Otázka svobodné vůle je jednou z nejstarších a nejzásadnějších otázek, kterým lidstvo čelí. Staří Řekové se jí zabývali ve svých tragédiích – například v Oidipovi – kde se zdálo, že osud hrdiny byl předurčen, bez ohledu na to, jaké činy podnikne, aby jej odvrátil či změnil. Řekové a jejich kulturní dědicové, Římané, si představovali tři Sudičky, které předly a tkaly osudy smrtelníků a přestřihly nit jejich životů v předem určeném okamžiku.
Na Východě pomáhaly nauky o dharmě, karmě a reinkarnaci objasnit tuto otázku jasněji. Dharma je zákon, podle kterého má každá bytost svůj osud vycházející z její vlastní podstaty. Semeno dubu se stane dubem a lidská bytost se bude vyvíjet do své nejúplnější podoby v průběhu času…, velkého množství času (a odtud pochází nauka o reinkarnaci). Karma je pak zákonem příčiny a následku, podle kterého má každá naše akce, na jakékoli úrovni (včetně neviditelných rovin, jako je mysl nebo emoce), svůj následek, v závislosti na tom, zda je naše jednání v souladu s přírodními zákony života, či nikoli. Tímto způsobem si vytváříme karmu – „dobrou" nebo „špatnou" – která nám přinese hořké nebo sladké plody našich minulých skutků. Účelem tohoto procesu je a) pomoci nám poznat zákony života, b) zajistit spravedlnost a c) zajistit bezpečnost celého systému, protože neomezená svoboda jednání bez následků by vedla k rozpadu univerzálního řádu.
Tento přístup v sobě implicitně nese jak představu řídící inteligence, tak prvek svobodné vůle u aktérů na jevišti divadla života. Východní filozofové by řekli, že Oidipus se ke své tragédii dopracoval nahromaděním předešlé karmy – ať již své vlastní, nebo své rodiny a kultury, jejíž byl součástí. Co však leží v dosahu jeho svobodné vůle, je způsob, jakým na svůj tragický osud reaguje: zda s důstojností a ušlechtilostí, nebo s hořkostí, hněvem a nenávistí.
Stoičtí filozofové starověkého Říma, jako například Epiktétos a Marcus Aurelius, zastávali velmi podobný přístup. Tvrdili, že mnoho vnějších okolností života leží mimo naši kontrolu, například rodina či země, do které se narodíme, naše zdraví, pověst, bohatství a tak dále. Některé z těchto faktorů lze do jisté míry ovlivnit vlastním jednáním, jiné však nikoli – například pokud byste se ve středověku narodili jako nevolník na feudálním panství, vaše šance na únik z tohoto života by byly minimální. Nebo pokud byste byli nespravedlivě uvězněni v policejním státě, nemohli byste s tím téměř nic udělat. Naše svobodná vůle je tedy v těchto vnějších aspektech omezená, ale podle stoiků je neomezená, pokud jde o náš vnitřní život a naše vlastní činy. Nikdo nás nemůže nutit, abychom uvažovali určitým způsobem, ani abychom jednali určitým způsobem; vždy máme svobodu říci „ano“ nebo „ne“ (nebo dokonce „možná“) k volbám, které nám život nabízí (přičemž přijímáme důsledky svých rozhodnutí), a právě v tom spočívá naše svobodná vůle.
Pro některé myslitele je však naše svobodná vůle nejen omezená, ale dokonce neexistující. Ve středověké křesťanské a islámské filozofii se vedla rozsáhlá diskuse o tom, zda má člověk svobodnou vůli, a našli se dokonce i někteří smělejší myslitelé, kteří zpochybňovali, zda lze o Bohu, zdroji všeho, říct, že má svobodnou vůli.
Na jedné straně byli ti, kteří tvrdili, že jsme zcela závislí na Bohu, všemocném stvořiteli, na němž závisí vše, co se děje. Na druhé straně byli ti, kteří zastávali názor, že Bůh dal člověku svobodu rozhodnout se, zda se vydá cestou dobra, či zla, a že kdyby tuto možnost volby neměl, život by postrádal smysl.
V renesanci měla idea svobodné vůle rozhodně navrch. Lidskou duši prostupoval pocit sebevědomí a optimismu a panovalo přesvědčení, že člověk je pánem svého osudu a může dosáhnout čehokoli – to vše se odráží v nádherném umění a kultuře tohoto období.
O několik století později se prosadila pesimističtější filozofie. David Hume (1711–1776) zastával názor, že lidé jsou navzdory své schopnosti uvažovat zcela podřízeni svým vášním a nejsou tak svobodní, jak by si rádi mysleli. Stejnou myšlenku nacházíme i ve Freudově pojetí člověka – ovládaného instinktivními pudy, které lze sice kontrolovat společenskými omezeními, ale které jsou vždy na pokraji toho, aby vybuchly na povrch, pokud nejsou udržovány na uzdě. Zdálo se, že správnost tohoto názoru potvrdila krvavá jatka první světové války a znovu ji potvrdily hrůzy druhé světové války. Jakých krutostí byl údajně civilizovaný člověk schopen, jakmile byla odstraněna povrchní fasáda civilizace?
Jaká je tedy skutečnost ohledně naší svobodné vůle? V současnosti existují vědecké experimenty, které tvrdí, že svobodná vůle neexistuje. Musíme však mít na paměti, že věda v minulosti vyslovila mnoho tvrzení, která se později ukázala jako nesprávná. Domnívám se tedy, že budeme na jistější půdě, pokud se na tuto záležitost podíváme z filozofického hlediska. Je možné na tuto otázku dát definitivní odpověď? Vědecký argument lze vnímat pouze jako nový projev starého deterministického postoje. Faktem je, že oba postoje (determinismus i svobodná vůle) jsou částečně platné, jak naznačuje učení o dharmě a karmě. Existuje determinismus karmy či osudu (ať už upřednostňujeme kterýkoli termín), ale existuje také svobodná vůle rozhodovat se a jednat v rámci daných okolností.
Novoplatónský filozof Plótínos (204–270 n. l.) řekl, že důvodem, proč nás tak zaměstnává otázka svobodné vůle, je to, že „jsme sužováni nutkáními, násilnými návaly vášní, které drtí duši, cítíme se těmito prožitky ovládáni, jdeme tam, kam nás vedou, a jsme vůči nim jako otroci [podobně jako v Humeově pojetí] … A tak pochybujeme, zda vůbec něco jsme a zda máme nad čímkoli moc.“ „Ano, v tom je ten háček,“ jak řekl Hamlet. Jsme vůbec něco? Jsme skuteční, nebo jsme, jako ve filmu Matrix, výplodem nějaké ďábelské počítačové simulace vytvořené bezcitnou inteligencí? Plótínos říká, že abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se vrátit k samému zdroji všech věcí, jímž podle něj logicky musí být nějaký jediný první princip, příčina bez příčiny. Měl tento princip, který indičtí filozofové nazývali jednoduše „To“(ani bytí, ani nebytí), svobodnou vůli, nebo byl celý vesmír vytvořen automaticky, buď náhodou, nebo tím, že první princip byl nutností „donucen“ stvořit celý vesmír, protože nemohl jinak než jednat v souladu se svou vlastní přirozeností?
V prvním případě Plótínos ukazuje, že „náhoda“ nemůže předcházet prvnímu principu, ale musí z něj nutně vycházet, stejně jako vše ostatní. A v druhém případě nemůže být první princip podřízen nutnosti, protože všechny zákony, včetně nutnosti, z něj rovněž musí vycházet a bylo by absurdní si myslet, že něco, co je nejvyšším dobrem, k němuž vše směřuje, by mohlo být podřízeno čemukoli. V tak krátkém článku, jako je tento, se nemohu pokusit podrobně popsat Plótínovy argumenty, ale zájemce odkazuji na kapitolu v jeho vrcholném díle Enneady s názvem „O svobodné vůli a Jednom“.
V Plótínově filozofii vzniká svět prostřednictvím emanace: z Jednoho vzniká z „čiré hojnosti“ druhý princip či druh bytí, nazývaný „Intelektuální princip“, a ten zase vytváří „Duši“. Duše sdílí vlastnosti Intelektuálního principu a v konečném důsledku i Prvního principu. Proto i my jako účastníci Duše musíme mít podíl na skutečném bytí; jinými slovy, v odpovědi na Plótínovu dřívější otázku můžeme říct, že jsme skuteční, nebo alespoň že existuje část nás, která je skutečná.
Pokud tomu tak je, pak skutečně máme svobodnou vůli, protože díky tomu, co je v nás skutečné, můžeme jednat nezávisle na všech okolnostech. V praxi to znamená, že pokud se ráno probudíme ve špatné náladě kvůli zlému snu, zažívacím potížím, hádce s partnerem nebo neúspěchu v práci, můžeme uplatnit svou vůli, nejvyšší projev naší bytosti, a rozhodnout se, že té špatné náladě nepodlehneme; a obecně nepodlehneme únavě ani ničemu, co by nás připravilo o naši lidskou důstojnost.
Víra ve svobodnou vůli nevylučuje existenci náhody či determinismu v určitých oblastech života; tyto dva faktory mohou existovat vedle sebe, pokud umíme jednat moudře.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.196.
