Dám si kousek čokolády a zítra začnu hubnout

Aktuálně pořádáme na podobné téma tyto přednášky a kurzy:

MUDr. Jana Hastíková

Asi bych měla, všichni to říkají.
To bys teda měla, protože já už toho mám dost.


Zatím plná bonboniéra ...
Zatím plná bonboniéra ...

... a čokoláda ...
... a čokoláda ...

... a zástupy čokolády ...
... a zástupy čokolády ...

... a hromady čokolády :)
... a hromady čokolády :)

Kdo jsi, a kde se tady bereš?
Jsem tvůj vnitřní lékař, ani jsi nevěděla, že mě máš, co? Moderní věda mi dává různá jména, třeba neurohumorální regulační systém, ale já mám raději jméno Archeus, tak mi kdysi říkal Paracelsus. A kde se tady beru? Usnula jsi a já se ti zdám. To ale neznamená, že se o tebe starám jenom tehdy, když spíš. Starám se pořád, nemám žádnou dovolenou, ani žádné prázdniny, dokonce nemám ani volné víkendy. A říkám, že už toho mám vážně dost. Co kdybys mi trochu pomohla? Co kdyby ses o sebe začala starat?
Zrovna dneska jsem si říkala, že zítra začnu hubnout.
To už jsem slyšel, a ne jednou. A jak to vždycky dopadne? Zhubneš pět kilo a přibereš deset. Pojď se pěkně podívat, co to s tebou dělá.
Kam se mám jít podívat? Vždyť spím.
Půjdeme na exkurzi po tvém těle, abys viděla a slyšela, jak je spokojené. A vezmeme to od hlavy. Jdeme! Nazdar mozku, jak se dneska máš?
Je to pořád stejné, z celého těla dostávám hrozné informace, abych to dal dohromady, pěkně se zapotím. A přitom každý člověk chce být šťastný, na to já vůbec nemám čas.
A jak vzniká pocit štěstí?
K tomu jsou potřeba neurotransmitery, hlavně serotonin a endorfin. Když je málo serotoninu, propadám depresi, špatně spím, mám migrénu. Pomáhá mi na to čokoláda, a vůbec cukr, ale to je jenom nouzové řešení. Lepší by bylo jíst více ryb, špenát, semínka a ořechy. S endorfinem je to podobné. To je doslova hormon štěstí. Po jídle se zvýší cukr v krvi, to vyvolá tvorbu endorfinu a zlepšení nálady. Ale jsou lepší věci než jídlo, které to také umí. Trochu adrenalinu, který se vyplaví při sportu, vlastně jakýkoli pohyb, ale taky poslech krásné hudby nebo pobyt na slunci.
Tak co ty na to? To všechno se dá zvládnout. Člověk přece nežije, aby jedl, ale jí, aby žil.
Ano, to je pravda, mohla bych to zkusit.
No nic, popojedeme. Svezeme se nějakou pěknou cévou.
Proč to tak drncá a drhne? Myslela jsem, že cévy jsou uvnitř pěkně hladké.
Zdravé cévy ano, ale když se člověk přejídá, ukládá se do jejich stěn cholesterol, stěna je nerovná, lepí se na ni krevní destičky, fibrinová vlákna a stěna se zužuje, zužuje, až se ucpe.
To zní strašně.
Taky to strašné je, ale taky záleží na tom, která tepna to je. Když se ucpe tepna zásobující mozek, vznikne mozková příhoda. Když je to srdeční tepna, dostaneš infarkt.
Mám strach.
A máš mít proč, to totiž není všechno. Když cévy tuhnou, jsou méně pružné a zvyšuje se krevní tlak, to ti způsobuje další problémy: jsi unavená, potíš se, bolí tě nohy, nezvládáš fyzickou námahu, může tě bolet i hlava, a to nemluvím o srdci. Ostatně už jsme tady. Jak se ti tluče, srdce?
Děláš si ze mě legraci? Tluču jako blázen, jedu na dvě stě procent, málokdy můžu zpomalit. Kdyby to moje tělo mělo nějakou fyzičku, to bylo super. Hodně trénovaná těla mají takovou pohodu. Jejich srdce běží 40–50 tepů za minutu, normální zdravé tělo 60–70 za minutu. Ale já? Abych zajistilo zásobení tohoto tlustého, netrénovaného těla, musím provést 80–90 stahů za minutu, a když se náhodou trochu víc pohne, třeba dobíhá autobus, mám hned 130 a pěkně dlouho to trvá, než můžu zase zpomalit. Já mám natrénováno, biju jako zvon, moje svalovina je možná asi nejvytrénovanější v celém tomhle těle. Ale taky to nejde donekonečna, jednou moje svalovina přestane růst, a pak už se bude jen natahovat a slábnout. Říká se tomu dilatační kardiomyopatie. A teď už jděte, zdržujete mě!
Proč nic neříkáš?
Nelíbí se mi to. Ani trochu.
Tak se připrav na návštěvu vnitřních orgánů. Začneme v žaludku. Počítej s tím, že mívá dost kyselé řeči.
Já vás slyším. Já jsem vždycky kyselý, a na mém místě by byl každý. Já totiž vyrábím žaludeční kyseliny, abych mohl strávit všechno to jídlo, které se sem hrne. A vůbec ho není málo. I když někdy si nějaký blázen vymyslí hladovku, a jak já to mám najednou zastavit, to jsem teprve kyselý. Někdy mám pocit, že jsem samá díra. Potřebuju pravidelnost. A taky nějaká lehčí jídla. Představte si, že někdy strávím celou noc tak, že trávím. A ráno zase znova. To mě pak bolí všechno.
Promiň, žaludku.
Raději ho necháme v klidu a posuneme se do střev.
Musíme?
To jsou otázky. Jistě že musíme. Ty nechceš vědět, proč tě bolívá břicho, proč jsi někdy nafouknutá jako balón?
Tady to není moc hezké, ani to tady nevoní.
A co byste ve střevech čekali? Že to tady nevoní, to je snad samozřejmé, ale to neznamená, že nejsem důležité. Mohlo by to být lepší, kdyby tu nebylo tolik kvasinek a plísní. To by bylo o hodně lepší, ale to by někdo musel trochu lépe jíst. Kde jsou cukry, tam jsou kvasinky, kde jsou kvasinky, tam to kvasí. Někdy mě to tak nafoukne, že si opravdu nevím rady. Někdy makám jako blázen, jak se chci všech zbytků zbavit, a někdy se naštvu a stávkuju. Myslíte si, že to něčemu pomůže? Ani náhodou. Přitom by stačilo tak málo. Méně sladkého, zbavit se chemie v jídle, a naopak přidat víc vlákniny, zeleniny, celozrnné pečivo a dost vody. To bych se pěkně vyčistilo a všechno by jelo jako po másle.
Ano, ano, rozumím tomu. Mohli bychom už naši exkurzi ukončit?
Ještě ne. Ještě se musíme podívat na pohybový aparát. Copak tě nebolí záda a nohy, kyčle, kolena…?
Bolí, a často. … co to tady tak vrže?
To je tvoje koleno, chudák, má zaděláno na artrózu.
Co já, ale parťák vlevo, ten je na tom ještě hůř, tomu už povolil i meniskus. Neseme váhu celého těla. Naše chrupavky jsou z té váhy úplně tenoučké, celé odřené, místy už se trhají a praskají. To dělá ty zvuky, vrzoty a drásoty. Budujeme si tady okolo různé výrůstky, aby se ta váha rozložila, ale pak se nám zase špatně ohýbá. A upřímně, dost to všechno bolí. Všechny klouby jsou na tom podobně. Opravdu by se nám ulehčilo, kdyby se nám trochu odlehčilo.
Vidím, že máš dost. A to jsme nenavštívili slinivku břišní. I tam je z čeho mít strach. Slinivka vaří inzulín jako divá. Sníš sladké, vyplaví se inzulín, dostaneš chuť na sladké, další inzulín, a tak pořád dokola. Pokud máš předpoklady pro vznik cukrovky, tak si můžeš představit, co tě čeká.
Ano, já to všechno chápu, všichni říkají, že mám zhubnout. Všichni dnes taky říkali, jak jsou unavení a vyčerpaní. Ale já jsem taky pořád unavená. Tak co mám dělat?
Přestaň fňukat. Jasně, že jsi unavená. Není se čemu divit. Ale na tuhle únavu odpočinek vleže nepomáhá. Naopak, musíš se začít víc hýbat, chodit pěšky do práce, nejezdit výtahem, ale jít po schodech. Uvidíš, že každý den to půjde lépe. Taky musíš začít zdravě jíst. Už můj oblíbenec Paracelsus říkal: Nechť ti je lék potravou a potrava lékem. Není to žádná velká věda. Tvoje tělo ti poděkuje, bude lépe fungovat, věčná únava zmizí. Budeš veselejší a budeš mít lepší náladu. A hlavně nezapomeň, že nejsi jenom tělo, že máš taky duši. Ta musí být veselá, a to se stane tehdy, když děláš v životě něco užitečného a nestaráš se jen o sebe.

Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 110.