Skrytý smysl života

Prof. Jorge A. Livraga

Text je přepisem přednášky, která se konala v říjnu roku 1987 v Madridu.
 


Skrytý smysl života 1

Filozofové se vždy zajímali o život a jeho různé aspekty; zda život pokračuje, zda existuje smrt, co nastane poté, když opustíme jeviště tohoto světa…

A mě osobně vždy velmi udivovalo to, že v právě přítomném okamžiku je tolik milionů lidí odsouzeno k smrti. Všichni musíme zemřít. Někdy si pod vlivem poněkud materialistických znaků tohoto historického okamžiku myslíme, že je lépe o tom ani nepřemýšlet. Vždy věříme, že se to stane někomu jinému, i když je zjevné, že všichni se rodíme, žijeme a musíme zemřít.

Mou pozornost jako filozofa a jako člověka silně upoutalo, že není patrný hlubší zájem o to, co je život a jaký má smysl. Některé věci, jako jsou problémy politické či ekonomické, totiž postihují jen některé lidi a jiné ne, ale existuje i jistý společný problém, a to, že všichni zemřeme. Proto mě jako filozofa a jako člověka překvapuje, že je tolik milionů lidí, kteří se nesnaží upřímně ptát sami sebe ani velkých pramenů starověké moudrosti ani velkých myslitelů současnosti, co za tím vším je.

Dnes už víme, že všechny věci jsou v jistém smyslu živé. Dříve se rozlišovalo organické od anorganického, a když se dnes mluví o chemii, dál se říká, že je organická a anorganická. Pokud se nás tedy někdo zeptá, řekneme, že pes, kočka a člověk jsou živé bytosti, ale okno nebo kus dřeva ne. Proč?

Nynější výzkumy, jež jsou výsledkem dlouhodobého úsilí, nás učí, že základem složení všech věcí a všech bytostí jsou společné prvky: vztahy chemické, fyzikální, tepelné, elektrické, magnetické a mnohé jiné.

Vím, že je velmi obtížné říci, kde se život nachází a kde ne. Kočka se nám zdá živá, protože když ji hladíme, přede, a když ji trestáme, tak vříská. Ale když uhodíme do dřeva, také vzniká zvuk…; jako například zvuk, který vznikne při úderu tohoto starého etruského prstenu o dřevo. Takový zvuk je hlasem dřeva. A kdyby se toto dřevo ohnulo nebo zlomilo, udělalo by „prask“ a toto „prask“ je smrtelný výkřik bytosti, která umírá. Z filozofického hlediska nelze odlišit, co je živé a co není.

Klasická filozofie nás učí nepracovat s absolutními věcmi: v tomto světě je vše relativní. Tady neexistují absolutně velké ani absolutně malé věci. Neexistuje černé ani bílé. Neexistuje nic, co by mělo absolutní charakteristiky. V projeveném světě jsou všechny věci relativní. Nyní mluvím, říkám vám jistá slova, ale před patnácti či dvaceti minutami jsem nemluvil a za půl hodiny už zase mluvit nebudu. Jsou to jednoduše momentální činnosti, které si nesmíme plést s podstatou věcí.

Věc není zlá ani dobrá sama o sobě, ale kvůli tomu, k čemu se používá. Například nůž v rukou zabijáků a útočníků, kteří se potulují po ulicích, je nástrojem smrti a násilí, ale v rukou chirurga je věcí dobra a spásy. Je tedy nůž dobrý, nebo špatný? Je to relativní. Je toto pódium velké, nebo malé? Pokud ho srovnáme s mravencem, je obrovské, ale pokud ho srovnáme s celým Madridem, je nepatrné. V rámci vesmíru by nemělo žádnou velikost ani dobu trvání.

***


Skrytý smysl života 2

Jestliže začneme posuzovat životní otázky z tohoto pohledu, dojdeme pravděpodobně k závěru, že nejsou sice dokonalé, ale jsou lidské a pomáhají nám žít. A právě zde vzniká první problém: co je to život? Vlastnosti, které jsme přiřadili živým bytostem, jsou vlastnosti živých bytostí, ale ne života samotného.

Platon rozlišuje krásu a krásné věci. Představme si park. Vidíme v něm nějakou sochu, nějakého člověka a říkáme, že tento park, tato socha, tento člověk jsou krásní. Proč? Protože se podílejí na esenci krásy. Jinými slovy, krása je esence, je to Jsoucno stojící mimo veškeré projevy; v projevech se pouze odráží a my ji prostřednictvím nich odhalujeme, i když nám uniká z rukou jako písek a čím více ho tiskneme, tím více ho uniká.

Z toho tedy můžeme odvodit, že vše, co nás obklopuje, je živé.

Samotný život se podle starých filozofů projevuje jako činnost, jako pás činnosti. Říkáme, že všechno, co se nachází uvnitř toho pásu, je živé, a co do pásu činnosti nezasahuje, žije jiným životem, který někdy nedokážeme přesně chápat.

Pokud existuje Bůh, pokud existují Bohové, jsou živí, ale žijí v jiné dimenzi, odlišné od té, v níž se nacházíme my. Mají jiný stupeň vědomí a také jiný běh času. I čas je velmi relativní. Pro nějaký malý hmyz znamená několik hodin celý život. Pro hvězdu je náš lidský život pouhý okamžik. Proto je měření času velmi relativní. A mezi těmito relativitami bychom měli najít skrytý smysl života.

Co je to život? Proč existuje? A dál: co nám život umožňuje? Jak se projevuje? Mluví o tom různé nauky, různá učení.

***

Materialistické teorie tvrdí, že život vznikl náhodou, že střet jistých elementů bez života, které se dostaly spolu do styku, vyvolal jiskru života a tato jiskra stále trvá.

Z filozofického hlediska tato teorie zjevně příliš neobstojí, protože… co uvádí do pohybu náhodu? Mohli bychom odpovědět, že nic, ale… je možné, aby nic uvádělo do pohybu něco? To možné není. Každá věc, která se pohybuje, potřebuje motor, něco, co ji uvede do pohybu, i kdyby to měl být motor jako u Aristotela, který ho považoval za nehybný ve srovnání se všemi věcmi, které jsou v pohybu. Neboť i poměry rychlostí jsou velmi relativní.

Na druhou stranu, náboženská víra nám přináší představu vyšší kosmické Bytosti, často zosobňované, která dala svým stvořením život.  Ale… kdo stvořil tuto Bytost, Boha nebo Bohy, ať už tomu chceme říkat jakkoli? Tento poznatek je naší myslí velmi těžké pojmout.

Moji staří učitelé mi předali jedno učení a jsem přesvědčen, že by se hodilo nám všem: představme si, že naše mysl, naše konkrétní mysl, ne ta nejvyšší, je jakýsi šálek či naběračka. Jestliže tuto naběračku ponoříme do nádoby s vodou, nabereme krychlový decimetr vody, a jestli ji ponoříme do Tichého oceánu, nabereme také krychlový decimetr vody. Jinými slovy, problém nespočívá v tom, do čeho ponoříme svou otázku, abychom získali odpověď, nýbrž v tom, abychom zvětšili pole svého vědomí a mohli získávat stále více, chápat stále více; a to už je práce, která závisí na každém z nás.

Akropolitánská filozofie nabízí individuální růst nezávisle na tom, že se můžeme scházet, abychom byli spolu, abychom spolu mluvili, účastnili se nějaké vědecké či literární práce, anebo jako právě teď, abychom si vyslechli téměř neformální povídání nazvané přednáška. Za tím vším je ale to, že každý z vás hledá a nalézá sám sebe a své vlastní problémy.

Pouze nalezení sebe sama vám přinese vnitřní jistotu, kterou potřebujete. Všechno ostatní je taková nebo jiná víra, a tím nemyslím pouze víru náboženskou.

Materialisté se vysmívají existenci přírodních duchů, andělů nebo bohů. A jaký je jejich argument? Že je nikdy neviděli. Na to má filozofie jednoduchou odpověď: viděli jste někdy atom? Změřili jste někdy vzdálenost mezi Zemí a Měsícem? Byli jste někdy v Japonsku? Mohl bych tedy také zpochybnit existenci atomů, vzdálenost mezi Zemí a Měsícem nebo opravdovost Japonska.

Všeobecně, až na výjimky, nikdo z nás nemá osobní a přímou zkušenost s těmito věcmi. Prostě jim věříme, uznáváme je, jako uznáváme existenci Tróje. Není tedy tak těžké přijmout hypotézu o existenci inteligentních, i když neviditelných bytostí, které jistým způsobem ovlivňují život, přestože je nevidíme.

Člověk z karolínské doby také nikdy neviděl mikroby ani žádný druh bakterií, a přesto v té době nákazy zachvacovaly celou Evropu a existovaly navzdory tomu, že nebyly vidět. Možná existují i bytosti, které uvádějí do pohybu nebo ovládají sílu života, i když my je nevnímáme přímo, ale na základě důsledků jejich působení, protože všeobecně všechno vnímáme prostřednictvím důsledků. Pokud nyní pustím tento mikrofon, spadne. A viděli jste přitom zákon gravitace? Ne, viděli jste mikrofon, který spadl, nic víc. Hmota země, mnohem větší než hmota mikrofonu, způsobila, že spadl. Viděli jsme důsledek přírodního zákona, ale neviděli jsme samotný zákon.
 


Skrytý smysl života 3

To, co my ze života vidíme, jsou vnější projevy. Rozvineme-li dál tuto myšlenku, kdo nás může ujistit, že jsme neexistovali dříve, než jsme se objevili na této úrovni, a že nebudeme existovat i poté, když tu již nebudeme? Z logického hlediska, z filozofického hlediska nemůžeme nijak popřít existenci nepřetržitého života, proudu, který se projevuje neustále.

Někdo si může myslet, že to vše má omezené trvání v délce tisíců a tisíců let. Možná, ale pro nás je to věčnost. Jako když staré knihy mluví o manvantarách a pralajách: pro nás jsou věčností, i když nějaké skutečné či domnělé číslo vymezuje jejich trvání.

Starodávní lidé věřili, že všechny projevené věci se nacházejí uvnitř Makrobia, obrovské živé bytosti. Indové mu říkali Brahma, který se probouzí a usíná, probouzí a usíná… Stejný příběh existuje i na Západě v podobě mýtu o Králi světa, který se také v jistém období probouzí a v jiném usíná. Jak je vidět, existuje něco souvislého, co vidíme jako nesouvislé, protože se zaměřujeme jen na jeden nebo druhý bod.

Proto starodávní filozofové říkali, že celý vesmír není žádná náhoda, ale obrovská živá bytost. I platonikové a neoplatonikové mluvili o té obrovské živé bytosti, jejíž částí je vesmír a která se z filozofického hlediska ve srovnání s naším tělem skládá z orgánů, tkání či buněk. A tak galaxie, slunce a planety ve vesmíru jsou pouze vitálními částmi této velké bytosti, která se pohybuje, která odněkud přišla a někam směřuje.

Pokud se zbavíme svých předsudků, uvidíme, že všechny věci jsou v pohybu. Procestoval jsem egyptské pouště a jiná místa, kde již tisíce a tisíce let přetrvávají velkolepé stavby. Když se k nim přibližujeme, vypadají z dálky stále jako živé, jako by z nich měli vyjít kněží a pozdravit nás, jako by se Amonovy vějíře měly znovu otevřít. Čím více se však přibližujeme, tím více si uvědomujeme, že to všechno je písek, že kámen je rozpukaný, že se sloupy opírají jeden o druhý, aby nespadly… Ten starý chrám je ale živý, narodil se tehdy, když se osekávaly jeho kameny, když se stavěly sloupy a vytvářely na nich rytiny; je to Karnacký chrám, snad největší chrám na světě. Tento chrám byl plánován především na základě potřeb teologických, politických, sociálních – nebo ať už je nazveme jakkoli. Různí odborníci byli pověřeni tím, aby našli nejvhodnější kámen na jeho výstavbu. Na zemi se vymezil obvod, kde měl být postaven, a musel odrážet míry nebeské, aby pozemské symboly odpovídaly nebeským tělesům a aby chrám byl mostem mezi nebem a zemí. Byl proveden astronomicko-astrologický výzkum.


Skrytý smysl života 4

Tento velký chrám, který se dál a dál rozšiřoval až do ramessovské a postramessovské doby, sloužil dlouho, ale pomalu začal jevit známky opotřebování a byl opuštěn, rozbíjen a ničen.

Vesmír, ať už podle současných teorií o velkém třesku, nebo podle starých náboženských teorií, které tvrdí, že vznikl z jedné části tváře Brahmy anebo že ho stvořil jistý bůh, měl kdysi také svůj počátek. Vesmír je v pohybu.

Starodávní lidé si mysleli – a my filozofové to můžeme na základě svých úvah potvrdit – že existuje to, čemu Indové říkali sádhana, smysl života, protože ho lze nalézt ve všech živých bytostech.

Pokaždé doporučuji svým posluchačům, aby pozorovali oheň a vodu: vylijeme-li kdekoli trochu vody, začne stékat dolů nebo se roztékat do šířky; vlastní jakousi moudrost, něco hledá, někam směřuje, teče dál a nezastavuje se. Pokud nemůže téci přímo, zatáčí, vytváří zákruty, obtéká kameny a hory, až nevyhnutelně dorazí k moři. A co se stane, když dorazí k moři? Teplem se voda odpařuje, a  vznikají mraky. Mraky plují ve vzduchu, až se v určitém okamžiku přemění na déšť, který padá dolů. A znovu je tu voda, a když dopadne na zem, bude opět hledat cestu k moři. A jestli voda vlastní tuto moudrost, že dokáže žít, hledat, nalézat, stoupat vzhůru a znovu se vracet s novými zkušenostmi, aby ukončila tento cyklus, proč by stejné zákony života neměly řídit i nás? Jestliže se dokonce i naše tělo z větší části skládá z vody, proč by nehledalo stejný cíl a proč by naše duše, jak říká Plótínos, také nesměřovala k duši světa, do jisté úrovně, do jisté vibrace, kde se bude cítit pohodlněji nežli zde?

Nepodobá se to inkarnaci a dezinkarnaci, rození a umírání? Když se rodíme, je to jako mrak, který jistým způsobem zhušťuje naše duše do kapiček. Každý z nás je jednou kapkou a tyto kapky se scházejí, putují spolu, všichni společně tvoříme společnost, uzavíráme sňatky, vytváříme skupiny, dokud nenadejde okamžik, kdy se vlijeme do moře, v němž se zdánlivě rozpustíme. A snad existuje nějaká kosmická síla, která nás znovu zvedne a přemění na duše, jež opět sestoupí na zem.

To, co nyní vykládám, je logická možnost, ale ve starověku to bylo považováno za nevyvratitelnou pravdu. Jedna velmi stará hypotéza tvrdí, že to všechno má jistý důvod, protože kdyby tomu tak nebylo, nemyslíte, že život by byl nesmírně krutý? Bylo by to všechno opravdu bláznovství. Představte si: postaví nás na jeviště světa ve Španělsku, v Tanzánii nebo kdekoli jinde, kde jsme se narodili. Objevíme se, jsme malé děti, říkají nám, že to je maminka, tatínek, tetička, babička, vodí nás do školy, studujeme, žijeme, milujeme, nenávidíme, máme různé potíže, a když se naučíme žít, stejná ruka, která nás přinesla, nás začne vytahovat pryč ze života. Když máme nejvíce zkušeností, když dokážeme skutečně zvládat věci, pak nás odstraní a my odcházíme pryč.

Kdyby to všechno nemělo nějaký smysl, kdyby to nemělo pokračování, svět by byl bláznivý.


Skrytý smysl života 5

Pozorujte nějakou docela obyčejnou rostlinu, kterou máte doma, a zjistíte, s jakou inteligencí byla navržena. Dnes se mluví o solárních panelech a využívání slunečního světla. Ano, ale solární panely existovaly už v době prvohor, aby se využilo sluneční světlo: byly to listy rostlin. Listy rostlin využívají sluneční světlo pro fotosyntézu. Kromě toho díky kapilaritě (což fyzikové odhalili před nějakými sto lety) dokáží rostliny to, že jejich životní šťávy směřují od kořenů k listům, obnovují se a znovu sestupují ke kořenům. Jinými slovy, všechno je podivuhodně a skvěle vymyšleno. Podívejme se nyní na nějaké zvíře, například na pantera nebo tygra. Proč je tygr pruhovaný a proč má brazilský panter na sobě skvrny? Tygr je pruhovaný, protože žije mezi bambusy, a takto se maskuje, což ho dělá prakticky neviditelným. Brazilský panter má skvrny, protože žije v pralese, kde jsou květy a listy, a mezi těmito květy a listy různých tmavých a zlatavých barev splývá s okolím.

To vše vypovídá o tom, že existují i jiné inteligence než ta naše, které vymýšlejí nebo vymyslely archetypy, jež řídí rostliny a zvířata. A co řeknete například o minerálech? Viděli jste, jak dokonale jsou navrženy skály, kameny či krystaly; snad ještě lépe než Velká pyramida? A jak je možné, že příroda vytvořila z jediné látky, uhlíku, černý grafit i průsvitný diamant? To ukazuje, že v  celé přírodě existuje myšlení, které nás řídí, že vše je dokonale vymyšleno.

To nebo Ten, kdo vymyslel, že se améba pohybuje tak zvláštním způsobem, že ptáci mají duté kosti, aby byli lehčí a mohli létat; kdo navrhl rybám šupiny, aby mohly snáze pronikat vodou, a vybavil je plovacím měchýřem, aby mohly stoupat a klesat jako dnešní ponorky; proč by tedy ten, kdo to všechno vymyslel, nevymyslel také naše uspořádání, a to nejen fyzické, ale i psychické a mentální a koneckonců i náš cíl?

Proč věřit tomu, že se tato kosmická inteligence zaobírá rostlinami, zvířaty a minerály a nemyslí na nás, lidi, i když jsme také živé bytosti? Život existuje a Někdo ho kvůli Něčemu dokonale vymyslel a propočítal. Proč? Proč se vynaložilo tolik intenzivního přemýšlení, aby všechny věci získaly tak krásný soulad? Musí to být k něčemu dobré. Nikdo nestaví most, po němž by nikdo nechodil.  Nikdo nestaví loď, když není, kdo v ní bude plout. Nikdo nevyrábí židli, když není, kdo by na ní seděl. Je zjevné, že naše základní struktura a struktura přírody byly k něčemu vytvořeny, aby byly využity něčím, co bude trvat déle než samotná věc, něčím, co je dokáže použít. A to něco, co je bude používat, my, filozofové, nazýváme Duše, Duch, jenž prostupuje věcmi.

Jelikož jsme uvrženi do tohoto žaláře z masa, do svých ekonomických, rodinných a existenčních problémů, je někdy samozřejmě velmi těžké přemýšlet o těchto otázkách. Vzpomínám si na úryvek z knihy Ovidia Nasa Umění milovat, který na mne velmi zapůsobil, když jsem ho četl poprvé. Jak víte, Ovidius byl velký básník z dob císaře Augusta a často hodně hýřil. Rád si v noci vyšel se ženami, rád pil, chodil spát velmi pozdě (lépe řečeno brzo ráno, když už vycházelo Slunce)… Ale kromě toho všeho to byl Ovidius. Vypráví, mimo jiné, co se mu stalo s jednou z jeho milenek, pro niž vymyslel jméno (v těch dávných dobách bylo otázkou cti neuvádět jména dam, ale vymýšlet si je; byl to dobrý zvyk). Říkal jí Korina a neví se, která z žen to byla. Ovidius vypráví, že při jisté příležitosti se dostavil do Korinina paláce, do paláce dámy z vysoké římské společnosti, která vlastnila úžasné poklady, například papouška dovezeného snad z Indie, který uměl mluvit. Papoušek opakoval všechno, co mu říkala, odpovídal, mluvil s ní a byl její dobrý kamarád. Když Ovidius přišel do paláce, uviděl uplakanou Korinu, jak drží papouška, který vypadal jako mrtvý. Papoušek jí ležel na rukou a Korina plakala. Ovidius se jí ptal: „Proč pláčeš, Korino?“ A ona odpověděla: „Vzpomínáš si na toho papouška, který s námi mluvil, který opakoval všechna naše milostná slůvka, naše písně, který byl naším krásným skvostem, zeleným jako smaragd? Dnes je z něj hromádka peří, nic víc. Kde je ten papoušek? Co se s ním stalo? Proč věci mají svůj konec?“ Ovidius se ji pokusil utěšit, zasvětit ji do věcí, o nichž Korina nic nevěděla, a řekl jí: „Musíš vědět, Korino, že existuje nebe, kde jsou lidé, ale že existuje i nebe pro zvířata. A mezi lidmi a zvířaty je úzký pás, kde se nacházejí ta nejlepší zvířata, která dokonce umí mluvit na lidi a opakovat jejich slova, a právě tam se těší z toho, že si připomínají hlasy svých pánů. Pak se znovu vracejí na zem, aby doprovázela lidi.“ Korina s pláčem řekla: „Ne, nepovídej mi o tom; mám tady jen hromádku zeleného peří, už to není můj papoušek a nikdy nebude.“ A v tom papoušek z posledních sil před smrtí zvedl hlavičku, podíval se na Korinu a řekl: „Korino, Korino, smrt neexistuje.“
Je velmi hezké nacházet tyto starodávné příklady. Je velmi hezké myslet si, že někdy zvířata, rostliny či stromy umírají v klidu, protože vlastní poznání, které jsme my ztratili, když jsme přeintelektualizovali náš život. Ztratili jsme poznatky o své vlastní věčnosti, ztratili jsme poznatky o svém vlastním vnitřním životě, ztratili jsme poznatky o své vlastní nesmrtelné duši.

Dnes musíme tyto poznatky znovu získat, protože navzdory našemu technickému pokroku jsme v nitru někdy smutní. A navzdory tomu, že žijeme ve velkoměstech, že jsme mezi lidmi, že s nimi můžeme mluvit, číst noviny, dívat se na televizi nebo poslouchat rozhlas, se někdy cítíme velmi osamělí, strašně osamělí. Někdy bychom si přáli, aby nám někdo řekl něco takového, co říkal ten papoušek o smrti, že neexistuje, že život má smysl, že má směr. A je zřejmé, že ho má.

Pokud uvidíte šíp letící vzduchem, nepomyslíte si, že vyšel z luku a že míří k terči? My vidíme z celého života šíp letící vzduchem, a ten šíp vystřelil božský lukostřelec. Kdysi jsme byli za doprovodu nepostřehnutelného zvuku vystřeleni do času a prostoru, ale jednou dorazíme k terči, dorazíme na nějaké místo. Celý náš život má smysl; smysl mají naše radosti, protože nám dávají sílu dál žít, a smysl mají i naše bolesti a slzy, protože nám umožňují sbírat zkušenosti, dělají nás o něco moudřejšími a snad i lepšími.

Ti, kteří se spolu smáli, vědí, jak je to dobré pro nadšení, a ti, kteří spolu plakali, vědí, jak je to dobré pro sblížení duší. Protože v tomto životě a v této přírodě nic není skutečně zlého, všechno je ve svém skrytém smyslu dobré.

Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 120.