Úvahy o řecké filozofii

Aktuálně pořádáme na podobné téma tyto přednášky a kurzy:

PhDr. Slavica Kroča

Filozofie je láska k moudrosti a filozof je člověk, který by se měl učit z minulosti, aby získal životní moudrost a mohl posuzovat přítomnost či plánovat budoucnost. Nikoli na základě nějakých tajemných schopností, které by eventuálně mohl mít, ale na základě určité logické dedukce, neboť se jedná o věci zřejmé a jednoduché, které mají konkrétní příčiny a důsledky. V rámci logiky je možné spekulovat o tom, jaké budou důsledky určitých příčin, ale je velmi obtížné říci, že z „té a té“ příčiny vzniká „ten a ten“ důsledek. Pravděpodobnost je asi taková, jako kdybychom vzali kámen a hodili ho z mostu nebo z nějaké věže, která by měla výšku asi sto metrů, a chtěli bychom se přesně trefit do čtverce o rozměru metr krát metr. Ano, někdy se stane, že se trefíme. Ale velmi zřídka bereme v úvahu další vlivy, jako například obyčejný vítr, který může kámen o několik metrů odchýlit.

To, co se obecně nazývá filozofií, má podle současného chápání kořeny v Řecku. Ale filozofie není produktem řecké kultury, neboť i ostatní civilizace měly své silné filozofické kořeny, stejně kvalitní a dobré, jako byly ty řecké. Přesto se západní svět považuje za dědice řeckého způsobu vnímání. Abychom mohli říci, že něco existuje, musíme to vidět. Abychom mohli podpořit své teze nebo pravdy, které hájíme, musíme mít oporu buď v sobě, nebo v argumentech. Argumenty se rodí v mysli, v rozumu, v proudu různých spekulativních obratů, jimiž své teze podporujeme. Intuitivním způsobem chápání se dostáváme k tomu, že pravda jako taková existuje, ale nemůžeme ji poznat pouze vnímáním viditelného.


Filo1

Často panuje názor, že filozofie je čistě teoretická. Musí mít však i svou druhou stránku, která je samozřejmě praktická. Proč? Z velmi jednoduchého důvodu: řada teorií a úvah, jimž se často říká filozofické, vyvolávají skepsi, neboť bez možnosti uplatnění v praxi ztrácejí smysl a hodnotu. K čemu to člověka přivádí? K tomu, na co upozorňovali všichni, kteří v dějinách poukazovali na odloučenost člověka od přírody. Dostali jsme se k tomu, že už neexistuje pouze jedna dualita „já a něco jiného“, ale existují tisíce různých částí uvnitř nás. Jako osobnosti se postupně a pozvolna rozbíjíme. Jsem jinou osobou v práci, jinou ve svém domě, jinou na dovolené… Jedno si myslím, druhé říkám a třetí dělám…

Kam zmizela praktická část filozofie? Kam zmizelo to, že filozof, ať už zastává jakékoli názory, je milovníkem pravdy? Téže pravdy, o které přemýšlí, o které mluví a podle níž jedná. V dějinách existovaly filozofické systémy, v nichž byly teoretická a praktická část zastoupeny rovnoměrně. A existovaly systémy, které dávaly přednost jedné části před druhou. Praktická část byla hojně zastoupena například u stoiků. Měli oporu ve svých vlastních teoriích a úvahách, ve svých školách, jež se nacházely v mnoha částech římské říše. Snažili se učit žáky především té praktické části filozofie a co nejméně je zatěžovat svými úvahami.

Toto praktické pojetí filozofie se pomalu ztrácí. Jinak řečeno, filozofie postrádá praktickou stránku a přestává být způsobem života. Každá lidská bytost potřebuje nějakou oporu. O co se opíráme? Bohužel více a více o věci pomíjivé, což znamená, že v okamžiku jejich ztráty zůstáváme bez opory a bez životních hodnot, které jsme si sami vytvořili. Všechny filozofie, všechna náboženství tvrdily, že dosáhly nejvyšší pravdy a že ony jsou těmi nejpodstatnějšími. Je řada vědců, známých či neznámých, kteří si myslí, že právě jejich obor je tím nejdůležitějším. Řada umělců si myslí totéž a považuje své umění za vrcholné, nejvyšší.

Pouze ti, kteří měli co říci a kteří pevně zastávali životní filozofické postoje, ať dělali cokoli, mohli něco dokázat a říci. A mohli být následováni. Statisíce lidí šly za Alexandrem, miliony lidí následovaly, následují a v budoucnu budou následovat toho, kdo je podle jejich přesvědčení tou nejsilnější postavou představující jejich vyznání či názory. Koho bude člověk následovat v okamžiku ohrožení? Schopného, či neschopného? Všichni lidé v dějinách následovali a následují buď ideje, nebo náboženské systémy, které obsahují pro ně nevyvratitelná dogmata.

V dějinách se máme o co opřít, jinak řečeno, můžeme následovat skvělé jedince, kteří měli co říci a dát ostatním, a nejčastěji to byli filozofové. V životě potřebujeme alespoň trochu filozofie, trochu lásky k poznání. Abychom mohli existovat, potřebujeme určité nosné zdi, o něž se můžeme opřít.

Helénské soužití a filozofie

Otevřeme-li kteroukoli knihu o dějinách filozofie, téměř každá začíná filozofií řeckou. Otevřeme-li knihu, která se zabývá etikou a probírá různá filozofická témata spojená s etickými principy, opět nalezneme na začátku Řeky a řeckou filozofii. Když má někdo v úmyslu psát o těchto dávných dobách, obvykle začíná Řeckem.

Mluví se též o takzvaných prapočátcích řecké filozofie a dvě nejčastější jména, která se v souvislosti s tím objevují, jsou Homér a Hesiodos. Dva básníci, jimž se připisují veršovaná díla vztahující se k počátkům lidského pokolení, aniž bychom měli důkazy o tom, že to tak vůbec bylo. V dílech jako Ilias a Odyssea či Hesiodova Theogonie, Práce a dni a v některých dalších, jsou popsány různé významné události. Že by to byly náhodné plody jakéhosi pasteveckého národa, který do té doby skládal pouze básně, jež se z pozdějšího období dochovaly jako takzvaná bukolika, básně pastevecké? Že by vše před Homérem a Hésiodem bylo dílem pastevců a lidí nevzdělaných, kteří se neptali na vlastní existenci, kteří nepřemýšleli filozoficky? V období mezi sedmým a pátým stoletím př. n. l. by se pak muselo stát něco nečekaného, co zapříčinilo, že se onen mytický člověk žijící v těsném kontaktu s přírodou stal pravým opakem, člověkem filozofickým. Člověkem, jenž začal přemýšlet a používat spíše vlastní intelekt než své svaly.

Vezmeme-li si kterékoli dějiny filozofie, narazíme na to, že než začnou pojednávat o konkrétních filozofech, popisují obvykle mystéria. Mluví o mýtech, které se v mystériích používaly ke znovuoživení jistých skutečností, jež jsou podobenstvím samotného člověka a jeho vlastního života v rámci evoluce.

První filozofové se nezmiňují o tom, odkud čerpali své znalosti a filozofické postoje. Nemluví ani o žádných iniciačních centrech, do nichž by chodili nebo patřili. Někteří pozdější filozofové byli sice zasvěceni do určitých mystérií, ale samotný obsah těchto mystérií je znám jen povrchně, zbyl z nich jen jejich obal, zatímco jádro zůstalo nepřístupné.


Filo2

Řecko se stalo prototypem, modelem, který je jen těžko srovnatelný s něčím, co vzniklo na jiném místě a v jiné době. Tento model umožnil pozdějším generacím rozvinout způsob vnímání vlastního okolí, jenž se radikálně lišil od toho, co praktikovaly jiné národy téže doby. Byl to model skutečného soužití mnoha malých národů na jednom území, které se řídily filozoficko-politickými zákony. V jiných částech světa existovali obvykle vladaři, císaři, panovníci… V Řecku již v nejstarších dobách fungovaly některé „politické“ formy vlády, jež v jiných státech neexistovaly. Odkud se vzaly všechny tyto způsoby vlády?

Platon je shrnul do pěti kategorií. Aristoteles prozkoumal více než dvě stě řeckých měst a na základě vlastních znalostí a starších zkušeností, které se přenášely ústně či jinou cestou, shrnul různé jiné formy, jež nebylo možno zařadit do těch, o nichž mluví Platon. Jednotlivá města, z nichž každé mělo vlastní politiku, politické názory, odlišná filozofická pojetí a vnímání života, žila až na výjimky v určité harmonii. Dobře víme, jaké jsou lidské vlastnosti, a víme, jak obtížné je žít v souladu s jinými. Snadno se o tom mluví, ale hůře se to uplatňuje v praxi.

Řecký model se stal základem západní filozofie a západního způsobu života. Ve všech pozdějších obdobích Řecko určovalo směr ve filozofii, kultuře, umění či politickém uspořádání.

Principy řecké filozofie

Existuje několik společných principů, na nichž se zakládá řecká filozofie. První princip vyjadřuje to, že pro Řeka svět existuje odjakživa. V samotné theogonii Řek vidí něco, co nemá hranice nebo časová omezení. Když však Řek mluví o světě, ztotožňuje ho s tím, čemu my dnes říkáme příroda. V samotné přírodě existují procesy, které Řek chápe jako změny a transformace, jež jednou musely začít. Jak příroda, tak i svět, nehledě na to, že vše existuje věčně, musely být v jistém okamžiku vytvořeny. A proto existují bohové, kteří se starají o samotné univerzum, jiní bohové, kteří se starají o zákony, a další, kteří jsou stvořiteli. Právě tato věčnost je u Řeků něčím fenomenálním. Oni, kteří byli skutečně racionální lidé a v rámci filozofie velmi racionálně uvažovali, mluvili na jedné straně o věčnosti a na druhé straně o tom, co je neustále podrobeno transformaci a změně, tedy o vzniku a zániku. Na jedné straně věřili ve věci nadčasové a na druhé straně projevovali svůj intelekt, aby mohli všechno popsat a vymezit podobu všeho.

Druhý princip je ten, že svět a příroda jsou inteligibilní, myslící. Starověký Řek věří, že svět nebo přírodu může pochopit, ale ne způsobem, jak je chápeme my dnes. Co vyjadřujeme větou Já chápu přírodu? Chápu, že existuji já a existuje příroda. Vyloučil jsem jedno z druhého. Pro Heléna je příroda myslící, inteligibilní. To znamená, že chápe přírodu nikoli proto, že sám sebe považuje za schopného ji pochopit, nýbrž proto, že věří, že má nástroj vytvořený ze stejné substance, z níž se skládá i příroda. Považuje sám sebe za součást přírody. Chápe přírodu tím kouskem svého rozumu, který je také obsažen v přírodě. Neboť člověk se nenachází mimo svět a přírodu. Člověk je podle Řeků stvořen ze stejných prvků, z nichž je stvořena i sama příroda. V tomto aspektu, stejně jako podle jednoho ze zákonů Smaragdové desky, je příroda nebo univerzum mentální. I my v sobě obsahujeme substanci, z níž je stvořena mysl, a pokud patříme k tomuto světu, musí být tato substance, z níž se mysl skládá, obsažena i ve světě. Pokud je člověk myslící bytostí, pak je i samotná příroda myslící bytostí, je to něco živého. Chápat přírodu není nic jiného než odrážet v sobě to, co se nachází kolem nás.

Třetím důležitým principem je to, že svět je pro Řeka uspořádán podle zákonů, které ho řídí. Řek věří, že ve světě existuje řada různých fenoménů, vždy uspořádaných tak, že po prvních následují další. Tento uspořádaný svět Řek nazývá kosmos a je součástí triády spolu s chaosem a theosem. Přestože je tento uspořádaný svět výsledkem, který Řek uznává, nezamítá existenci fází předchozích: chaos – neuspořádaný svět, neuspořádaná manifestace; theos – vliv božské inteligence na to chaotické. Teprve uspořádaný svět je výsledkem vlivu božské inteligence na svět chaotický. Teprve uspořádaný svět je pro Řeka kosmem. A náš pozemský svět, v němž se žije a umírá, musí být řízen stejným zákonem jako kosmos.

Tento řád a zákon byl platný i v rámci soužití mnoha malých států a obcí, mnoha lidí, mnoha národů. Řecko přichází s jistým politickým uspořádáním vytvořeným na základě stejného zákona, který řídí kosmos. Řecko poskytuje model politického soužití, které není otázkou vynálezu, nýbrž potřeby. Mnohdy ani velmi nepříjemné zkušenosti nedokážou lidi přivést k tomu, aby toto soužití mělo nějaký význam, aby bylo náležitě využito. Avšak konkrétně u Řeků je patrné, že právě tyto principy, které hluboce pronikly do jejich nitra a jejich logického chápání světa, je přivedly k tomu, že politické soužití se stalo předpokladem rozvoje celku. Stejně tak je pro filozofa základní otázkou jeho úvah otázka soužití lidí navzájem a člověka se sebou samým.

Nejznámější filozofové

Nemůžeme uvést jména všech filozofů, kteří obohatili pokladnici řecké filozofie, ale můžeme se zmínit alespoň o těch nejznámějších.

Po období často nazývaném „předfilozofické“ nebo období mysterického náboženství, z něhož jsou dodnes známa mystéria eleusínská, orfická či samothrácká, následuje doba, v níž se etické a filozofické myšlení projevuje především prostřednictvím literatury. O nejznámějších představitelích té doby jsme se již zmínili: byli to Homér a Hésiodos. Nemůžeme však opomenout takzvané jambografy, jako byl básník Archilochos, jenž se jako první vyjadřoval o tom, jak cítí hrdost na své duchovní utváření a samoutvrzování. Bojoval kopím stejně obratně jako lyrou. O sobě říkal, že věrně slouží nejen bohu války, ale též Múzám. Z elegiků nejvíce vynikl jeden ze sedmi mudrců, Solon. Kromě toho, že se stal známým zákonodárcem, mluvil o nezbytnosti spravedlnosti ve všem, co přináší dobro světu. Když je narušena spravedlnost a začíná vládnout bezpráví, musí se dříve či později dostavit trest, jehož úkolem je navrátit ztracenou rovnováhu a soulad tam, kde drzost, opovážlivost či nevázanost překročily hranice.

Následují mnozí další lyrikové, dramatikové a tragédové, až se dostáváme do doby, která je nazývána začátkem helénské etiky. Na ionském pobřeží na přelomu 7. a 6. století př. n. l. vzniká milétská škola s Thaletem (dalším ze sedmi mudrců, často považovaným za největšího), Anaximandrem a Anaximenem.

Ke konci 6. století př. n. l. lze pozorovat zajímavý fenomén: filozofická hnutí, jež se rozvíjela na ionském pobřeží, se stahují před perskou invazí. Z Malé Asie směřují na západ k ostrovům a dále na jih Itálie, do části známé jako Magna Graecia.

Pythagoreismus jako filozofický směr mohl vzniknout právě stěhováním některých z těchto skupin iónských filozofů. Není však vůbec jisté, zda byli pokračovateli filozofů, o nichž jsme již mluvili. Vznik pythagorejského hnutí je jedním z nejsložitějších fenoménů dějin filozofie, neboť se objevilo najednou. Historikové nedokáží tento fakt, který zdánlivě nemá reálné opodstatnění, uspokojivě vysvětlit; neexistuje nic, co by umožnilo určit vznik pythagorejců jako pokračování předchozích myslitelů, teorií či postulátů. Pythagorejci se objevili už úplní, kompletní, organizovaní v bratrstvech a s dokonale propracovanými poznatky.


Filo3

Následuje elejská škola a další významní filozofové, až se dostáváme k Sokratovi, který žil v 5. století př. n. l. a stal se duchovním otcem nejznámějšího řeckého filozofa všech dob, Platona. Jelikož Sokrates sám nikdy nic nenapsal, stal se proslulým právě na základě Platonových a Xenofonových dialogů, i když se objevuje i v mnoha komediích z té doby.

Jsou známi mnozí sokratovci, z nichž někteří rozvinuli své vlastní směry a školy, avšak nejsladším plodem jeho učení zůstává Platon se svou Akademií. O velikosti jeho učení jasně svědčí i fakt, že Akademie, která byla založena začátkem čtvrtého století př. n. l., přetrvala do roku 529 našeho letopočtu, kdy byla zavřena císařem Justiniánem a její majetek byl zkonfiskován. Platonova Ústava či Zákony jsou dokonalou učební pomůckou i pro dnešní politology, sociology či etiky a moralisty. Možná bychom dosáhli lepšího soužití a větší svornosti v současném světě, kdyby byly Platonovy dialogy všeobecně zařazeny do povinné četby. Bohužel tomu tak není.

Přestože byl tento filozof vrcholem řecké filozofie, ještě nějakou dobu po jeho smrti se objevovaly různé směry, které dosáhly jisté odezvy, avšak jejich jas už nepřetrval tak dlouho jako Platonův.

Aristoteles je dnes známý jako učitel Alexandra Velikého a jako jedna ze dvou ústředních postav na Raffaelově obrazu Athénská škola; je to ten, který ukazuje prstem směrem k zemi, zatímco vedle něj stojící Platon ukazuje k nebesům. Velkému renesančnímu malíři Raffaelovi se vskutku podařilo na obraze vystihnout atmosféru několika staletí ve filozofických Athénách.

Budou ještě následovat peripatetikové, skeptikové, epikúrejci a již zmíněná stoická škola, která sice vznikla v Řecku, ale významně se rozvinula v Římě, neboť se stala filozofií jak císařů, tak i otroků. Vzpomeňme na římského císaře Marka Aurelia a jeho Hovory k sobě, ale též na otroka Epikteta či na proslulého právníka a řečníka Seneku.

Pro tyto a mnohé další filozofy, kterých si sice nesmírně vážíme, ale nevešli se už na těchto několik stránek, byla filozofie učitelkou všech ctností, neboť když je aplikována v životě, učí člověka trpělivosti, vede k ušlechtilosti a umožňuje dosažení fyzické i duševní rovnováhy.

Tito velcí řečtí filozofové již dávno nejsou na tomto světě, ale žijí prostřednictvím svého učení a lásky k moudrosti, kterou my, milovníci poznání, cítíme. Snad se kolo života brzy znovu otočí a navrátí se ona vznešená touha člověka žít důstojně a spravedlivě v souladu s jinými živými bytostmi a přírodou, jež je naším domovem. Snad znovu přestaneme ničit a začneme opět tvořit, a připravíme tak hnízdo pro další filozofy, kteří svou moudrostí zahájí novou renesanci postavenou na antických hodnotách dobra, krásy a spravedlnosti. Věčné hodnoty totiž neumírají nikdy.

Článek vyšel v časopisech Akropolitán č. 86Akropolitán č. 87.