Odkdy víme, že je země kulatá?

Prof. Jorge Ángel Livraga

Planeta Země
Planeta Země

Nejprve chceme zdůraznit, že pouhým okem není zjevné, že je naše planeta kulatá; a pokud jde o to, že její tvar lze „snadno“ odhadnout při zatmění Měsíce, když se na něj promítá její „obrys“, ani to není tak jisté bez předchozích znalostí.
Tvrzení, že lidstvo došlo k jistým vědeckým poznatkům pouhým pozorováním přírodních jevů, ukazuje na neznalost praktické stránky tohoto problému. Takto je obětována pravda na oltáři vládnoucích systémů, které ke svému udržení potřebují, aby člověk věřil, že pouze pomocí názorného vysvětlení a materialismu dokáže zbořit i ty nejsilnější zdi své nevědomosti.
V pochybném světle těchto majáků se může zdát, že počínaje egyptskými pyramidami a konče verši Mahábháraty – s jejím zářivým srdcem Bhagavadgítou – byly různé věci dosaženy nebo zjištěny náhodou, pokud ne na základě souboru legend umocněných fantazií. Nevěřilo se snad v polovině 20. století, že malby v jeskyních Altamiry padělal francouzský umělec? A že americké pyramidy byly jen haldami země, které měly podpírat kaple nacházející se nahoře?
Když badatel narazí na problém ohledně prostředků, s nimiž se lidstvu podařilo odhalit první záhady a přizpůsobit hmotu, aby se stala účelným přenoscem vynalézavé mysli, nedokáže se vyhnout pokušení a nemyslet si, že jisté poznatky a nástroje, jako jehla či udice, byly poskytnuty vyššími bytostmi. Ve skutečnosti lze s málem vytvořit celou obrovskou škálu fyzických i metafyzických věcí, ale tvrdit, že to všechno vzniklo z ničeho, je v rozporu s rozumem a se zákony přírody, které nás řídí. Proto je pochopitelné, že jistá neomaterialistická pojetí věří v existenci civilizací, které obývají jiná místa okolního vesmíru a které přiletěly na svých lodích a nabídly primitivnímu člověku prvotní základy jeho kultury a civilizace. Pro to však neexistuje žádný hmatatelný důkaz a samotné tradice nejstarších národů navíc přisuzují první vědomosti bohům a duchům, kteří dosud přebývají mezi námi, přestože už je nedokážeme vnímat stejně snadno jako ve Zlatém věku.
Tento argument je obvykle odmítán tvrzením, že pro primitivního člověka kosmická loď a bytosti ve skafandrech nutně představovaly „bohy“. Avšak… tento naivní „primitivní člověk“ není pokládán za předchůdce současného lidstva, jelikož v každém období existoval různý podíl „divochů“ a od nich nevyšla žádná vůle k pokroku, právě naopak. Přesně vzato, čím více se vracíme do protohistorie, tím více odhalujeme, že velkým civilizacím vždy předcházely jiné, z čehož vyplývá, že bychom člověka měli chápat za mnohem staršího, než za jakého se považuje, přestože v posledních několika tisíciletích jeho vzhled doznal minimálních změn.
Aniž bychom tedy zcela vylučovali jakoukoli možnost nebo tvrdili něco, co nebylo dokázáno, můžeme jako filozofové na základě několika málo údajů, jež máme k dispozici, poukázat na to, že lidstvo obdrželo, ztratilo a znovu získalo poznatky o kulatosti Země několikrát, i když lze předpokládat, že během temných období bylo světlo poznání ukrýváno jádrem „zasvěcenců“.
Budeme-li se držet údajů podložených elementy, které nikdy nebyly považovány za „objevy“ ani za „originalitu“, ale spíše za odraz jiných, ještě starších, můžeme citovat Súrja Siddhantu, indický text z 20. stol. př. n. l., který obsahuje báseň nazvanou „Obklopujíce Zemi“ a který uznává kulatý tvar Země.
A v epické básni Etana, která obsahuje sumerské tradice přibližně z 27. stol. př. n. l., se planeta pojímá, jako by se vznášela v okolním prostoru, který je jemnější než vzduch. Totéž se objevuje v egyptské Knize skrytého obydlí z 15. stol. př. n. l. a v pozdější hebrejské Knize Enochově z 2. stol. n. l.
Teorii relativity v zakřiveném prostoru formuloval v roce 1916 Einstein, avšak měl své předchůdce, jako byl Herakleitos v letech 540–475 (?) př. n. l. a Zenon z Eleje v 6. stol. př. n. l. V téže době tvrdil Pythagoras, že Země je kulatá. Známe podobná tvrzení Anaximandra (611–574 př. n. l.) a Herakleita z Pontu (388–315 př. n. l.). S pevnými základy Koperníkovými lidstvo znovu tyto poznatky převzalo (1473–1543).
V roce 1610 Galileo Galilei prohlásil, že Mléčná dráha je hvězdokupa, což mu vyneslo pronásledování inkvizicí. Ve filozofičtějším světě to svobodně tvrdil Demokritos v 5. stol. př. n. l.
Platon, Aristoteles, Eudoxios z Knidu, Alexandr Veliký a Pytheas z Massalie používali koncepci kulaté Země jako běžnou věc.
Eratosthenes z Kyreny, který byl konzervátorem v Alexandrijské knihovně, to považoval za jistou věc známou odedávna z takzvaných Thotových knih, které jak se zdá, byly čtyři, a jedna z nich se zmiňovala o všem, co se týče naší planety. Dochovaly se nám pouze úryvky, komentáře a zmínky především ze 16 stol. př. n. l.
Hipparchos z Nikaie vytvořil v roce 125 př. n. l. návody, jak určovat vzdálenosti, a Strabon a Ptolemaios v 2. stol. př. n. l. stanovili soustavu poledníků a rovnoběžek, jakož i linii rovníku. Na základě všech těchto poznatků vznikla dlouhá báseň Dionýsia Periegeta, který v 1. stol. př. n. l. napsal Otáčení světa.
Abychom ukázali, že tyto tradiční poznatky byly podrobovány různým zkouškám s úspěšnými výsledky, uvedeme dále postup toho, jak Eratosthenes vypočítal obvod Země.
Tento moudrý Řek – který pracoval v Egyptě, jak jsme se již zmínili – dospěl na základě svých předchozích poznatků o obrovské vzdálenosti mezi Sluncem a naší planetou k závěru, že paprsky světla by měly dopadat rovnoběžně. V Asuánu v Horním Egyptě vztyčil jeden sloup, v Alexandrii v Dolním Egyptě druhý a jejich vzájemná vzdálenost byla 800 kilometrů. V létě v poledne nevrhal sloup v Asuánu na zemi stín, ale sloup v Alexandrii ho ve stejném okamžiku vrhal. Paprsky slunce v Alexandrii vytvářely úhel 7 stupňů a 20 minut. Promítnutím této hodnoty do středu Země a protnutím s linií protaženou od sloupu v Asuánu ve stejném směru znovu vznikl stejný úhel, který tvořil padesátinu z 360 stupňů celého kruhu. Proto se obvod Země musel rovnat hodnotě padesátkrát 800 kilometrů, tedy 40 000 kilometrů. Tento výpočet je tak přesný, že teprve v současnosti víme, že se odchyloval o pouhých 150 až 200 kilometrů.
To dostatečně ukazuje, že v klasickém antickém světě nebylo poznání toho, že je Země kulatá, založeno pouze na názoru, nýbrž na zjevných důkazech.
Římská říše nepřispěla astronomické vědě, která všeobecně pocházela z Řecka, téměř ničím, avšak shrnula poznatky a zkušenosti mnoha dalších národů, což jí s jejími velkými praktickými schopnostmi, pokročilou technologií a politicko-ekonomickým uspořádáním umožnilo rozšířit a aplikovat tyto vědomosti ve velkém rozsahu.
Po rozkladu říše a po jejím pádu do rukou vnějších i vnitřních „barbarů“ byly tyto poznatky považovány za čarodějnictví. Nadvláda křesťanství s jeho biblickými základy uhasila všechny lampičky poznání a zakázala jakožto kacířství a ďábelskou úchylnost všechno, co neříká Starý zákon a co není uvedeno ve čtyřech Evangeliích, která byla vybrána za „oficiální“ texty a všechny ostatní byly odvrženy jako padělky.
To způsobilo uzavření Akademie, Lycea a všech domů vědění či univerzit, které byly zničeny a jejich učitelé byli pronásledováni a v některých případech mučeni a zavražděni, jako Hypatie v Alexandrii.
Začalo temné období středověku.
Kosmas Indikopleustes napsal na začátku 6. století dvanáct knih, v nichž cituje takzvané církevní otce. Dílo s názvem Křesťanská topografie universa vyvrací všechny staré poznatky a opakovaně tvrdí, že Země je plochá, že neexistují protinožci a že noc vzniká proto, že Slunce mizí za velikou horou, která by zároveň mohla být hranicí světa.
Už Štěpán Byzantský vydal v 5. století svůj Zeměpisný slovník, který se sice na téma soustředil, avšak stejně byl plný pověr a omylů vhodných pouze pro infantilní mysl.
Theodosiovy a Justiniánovy kodexy postavily mimo zákon všechny knihy a učitele, kteří učili, že Země je kulatá nebo že je pouze malou částečkou vesmíru, neboť by to zmenšilo zásluhy Kristova spasitelského díla na úrovni Univerza a protiřečilo by to prorokům.
V Turínské knihovně je uchovávána mapa sv. Gala ze 7. století, na níž je naše planeta zobrazena jako rovná plocha umístěná ve středu universa a podpíraná božským dechem. Její geografické poměry zároveň ukazují, jak mnoho poznatků, které měli starodávní cestovatelé a námořníci, bylo ztraceno. Mnohem později samotný Karel Veliký nařídil vyrobit tři stříbrné stoly: jeden s plánem Říma, druhý s plánem Konstantinopole a třetí se zemí v podobě plochého disku.
V 15. století byla navzdory námitkám církve kulatost Země připuštěna, především poté, co se nešťastné Magellanově výpravě podařilo obeplout svět. V roce 1540 vydává Koperník De Orbium Coelestium Revolutionibus, což mu vyneslo pronásledování Inkvizicí. A Galileo, když zjistí, že se Mléčná dráha skládá z hvězd, bude muset dokonce ještě v roce 1610 čelit církevním otcům a utíkat před nimi…, sotva deset let poté, co byl Giordano Bruno kvůli tvrzení podobných věcí na římském náměstí „Campo di Fiori“ upálen.
Předsudky proti antickým myslitelům navzdory velmi obratné a mocné kampani trvají dodnes a jsou zahalovány do pláště zdánlivého eklektického chápání, neboť exoterní náboženské formy chápání nikdy nemohly uznat ani historickou, ani politickou ani fyzickou skutečnost, protože by se to rovnalo ztrátě jejich privilegií jako představitelů Boha na Zemi a přirozených soudců cizích zvyků a chování.
Avšak čas, jak to říkal Galileo o Zemi…, „se přece točí“ a jednou přijde den, kdy tyto mumifikované formy opustí svůj umělý život a odeberou se na odpočinek, v němž se nacházejí věci z minulosti, a po průchodu dalším temným tunelem pak uvolní místo opravdové renesanci, nejen formální, ale i duchovní.

Článek vyšel v knize Veslovat proti proudu