovi Ptolemaiovi s přídomkem Filadelfos přidělil různé říše, některé dosud neobsazené.
Tyto události již byly otevřeným vyhlášením boje. K rozhodné bitvě došlo v roce 31 př. n. l. u Aktia. Antoniovo vojsko bylo poraženo a on sám uprchl z bitvy. Kleopatra se ještě pokusila vyjednávat s Oktaviánem, který se v srpnu roku 30 př. n. l. blížil k Alexandrii, ale marně. Byla uvězněna v paláci a pečlivě hlídána. Pochopila, že má být hlavní ozdobou Oktaviánova triumfu v Římě. Přestože sliboval, že se jí nic nestane, ztráta důstojnosti pro ni byla horší než ztráta života. Podařilo se jí oklamat své strážce a nechala si přinést hady, jejichž uštknutí ji otrávilo. Zemřela tak, jak žila celý život, jako královna. Její smrtí skončila dynastie Ptolemaiovců, která vládla v Egyptě téměř tři sta let.
Historii píší vítězové…
Hledáme-li historické prameny k tomuto tématu, máme k dispozici především řadu děl římských historiků a spisovatelů. Ale musíme si uvědomit, že Římané byli vítězové a snažili se představit Kleopatru, která vážně ohrožovala jejich říši, v tom nejhorším světle. Popisovali ji jako prostopášnou milostnici, pro což neměli vůbec žádný důkaz. Zdá se, že v Kleopatřině životě byli pouze dva muži, s nimiž měla čtyři děti. Oba tyto vztahy nevyrostly ze slepé vášně, nýbrž z politických úmyslů. Jako žena malé říše ve stínu Římského impéria použila Kleopatra zbraně, které měla k dispozici a kterým její nepřátelé podlehli.
Podle portrétů na mincích nebyla velká kráska, ale její kouzlo spočívalo v osobním půvabu, přirozené ženskosti a umění vést rozhovor. Okouzlovala rovněž svou inteligencí a rozsahem vzdělání. Mluvila nejen řecky a makedonsky, ale jako první představitelka Ptolemaiovců také egyptsky, dorozuměla se aramejsky, syrsky, arabsky. Ke svým jednáním nepotřebovala tlumočníky. Dokázala přesvědčit a získat si i své odpůrce, měla v sobě charisma královny. Plútarchos o ní řekl: „Bylo požitkem jí naslouchat, když mluvila; její hlas se zdál být mnohastrunným hudebním nástrojem, který lehce ovládala, ať mluvila, jakým chtěla jazykem“.
Chápala, že hlavním dědictvím Ptolemaiovců nejsou pouze paláce a umělecké předměty, ale také vědění. Podle vzoru prvních vládců své dynastie se i ona ráda obklopovala učenci. Bylo to období filologů, lékařů a filozofů. Za její vlády byla v Alexandrii založena škola skeptiků navazujících na Pyrrhóna.
Byla to ona, kdo rozvířil popel starodávných tradic a umožnil zrození posledního egyptského Fénixe. Ale její plány sahaly vždy za hranice Egypta. Znovuoživila ideu říše a pokusila se ji uskutečnit. Nechtěla málo ani mnoho. Chtěla všechno.
Z použité literatury:
Krawczuk, A.: Kleopatra, Orbis, Praha 1974
Ludwig, E.: Kleopatra, Pravda, Bratislava 1972
Plutarchos: Alexandros a Caesar, Antická knihovna, Praha 1933
Soukup, J.: Kleopatra, egyptská královna králů, Zlín 1997
Świderková, A.: Sedm Kleopater, Panorama, Praha 1987
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.189.
