Přejít k hlavnímu obsahu

Zenon z Kitia – zakladatel stoicismu

Hana Moudrá

Zenon se narodil kolem roku 333 př. n. l. ve městě Kition (dnes Larnaka) na Kypru a zemřel kolem roku 260 př. n. l. v Athénách. Jeho jméno (řecky Ζηνων, latinsky Zeno) znamená „dar Diův“.

Zénón z Kitia

Pocházel z fénické kupecké rodiny. Vypráví se, že byl nenápadný, snědý, hubený a těžkopádný. V mládí se prý ve věštírně zeptal: „Jak mám žít?“ a odpověď zněla: „Uč se u zemřelých.“ Zenon tedy začal číst knihy a přečetl snad všechny, které našel na Kypru, a tak když se, snad ve věku třiceti let, dostal do Athén, nejprve zamířil do knihkupectví. Mezi svitky našel Xenofonovy Vzpomínky na Sokrata a přečetl je jedním dechem. Na druhý den přiběhl opět do obchodu a ptal se: „Kde bych našel takového člověka, jako byl Sokrates?“ Po ulici zrovna kráčel Kratés, a tak prodavač pouze ukázal prstem a řekl: „Támhle!“ Kratés z Théb se svou ženou Hipparchií byli žáky kynika Diogena ze Sinópé. Od té doby se Zenon několik let učil od chudého filosofa Kratéta.

Díky tomu jeho život provázela filozofie, která mu umožnila překonat i obtížné chvíle. Krátce po příchodu do Athén dostal zprávu, že jeho loď i s celým jeho majetkem ztroskotala. Rázem se stal chudákem. Jaká byla jeho reakce? Zvolal: „Díky, osude! Ukazuješ mi cestu k filozofii!“ Athény pak už neopustil do konce svého dlouhého života.

Zenon později založil stoickou filozofickou školu, která dostala název dle barevného sloupořadí (stoá poikilé), kde rád rozprávěl se svými učedníky, procházel se a přednášel. Prý ji vedl 58 let. Jeho žáky lidé začali nazývat stoiky. Byli to lidé pevní, chudí, skromní a silní. Říká se, že jeho nejstarší žák Kleantés, bývalý pěstní zápasník, se živil tím, že v noci nosil vodu pro sadaře, aby ve dne mohl naslouchat Zenonovi. „Co ti dala filozofie?“, ptali se ho jednou. Odpověděl: „S ní dělám ochotně to, co bych bez ní dělal neochotně.“ Jindy prý zase pravil: „Kdo chce, toho vede osud, a kdo nechce, toho za sebou osud vleče.“

Příběhy ze Zenonova života ukazují nejlépe jeho filozofii a známý stoický klid. Když byl v Athénách makedonský král Antigonos, naslouchal mu rád a zval ho k sobě na hostiny. Když se jednou zase více napil, křičel prý na Zenona: „Co mám pro tebe udělat?“ – „Vystřízlivěj“, odpověděl Zenon. Král Antigonos jej pozval do Makedonie a nabídl mu místo vychovatele všech Makedonců: „Neboť kdo vychovává vládce Makedonie a vede ho po stopách ctnosti, bude zajisté připravovat i jeho poddané k tomu, aby z nich byli zdatní muži. Neboť jaký je vůdce, takovými se pravděpodobně stávají namnoze i poddaní,“ napsal mu král v dopise. Zenon pozvání kvůli stáří odmítl a poslal za sebe své dva žáky.

Jindy Zenon vyčítal jednomu svému žáku marnotratnost a ten se hájil: „Mám mnoho peněz, a tak jich i mnoho utrácím.“ A Zenon mu na to odpověděl: „To by kuchař mohl říct, že tu polévku přesolil, protože má ve slánce hodně soli!“

Filozofie umožnila Zenonovi překonat i těžké chvíle

„Uč se a nepodléhej hněvu,“ učil Zenon své žáky, a tak, když jej jednou rozhněval neposlušný otrok, mudrc jen řekl klidným hlasem: „Já bych tě zpráskal, kdybych se nehněval.“

Také se vypráví, že Zenona jednou okradl otrok, a filozof na něj vzal hůl. Otrok ne nadarmo sloužil u stoika, a tak se hájil: „Byl to můj osud, abych to ukradl.“ – „Ano, tak teď je tvůj osud tenhle výprask!“ odpověděl mu na to.

Zenon prý žil velmi střídmě, nejčastěji jedl chléb s fíky, snad jen pro víno měl trochu slabost, a jen když se napil, trochu se rozveselil. „I boby jsou trpké, dostávají sladkou chuť, když je namočíte do vody.“ říkával, aby to vysvětlil. Vzniklo prý dokonce úsloví: zdrženlivější než filozof Zenon. Podle některých autorů se dožil až 98 let.

O jeho smrti se vypráví, že už jako stařec vyšel z domu, zakopl a zlomil si palec. Udeřil rukou do země, obrátil se k nebi a ocitoval slova z Niobé (tragédie, která se nezachovala): „Už jdu, proč mne ještě voláš?“ a zemřel.

Athéňané prosluli mnoha věcmi, i rozporuplnými vztahy k filozofům: Sokrata popravili, Aristotela vyhnali, Platona strpěli a Zenona pohřbili na státní útraty v Kerameiku, hrob ozdobili zlatým věncem. V zápisu usnesení sněmu je napsáno: „Za to, že dělal to, co říkal.“

Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 149.