Ezoterní význam hrdinství

Prof. Jorge Ángel Livraga

Leonidas
Leonidas

Vždy si budu pamatovat, jak jsem se při jedné příležitosti pokoušel jiným posluchačům vysvětlit Leonidův hrdinský čin, který spočíval v tom, že dva dny bojoval proti Peršanům, čímž jim zabránil v drancování.
Jistý novinář na mne zaútočil slovy: „Víte vy, že život má větší cenu než jakákoli kniha, než cokoli jiného!“ Na což jsem se ho zeptal, trochu v legraci: „Kdyby Leonidas tenkrát nebyl v Thermopylách, aby bojoval proti Peršanům, žil by dodnes?“ Nenapadlo ho to. Řekl: „Ne, skutečně by byl mrtev.“ Dobře tedy – odpověděl jsem – všichni jsme přišli, abychom zemřeli, otázkou je zvolit si způsob, jakým můžeme žít a v nejhorším případě i zemřít.
Tato otázka se v mnoha aspektech podobá volbě, kterou dle vyprávění musela učinit Achillova matka: zda si přeje, aby její syn prožil život dlouhý, ale obyčejný a průměrný, nebo krátký a slavný. A ona zvolila krátký a slavný.
Ve všech dobách byla vyzdvihována důležitost hrdinství. Hrdinové byli dokonce ve všech indoevropských mytologiích považováni za plémě nadlidí, za směsici Bohů a lidí. Připomeňme si Aenea: říká se, že byl synem Afrodity a že jeho otcem byl Anchios. Z pozemského otce a nesmrtelné bohyně se narodil hrdina, který později bojoval v Troji, přibližně ve 12. století př. n. l., a vydal se na dlouhou plavbu, jak nám vypráví Vergilius, na níž se setkal s prvotní kulturou Alby Longy. Všechno, co tvrdil Vergilius a co se zdálo jako pouhý příběh, je dnes již potvrzeno archeologickými výzkumy, což znamená, že Aeneas skutečně musel existovat. To, co si snad můžeme představit jen stěží, je, že byl opravdu hrdinou, ale když se podíváme, co všechno uskutečnil, naplní se naše duše obdivem a uvědomíme si, že existují lidé, kteří na svět přicházejí tak obdaření, že to nejsou obyčejní lidé.
Když byly Mozartovi čtyři roky, posadili ho za klavír, zavázali mu oči a on dokázal zahrát nejrůznější díla. Které běžné dítě by to zvládlo? Jednou řekli Augustovi: „Pane, na této části zdi zůstalo prázdné místo a my nevíme, jak ho zaplnit.“ On zvedl ze země palmový list, namočil ho do barvy a přitiskl ho na zeď. A odtud pochází to, čemu říkáme ionská či korintská vlna, která byla tolik ceněna v estetice klasického umění. Můžeme se i my nějak účastnit hrdinských skutků, oné schopnosti dělat zázraky, věci, které nejsou běžné?
Jak říkal Platon, ve svém nitru nalezneme jak „jedno“, tak „druhé“. Vzpomínám si, že když Ptolemaios Soter mluvil o Alexandru Velikém, říkal: „Dokud byl živý, dělali jsme zázraky. Od okamžiku, kdy zemřel, děláme pouze divy, avšak zázraky už dělat nedokážeme.“ Co vlastnil Alexandr, že ho národ tak žárlivý na svou tradici, jako byli Hebrejci, uvítal v Šalamounově Chrámu? Co vlastnil, že Poros, velký indický král, sestoupil ze svých slonů a řekl mu: „Ó, Alexandře, dej mi osud, který jsem já dal tobě, a osud, který si ty přeješ, bude spravedlivý a dobrý.“?
Bohužel, hrdinství není v módě. Obzvlášť Španělé si z něj dokážou dělat legraci, a tak se nám z Isabely Kastilské a ze Cida zachovaly pouze nejasné nástiny. A přesto dokázali uskutečnit mnohé věci, nejen že psali dějiny, nýbrž vytvořili kulturu, umožnili vznik jazyka, kterým dnes komunikujeme, dali nám pravidla, podle nichž žijeme. Do jaké míry můžeme říci, že jsou minulostí? Jako filozof věřím v historické rytmy, a proto stejně jako existuje okamžik svítání a okamžik soumraku, tak i po „noci“ dějin znovu neúprosně začne svítat.
Budeme hledat tajný prostředek, to, co nás dokáže nějakým způsobem změnit v hrdiny, co nás dokáže zbavit společného jmenovatele, co nás dokáže vytrhnout z průměrné masy, aby nás učinilo jednotlivcem v souladu s našimi nejlepšími ctnostmi, s našimi největšími sny.
Starodávní filozofové říkali, že Člověk se neskládá pouze z těla, nýbrž že má sedm základních přenosců projevu, které mu umožňují přístup k dalším skutečnostem. Kromě fyzického přenosce, kterého lze vidět a kterého se lze dotknout, existuje přenosce energetický, jenž udržuje pohromadě naše buňky a v činnosti naše orgány, a následuje psychický či emocionální přenosce, kterému okultisté říkají „astrální tělo“. A ještě výš nad ním je konkrétní mysl, která hloubá, vzpomíná, vede „domácí účetnictví“; a nad ní je další, vyšší mysl. Na Aniho papyru se tyto dvě mysli symbolicky znázorňují dvěma dámami: jednou oblečenou a druhou nahou. První je kma-manas neboli konkrétní mysl, a druhá je manas, nahá dáma, téměř ukrytá za tou první. Filozofická mysl je tou, která se zaobírá otázkou, odkud přicházím, kam směřuji, i když je to vždy pouze na okamžik. To, že je zakrytá, symbolizuje, že ještě nenastal evoluční okamžik, aby se projevila, a proto se vždy znovu ukrývá. Kolikrát jsme si v okamžiku úmrtí milované bytosti či narození dítěte položili otázku, zda se vrátí na tento svět?
A pak jsme se vrátili do každodenního života, k problémům v práci či ve škole, které nám brání o tom přemýšlet, a ta filozofická mysl se znovu ukryla. Víte, že filozofie znamená hledání moudrosti. Ta vyšší mysl hledá moudrost. Ona druhá nikoli: ta hledá pohodlí, hloubá nad cenou aut a nad tím, kolik mají válců. A nad oběma, aniž bychom ji dokázali vnímat, se nachází intuitivní, religiózní a volní část. Uvnitř každého z těchto těl probíhá fenomén jeho rozvoje prostřednictvím celé škály jeho podtěl.
Jak to, že v sobě můžeme vychovat hrdinu, kterého tolik obdivujeme bez ohledu na to, zda se jmenuje Alexandr či Aeneas, nebo zda je to osobnost, která nikdy fyzicky neexistovala, ale existovala psychicky, jako např. Don Quijote? Kolikrát jsme chtěli opustit rutinní život, který vedeme, dokonce i za cenu toho, že si na hlavu nasadíme rendlík, vezmeme si prut a postavíme se na ulici všem zlým a nespravedlivým a budeme chránit slabé, dámy a děti? Které srdce nemělo takový sen? A možná nás bude doprovázet dobrý Sancho, který nám bude připomínat, co je každodenní skutečnost. Nebo my sami budeme Sanchem, který může kráčet po boku Dona Quijota. Říkám vám, jak to tvrdí Platon, že vše se skládá „z jednoho“ i „z druhého“. Existují lidé, kteří se rodí se zvláštním znamením a kteří ztělesňují jakousi historickou nutnost. Oni přebírají to, čemu se na Východě říká karma, tíhu osudu. Jedna stará španělská legenda říká, že když tento stát bude v nebezpečí, přijde muž z Tajo. A přestože to jsou legendy, všichni v ně potřebujeme věřit. Věřit nejen ve fyzickou skutečnost, nýbrž i v jiný druh skutečnosti, která naše oči naplňuje světlem a někdy i slzami, ale umožňuje nám kráčet dál a přejít přes všechny potíže se vztyčeným pohledem a s pevným krokem.
Lidé ve starověku říkávali, že v člověku se nachází semínko všech věcí v universu, které nás obklopuje: uvnitř nás se nachází žebrák i král, ničema i ušlechtilý člověk, ten, kdo zabíjí, i ten, kdo umírá, pronásledovatel i pronásledovaný. Uvnitř každého z nás se nachází ten, kdo se přizpůsobuje okolnostem, kdo trpí, jako býk se sklopenou hlavou, a ten, kdo se snaží okolnosti z ušlechtilých pohnutek překonat.
V každém z nás se může narodit hrdina. Spočívá to v tom, aby se vždy substance duchovní vůle vložila do nejvyšší části každé z úrovní, na níž jednáme. V praxi se to bude odrážet ve fyzickém těle tak, že ho budeme udržovat co nejčistší a co nejuspořádanější, ne špinavé, nýbrž co nejvíce ekologické, v souladu s přírodou, a ne proti ní. A na úrovni energetické nabídneme naši energii k dispozici lidem, neodepřeme minci chudému, čímž nemyslím profesionály, kteří nosí velké plakáty a pak si kupují drogy, nýbrž opravdového chudáka. Když Alexandr viděl žebráka, zastavil svého koně Bukefala – který se takto jmenoval, protože na čele měl znamení podobné býku – a řekl: „Žebráku, daruji ti město Priamovo.“ Žebrák se na něj podíval a pak mu řekl: „Alexandře, já jsem žebrák, ty chceš žebrákovi darovat město?“ A on mu odpověděl: „Nejde o to, že ten, kdo žádá, je žebrák, ale o to, že ten, kdo dává, je Alexandr.“
Kdybychom takového Alexandra mohli mít ve svém nitru, vedl by nás k hrdinství. Nejen kvůli tomu, kdo dostává, nýbrž musíte mít zdravou hrdost na to, že vy jste ten, kdo dává. Už vím, že v módě není ani hrdost. Je v módě mluvit o skromnosti, o rozvojových národech a mluvit jménem národa. Před mnoha staletími se ve jménu Boha nosily velké zlaté kříže, velké pláště plné drahokamů. Dnes se ve jménu národa pořádají velké oslavy a demagogické diskuse. Já nemluvím ani ve jménu Boha, protože jsem malý, ani ve jménu národa, protože nejsem volený politik. Chci k vám promlouvat ve jménu pravdy, toho, co bylo, je a bude, toho, co je nad vším, co se může v tom či onom století nosit. Opravdu dokážeme v sobě probudit onu sílu vůle, která umožní hrdinovi zazářit, i když pouze na okamžik. V jistém smyslu záhadná příroda vždy vynahradí tuto velkorysost.
Jak můžeme být hrdiny na psychické úrovni? Tak, že budeme mít kontrolu nad svými emocemi, nebudeme odpovídat na urážky atd. Vzpomeňte si na Dona Quijota, když říká: „Psi na nás štěkají, Sancho. To je důkaz toho, že jedeme na koni.“ Když na nás padá horizont, je to proto, že postupujeme. Snažme se očistit naše city, mít nejen biologické instinkty, nýbrž též instinkty duchovní: ochraňovat slabé, uskutečňovat věci dobře, i když se na nás nikdo nedívá, i když nás nikdo neopravuje.
Co se týká naší konkrétní mysli, používejme ji správně. Je to velmi těžké. Vzpomínám si na velkého filozofa Sri Rama. Když jsem byl velmi mladý, řekl mi: „Je nutné hledat štěstí, které nikomu nepřinese neštěstí. Pokud švec prodává boty příliš levně, jsou lidé, kteří je kupují, velmi šťastní, ale švec je nešťastný, protože ztrácí peníze. Pokud tentýž švec prodává boty příliš draze, nešťastní budou lidé. Je nutné pracovat na tom, aby všichni byli šťastní.“ Na to jsem řekl: „Je třeba udělat váhy s gumovými rameny, aby nikdo nepřišel zkrátka.“ A on mi odpověděl: „Ne, musíš trochu opustit hmotný svět!“
Pokud si mezi sebou rozdělíme chleba, každý dostane jen trochu. Ale když jde o duchovní prvky, například hudbu, pokud ji budeme poslouchat všichni, můžeme dosáhnout duchovního potěšení, aniž by jí ubylo, když se o ni podělíme. Pokud se dokážeme povznést do této duchovní výše, dosáhneme něčeho, co může být dáno všem, aniž by to někoho poškodilo, a kde každý může dostat to, co dostat má.
Pokud postoupíme ještě výš, ocitneme se před další tváří mysli: mít vznešené, odvážné myšlenky, ne pouze opakovat bibliografii, která je velkým pokušením. Dnešní spisovatelé pořád hledají bibliografii, opírají se o to, co již někdo řekl. Je nutné být odvážný, psát či říkat to, v co upřímně věříme. Ve velkém kole Vesmíru, ve velké milosti Boží je místo pro všechny, velké i malé, krásné i ty, kteří krásní nejsou, ptáky a ryby, kameny a stromy, hvězdy a nitro Země. Pokud každý z nás zaujme své místo, dokážeme mít vznešené myšlenky, které budou představovat to, co nosíme uvnitř, a které budou pomáhat lidem kráčet.
Na úrovni intuice musíme být eklektičtí, nesnažit se nutit jiné věřit v to, v co věříme my. Předkládat věci tak, jaké se nám zdají být, odvážně. Je mnoho cest, které vedou k vrcholu pyramidy. Nahoře se všichni setkáme. Místo, kde jsme rozděleni, je dole, a když budeme stoupat, budeme se jeden druhému přibližovat, i když kráčíme zdánlivě protikladnou cestou. Je to harmonie protikladů. Někdy lidé, kteří s námi nesouhlasí, pokud mají dobrou intuici, mohou dospět k jisté formě pravdy.
Přicházíme na úroveň vůle. Všichni ji máme uvnitř své duše. Neexistuje kolo, které by se mohlo otáčet bez osy. Jsme kolem, které se otáčí životem, a existuje osa vůle, která je v nás. Je to otázka toho, abychom ji hledali, abychom do toho vložili ruce své duše celou svou silou a našli ono vnitřní bytí bez ohledu na veškeré nepohodlí, na všechny okolnosti, na to, co říkají lidé. Není to pouze forma evoluce, nýbrž je to spíše transmutace, alchymistický atanor, jakási lahvička, o níž se říkalo, že obsahuje sůl, síru a rtuť. A na konec vyšlehne spasitelský plamen, z něhož povstane fénix.
Je zapotřebí o trochu více než „evoluce“, je zapotřebí božský dotek, ona ruka Boha na rameni, která nám umožní se přeměnit. Člověk může být člověkem bez ohledu na to animální právě kvůli onomu božskému doteku, který mu umožní udělat skok dopředu.
Být hrdinou znamená zlepšit způsob svého života, zkoumat dějiny, abychom v sobě odhalili nesmrtelnou jiskru. Nebudeme všichni Cidem ani Alexandrem. Někdo musí převzít roli Bukefala, neboť on též vstoupil do dějin, a Babieky a Rosinanty. Není důležité nacházet se nahoře či dole, to je falešný mýtus o boji společenských tříd. Důležité je být sebou samým: je lépe být dobrým koněm než špatným rytířem. Platon řekl, že větší hodnotu má ten, kdo dobře uklízí chrám, než ten, kdo je špatným králem. Lépe správně a dobře splnit svou vlastní povinnost. Pokud jedlík dokáže přemoci svou slabost, a méně jíst, už je v jistém smyslu hrdinou. A když dokáže přemoci toto, dokáže zvítězit i nad mnoha dalšími věcmi. Ten, kdo se bojí tmy, a přesto nerozsvítí všechna světla v domě, už učinil malinký krok. Ten, kdo se bojí smrti, a přesto půjde na procházku po hřbitově s vědomím, že jednoho dne tam bude pouze jako prach, a že život pokračuje…, už je hrdinou: začala v něm růst jiskra ohnivého orla, který se objevuje nad atanorem.
A nad tím vším jsou ti, kteří jsou opravdovými historickými inkarnacemi, kteří ztělesňují osud, nutnost a způsobují velké změny v dějinách.
Uvnitř nás možná spí nějaký Don Quijote, který jezdí na koni a hledá neexistující Dulcineu. Nebo snad Alexandr, který říká, že je synem Amona a jede do Egypta hledat svůj horoskop vyrytý na velké desce z žuly. Nebo snad Sancho, který si přeje cestovat po boku Dona Quijota s trochou sýra z Manchy a koženým měchem s vínem. A nevadí, že psi štěkají, štěkají proto, že projíždíme na koni a kopyta našich koní zanechávají na zemi starodávnou ozvěnu bubnů osudu.
Važme si sami sebe, buďme sami sebou, navzdory komukoli. To znamená být filozofem a být hrdinou.

Článek vyšel v knize Veslovat proti proudu