Národy, které zapomínají na své dějiny, jsou odsouzeny k jejich opakování.
Toto je otázka, která, předhozena veřejnému mínění, může vést k přijetí nejrůznějších dialektických postojů, ať už profuturistických nebo povahy konzervativní, procházejících hmatatelnou, zdrcující a „skutečnou“ přítomností.
To je nevyhnutelné.
Svět dohadů a svět vyjadřování spočívají na poli otevřeném spekulacím, jak objektivním, tak subjektivním, přičemž ve většině případů nezáleží na tom, zda existuje či neexistuje skutečné vnitřní přesvědčení o tom, co se projevuje. V této chvíli mi vyvstává na mysli obraz jednoho slavného španělského spisovatele – jemuž neudělám tu radost, abych ho jmenoval –, který žije (či se nechá unášet) „nejnovějšími trendy“ a který v nedávném rozhovoru s hrdostí a s pocitem zadostiučinění prohlásil, že ve svých Pamětech nenapsal nic jiného než lži, jednu za druhou, a dodal, že pouze následoval příklad ostatních, protože „to dělají všichni“.
Tento človíček, omylem spisovatel, odkojený ve stínu falešné originality, nás svým absurdním přístupem vrací k první otázce…
Je dobré pamatovat si minulost?
Zosobníme-li tuto otázku, uvědomíme si, že často sami sebe překvapíme, když říkáme: „to jsem se naučil v dětství,“ nebo „když mi bylo X let, stalo se mi to a to, a od té doby…“, nebo „nikdy nezapomenu na den, kdy…“, což jsou slovní obraty, které jsou pro nás tak lidské a přirozené, že jim obvykle nevěnujeme ani tu nejmenší pozornost.
Proč tedy pronášíme podobné věty? Je zřejmé, že se nemůžeme uchýlit k pouhému slovnímu podmiňování, protože ve většině případů nás při mluvení doprovázejí mentální obrazy našich minulých zkušeností; vidíme sami sebe v našem dětství, při našich hrách, při našich rošťárnách, a co víc, na zavolání také přicházejí naše vzpomínky a psychické prožitky, které vysíláme z přítomnosti.
Je dokonce možné, že jsme právě v tomto okamžiku na pár vteřin pohlédli na útržek oné fyzické, mentální a psychické minulosti, která nás neustále doprovází „tak jako je kolo vozu vlečeno volem, který ho táhne“, nebo která nás věčně pronásleduje, jak říkalo jisté revoluční heslo z Pařížského května1: „mladý muži, utíkej, minulost tě pronásleduje“. Je tedy jasné, že minulost je na našich cestách společníkem, který o nás ví mnohé a k němuž bychom se v těžkých chvílích měli obracet a radit se s ním mnohem častěji.
Minulost je však tímto vším, a ještě mnohem víc. Je to konstanta, která, sycena časem, neustále roste dopředu i dozadu; je to univerzální vědomí Lidstva, které nás nutí se s každým krokem zdokonalovat a v němž se téměř okamžitě naše malá osobní minulost rozplývá.
Jak to můžeme chápat?
Ačkoli je jisté, že dějiny oplývají mnoha historickými osobnostmi, ať už hrdiny, náboženskými vůdci, vědci, mudrci atd., je také jisté, že z jejich života, z jejich „minulosti“, si pamatujeme to, co představovali, co učili a k čemu podněcovali. Do přehnaného kultu osobního života upadáme pouze v případech čistého fanatismu a zjevného úpadku, kdy se odvracíme od poselství a příkladu, abychom se zaměřili na detaily osobnosti a povýšili i tu nejprostší anekdotu na úroveň „učení“. To se stává některým mladým lidem, kteří si představují, že jsou revolucionáři, protože nosí dlouhé vlasy a tvář zahalenou vousem, přesně tak, jak to dělal Učitel Ježíš; jiní zase nosí tuniku jako Gautama Buddha a věří, že tím usilují o svatost, a další, mnohem rafinovanější, přejímají laskavý jazyk, protože údajně následují Pána Lásky, a používáním šeptaných slov plných „lásky“ a „dobroty“ odjakživa pronásledují a odsuzují všechny ty, kteří se odmítli ztotožnit s jejich metodami a zásadami.
Když ale mluvíme například o Darwinovi… co si pamatujeme? Že chtěl být knězem? Že miloval střelné zbraně? Že byl milovníkem lovu?
Když mluvíme o Platonovi, vzpomeneme si vůbec na jeho pravé jméno? Pamatujeme si jeho mládí, kdy trénoval zápasnické techniky a rohování?
Mluvíme-li o Marku Polovi, s potěšením si připomínáme jeho cesty, jeho vyprávění, jeho dobrodružství…, zkrátka jeho život; zapomínáme však na jeho smrt, při níž kněží, jako vždy, obklopili jeho lůžko a dychtivě čekali, až svá slova odvolá. Umírající se trefně vyjádřil, že „nevyprávěl ani polovinu z oněch magických divů, které spatřil“.
Jsou potřeba další příklady?
Napoleon je připomínán pro své bitvy, Robespierre kvůli gilotině, madame Curie pro své objevy, Konfucius pro své učení a Shakespeare pro své postavy. A všichni tito lidé jsou připomínáni kvůli dopadu, který měli na Dějiny.
Pokud tedy připustíme, že se jako jednotlivci nemůžeme zříci své osobní minulosti, musíme také připustit i to, že jako lidské bytosti nemůžeme opomenout celou minulost lidstva. Vzdát se jí by bylo jako každý den začínat znovu, učit se mluvit, chodit, jíst, učit se milovat. Přestože při každodenním mytí si neuvědomujeme, že to děláme díky Římanům, jejich termám a veřejným lázním, bylo by neblahé zapomenout, že musíme dodržovat základní hygienická pravidla; stejně tak, i když možná přesně nevíme, kdo byl Prometheus, všichni víme, že oheň pálí a dává nám teplo. Zapomenout na to by znamenalo přivodit si smrt.
Na otázku „Je dobré pamatovat si minulost?“ by se dalo odpovědět: „Je dobré na ni nezapomínat.“, neboť aniž bychom uvízli v příjemných či bolestivých vzpomínkách na již prožité zkušenosti a okamžiky, je dobré nezapomínat na to, co nás tyto zkušenosti a okamžiky naučily.
Kéž bohové dopustí, aby se slova kouzelníka Merlina vryla ohněm do duší lidí budoucnosti a oni mohli, znajíce své Dějiny, vybudovat nový a lepší svět ke slávě svých předků:
„Ze všech zel, která obývají tento svět, nejhorší je zapomnění.“
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.195.
