Kdysi jsem slyšela, že každý člověk nosí uvnitř sebe hrdinu, své malé obrněné Já, které každodenně bojuje ve prospěch zlepšení celku, jehož je součástí. Je to boj těžký a svízelný, avšak umožňuje stoupat po zázračném schodišti vedoucím k Duchovní hoře každého jednotlivce. A právě tento malý Hrdina nám otevírá brány k pochopení, ke ztotožnění se s hrdiny mytickými, skutečnými, legendárními nebo pohádkovými, a v myšlenkách bojuje po jejich boku. A stejně jako má jednotlivec svůj vzor v některém z hrdinů, mají i celé národy svůj archetyp hrdiny, který pro ně něco udělal, dobyl, vyřešil, stal se příkladem, ukazoval směr rozvoje a pokroku.
Tohoto hrdinu v našem nitru můžeme porovnat s olejovou lampičkou, která dobře svítí pouze tehdy, když v ní pravidelně měníme olej a pravidelně leštíme sklo. Je zbytečné mít olejovou lampičku, která kvůli jednomu z uvedených důvodů není schopna vyzařovat světlo.
Stejně tak je zbytečné mít hrdiny, pokud nejsme schopni brát si z nich příklad, následovat v praxi je samotné a jejich činy a vyhýbat se chybám, na které poukazují. Je zbytečné mít hrdiny, nejsme-li schopni pomocí jejich příkladu probudit hrdinu, který spí v nás. Hrdinové neexistovali náhodou a nebudou existovat pouze proto, abychom si o nich četli nebo vyprávěli za dlouhých zimních večerů svým dětem. Jsou příkladem správného způsobu žití, jsou povzbuzením ve chvílích bezradnosti, ve kterých ztrácíme orientaci a sílu vrhnout se do nových dobrodružství a úkolů, jež čekají, abychom je splnili.
Hrdinové jsou zdánlivě obklopeni množstvím, ale množství se k nim obrací zády, jakmile v nich objeví i onu druhou lidskou část, kterou všichni vlastníme. Hrdinové jsou zdánlivě osamocení, ale ve skutečnosti jim stačí společnost jejich Nesmrtelného Já, společnost moudrých slov a oddanost jiným hrdinům, kteří jsou pro ně příkladem a jedinou rodinou.
Hrdiny netrápí otázka smrti, nýbrž otázka života: jak ho co nejlépe prožít, aby v okamžiku smrti nemuseli sklánět hlavu proto, že by se nedokázali sami sobě upřímně podívat do očí. Jak udělat co nejvíce, avšak ne pouze pro sebe, ale i pro ostatní, kteří toho z jakéhokoli důvodu nejsou schopni.
My odejdeme, ale zůstanou na nás vzpomínky a zůstanou naše činy, aby o nás vyprávěly generacím, které budou následovat. Hrdina si je toho vědom, a proto se vždy snaží jednat ctnostně, snaží se, aby jeho slova byla v souladu s jeho činy, aby tyto byly prospěšné jak jemu, tak ostatním.
Prahu protíná řeka Vltava a ta je překlenuta několika mosty. Nejznámějším z nich je rozhodně most Karlův proslulý legendami, které o něm byly spředeny, svým stářím, krásou a tím, že se stal výbornou cestou k procházkám. Je vyzdoben sochami, avšak jedna z nich, ta pro mne nejkrásnější, umístěná na pilíři při jeho boku na samém břehu řeky často ve své osamocenosti uniká pohledům procházejících lidí. Představuje rytíře s mečem v ruce a lvem u nohou.
Pouze ti, kteří znají české legendy, vědí, že to je Bruncvík se svým věrným lvem, jenž se už po staletí třpytí na státním znaku. Zázračný meč v Bruncvíkově ruce má chránit zemi před nebezpečím. Avšak nebyl vždy lev a meč, nebyl vždy rytíř… Jelikož hrdinské činy nespí doma v posteli a netkví v netečnosti, i Bruncvík se musel vydat na cestu za dobrodružstvím, která ho přivedla ke znaku, ale zároveň k sobě samému, neboť poznal, kolik vydrží, zjistil své meze a možnosti a odhalil to neznámé, co v sobě všichni ukrýváme.
Každý člověk na své cestě za poznáním naráží na nesčetné překážky, jak fyzického, tak psychického a duchovního typu. Každý filozof, milovník moudrosti, jenž se odhodlá objevit tajemství života a smrti zahalená rouškou nevědomosti, musí počítat s poznatky a událostmi příjemnými, ale i s námahou a tím, že často na konci svých sil bude muset z neznámých zdrojů svého nitra vytáhnout další „zásoby“ vůle a odhodlání, aby přivedl svůj úmysl ke konci a dosáhl cíle.
„Není těžké pro Ideál zemřít, ale žít každodenně,“ řekl filozof jménem Jorge Angel Livraga, a právě to je jedna z největších pravd, týkající se všech hrdinů světa: vytrvat až do konce, vydržet všechno a každodenně snášet odměny i nepřízně osudu s úsměvem, neztrácejíce síly, vědomi si cíle a Ideálu, pro který žijeme, zabíjejíce pochybnosti, jež se rodí ze skleslosti.
A co náš malinký bojovník, který spí v našem nitru a čeká na svou příležitost? Probudí se ještě v tomto životě, nebo bude i nadále lenošit?
Určitě se probudí, neboť každý je alespoň na okamžik hrdinou. Všichni jsme se alespoň jednou překonali a zatoužili po dobrodružství. Už však nestačí jen toužit: chce to činy a skutky. Překonávání se a odhodlání. Chce to vyrazit už dnes a nenechávat to na zítra, neboť by mohlo být pozdě.
Prahou teče řeka a je překlenuta několika mosty… A mnoha dalšími městy tečou řeky… A v mnoha dalších městech, na mnoha místech světa stojí sochy rytířů a hrdinů. A my kolem nich procházíme a občas si jich ani nevšimneme. A přece… jsou tady. Pro mě, pro tebe…, pro nás. Aby nám připomněly, že je proč žít, usilovat a snažit se. Že existuje cíl, který následujeme, nové a lepší zítra, jednoduše evoluce. A my máme za úkol ji naplnit, každý zvlášť a všichni společně. Pokud to však chceme dokázat, musíme začít teď hned, dnes, okamžitě.
Vzhůru do dobrodružství, hrdinové!
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.183.
