Každý den bereme do rukou nejrůznější nástroje a obvykle příliš nepřemýšlíme o tom, z čeho jsou vyrobeny a proč. Dřevo, kámen, kov, plast… Při bližším pohledu si však můžeme všimnout, že například loukoťové kolo sestává hned z několika druhů dřeva. Každé má své specifické vlastnosti a díky tomu mohou vytvořit funkční celek.
Dřevo odráží charakteristiky stromů, z nichž pochází. I ve zdánlivě neživé zpracované podobě lze vidět specifický druh dřeva, zvláštní barvu, rozpoznat jeho strukturu, sledovat letokruhy, někdy i cítit jeho vůni. Dřevo přináší do našich domovů teplo, útulnost a klid, jaký můžeme pocítit ve stínu mohutného stromu či pod klenbou lesa.
Základní vlastnosti dřeva
Některé dřevo je pružné a lehké, jako třeba smrk, jedle, borovice…, dřevo těchto stromů se často používá na lehké a současně pevné konstrukce, stožáry či násady různých nástrojů.
Dřevo pružné a těžší (jasan, akát, jilm, tis…) se díky své houževnatosti hodí k výrobě nástrojů vystavených velkému opakovanému namáhání jako jsou sekyry, kladiva či krumpáče. Zároveň je vhodné pro sportovní náčiní, například k výrobě luků.
Dřevo houževnaté, a ne až tak pružné (buk, javor, habr, dub…) našlo své využití v případech, kdy je potřeba snášet větší zatížení jako třeba podložky pod těžší předměty, prkénka pro zpracování masa, klíny, podlahy, prahy…
Samotný druh stromu však nemusí stačit pro určení, na jaký předmět se dané dřevo hodí. Musíme si uvědomit, že v jedné věci jsou stromy jako lidé: Mají sice své základní vlastnosti a předpoklady, ale ovlivňují je výrazně i podmínky, ve kterých rostou, například jaký mají přístup k živinám, vodě, slunci, jsou-li vystaveny větru, kterému se musí bránit, zda rostou samy nebo ve skupinách…, to vše dává jejich dřevu specifické vlastnosti. Ve starších knihách se setkáme s tím, že lidé dokázali podle vzrůstu, místa a tvaru stromu poznat, jaké vlastnosti dřevo má a k čemu je vhodné, aniž by ho museli nutně porazit a zpracovat.
Zkušený houslař věděl, ze kterého stromu může být vyroben mistrovský nástroj. Dnes už je málo lidí, kteří tuto schopnost mají.
Kombinace dřev do funkční jednoty
Chtěl bych uvést dva příklady, kdy vnímavost a inteligence člověka umožnila spojit různé druhy dřev tak, aby dohromady vytvořila velmi funkční a jednotný celek.
Prvním takovým příkladem je již zmíněné dřevěné loukoťové kolo, o kterém se předpokládá, že bylo vynalezeno asi dva tisíce let př. n. l. ve středoasijské stepi. Základem kola je hlava (někdy je označována také jako náboj). Je umístěna na nápravě kola a je vystavena velkému tření, ke kterému dochází kvůli otáčení na nápravě, což je dnes řešeno ložisky. Dříve však tomu tak nebylo. Zároveň v sobě musí držet druhou hlavní část, paprsky. Proto se volilo dřevo, které v sobě spojuje velkou houževnatost, pevnost i částečnou pružnost. Nejvhodnější na tuto část kola byl jilm, ale setkáme se i s použitím dubu. Často se také zpevňovala železnými obručemi.
Paprsky, druhá základní část kola, byly na jedné straně zasazeny do hlavy a na druhé vsazeny do loukotě, která obkružovala celé kolo. Spoje musely být vytvořeny velmi přesně a bez použití lepidla. Paprsky musely být velmi pružné, aby dokázaly eliminovat a snést nerovnosti cest. Nejvhodnějším na tuto část se pro svoji pružnost ukázal jasan.
Poslední částí, neméně důležitou, byly loukotě, které obkružovaly celé kolo a byly staženy kovovou obručí neboli ráfem. Kvůli obloukovému tvaru, který se musel vyřezávat, bylo třeba zvolit dřevo, které není náchylné k prasknutí či rozštípnutí a je dosti houževnaté, aby vydrželo větší zatížení, a přitom nemuselo být moc masivní, protože cílem byla co nejnižší váha kola. Volba tedy padla na buk nebo břízu.
Loukoťové kolo je tedy příkladem dokonalé funkční jednoty, kdy správná kombinace materiálů a vhodné konstrukční řešení vytváří celek schopný odolávat jak povětrnostním vlivům, tak nerovnostem cest a zatížení.
Jako druhou ukázku vhodného spojení různého dřeva v jednotný a harmonický celek jsem vybral jeden z nejznámějších hudebních nástrojů, kytaru.
Kytara má tři základní části: tělo, krk a hlavu. Tělo je částí, která jí dává charakteristický zvuk. Je rezonanční částí a zvolený materiál určuje, jakou barvu bude zvuk nástroje mít. Nejdůležitější částí těla kytary je přední strana, tedy ozvučnice, ve které je i kruhový ozvučný otvor. Na tuto část se v Evropě nejčastěji používá smrk, někdy též cedr nebo mahagon.
Zadní strana těla kytary a postranní lub, který spojuje ozvučnici a zadní stranu, má také svůj vliv na zvuk kytary, ale ne tak významný. Zde je kladen důraz i na pevnost a stabilitu nástroje, proto je na tuto část vhodnější javor, mahagon, ořech nebo palisandr. Na těle kytary je umístěna i kobylka, která přenáší chvění strun do rezonančního těla kytary a zároveň jsou na ni upevněny struny. Pro tuto část kytary je vhodné velmi tvrdé, pevné a hutné dřevo. Uplatnění zde tedy našel eben a palisandr.
Přecházíme k druhé a třetí části kytary, která se většinou vyrábí z jednoho kusu dřeva. Touto částí je hlava a krk. Dřevo k jejich výrobě musí splňovat několik kritérií: Musí být dostatečně pevné, aby se neohýbalo pod tahem strun, i když jeho tloušťka nemůže být velká, jinak by se na kytaru nedalo hrát. Zároveň jsou na hlavě kytary upevněny struny s ladícím mechanismem, což vyžaduje dostatečnou houževnatost dřeva. Nelze ale sáhnout k nějakému velmi tvrdému dřevu, jelikož tvrdost dřeva je úměrná jeho váze, a hraní na takový nástroj by se tedy lehce mohlo stát fyzicky náročným sportem. Proto se jako nejvhodnější materiál nabízí javor, mahagon a ořech. Na krk se ještě umísťuje hmatník, nad nímž jsou nataženy struny. Pro něj je žádoucí materiál, který vydrží velké zatížení způsobené tlakem prstů na struny, proto je zde nejvhodnějším dřevem eben, javor, ořech a palisandr.
Je třeba však upozornit na to, že zvláště u hudebních nástrojů je důležitá nejen vhodná dřevina, ale i samotný strom musí mít dosti specifické vlastnosti a vhodnost materiálu dokáže posoudit jen zkušený mistr.
I v tomto případě je vidět, že pokud vhodně spojíme různé typy dřev s vhodnými vlastnostmi, můžeme vytvořit jednotný a harmonický celek, který může harmonii a krásu přenášet dál. To nám může být příkladem, abychom takovou jednotu vytvářeli i sami v sobě a všude kolem nás.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 179.
