V tomto roce uběhlo již 2500 let od legendární bitvy u Thermopyl (rok 480 př. n. l.), při které hrstka statečných dokázala projevit velikost ducha, která se skrývá v každém z nás. Kde vzali sílu zapsat se takto hluboko do dějin lidstva? Byli tak výjimeční, že pro většinu je nemožné je následovat? Pravděpodobně ne. Řečtí hrdinové této bitvy byli lidé, kteří se od nás lišili dobou, ve které žili, výchovou, které se jim dostalo, i kulisami, do kterých je postavilo drama života. Nelišili se však tím podstatným. Každý měl svou vlastní sílu i své slabosti, své touhy a strachy, povinnosti i svá sobectví. Za běžných dní, bez ohledu na rozdíly v jejich způsobu života od toho našeho, byli stejně obyčejní, jako jsme my všichni. Přesto se stali příkladem hrdinství, na které se nezapomnělo již 2500 let a pravděpodobně se ještě dlouho nezapomene. Stojí za to si je připomenout a podívat se na to, co jim snad pomohlo a usnadnilo zaujmout tak pevný postoj k životu i ke smrti.
Hlavními hrdiny této bitvy bylo tři sta Sparťanů vedených králem Leonidem I., ale nelze zapomenout ani na jejich spojence. Bránit Thermopylský průsmyk před nesmírně silným nepřítelem se spolu s nimi vypravili i těžkoodění hoplíti z Korintu, Arkádie a dalších měst Peloponésu, ale také Thébané, Thespijci, Lokrové a Fókové. Celkem jich bylo podle různých pramenů mezi čtyřmi až sedmi tisíci. Proti nim táhlo sto až dvě stě tisíc (a možná ještě více) vojáků perského krále Xerxa I., který se chtěl pomstít za porážku svého otce Dareia I. v bitvě u Marathónu a za řecký vzdor a nevůli podrobit se jeho moci, které projevovali Sparťané, Athéňané i jejich spojenci.
Řekové pod vedením Sparťanů v této bitvě utrpěli snad nejslavnější porážku v dějinách lidstva, neboť se stala počátkem slavného vítězství.
Na jaře tohoto roku zahájil perský velkokrál Xerxés I. jednu z největších vojenských operací starověku, jejímž cílem bylo potrestat vzdorné Athéňany a Sparťany a podrobit si Řecko. Sparťané a jejich spojenci chtěli původně ustoupit až na Peloponés a zbytek země nechat útočníkům, ale ostatní Řekové, hlavně Athéňané, to chtěli jinak. Nakonec byla první obranná linie umístěna už v thermopylské soutěsce, asi 120 kilometrů severozápadně od Athén u jižního břehu Malijského zálivu. Současně měla flotila 271 triér pod velením Sparťana Eurybiada u mysu Artemísion zadržet nepřátelské loďstvo. Pozemní vojsko Řeků vedl spartský král Leónidas I. a jeho tři sta Sparťanů a devět set lakónských Perioiků a Heilótů. Pro bitvu zvolil thermopylskou soutěsku, a jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Je to tak úzký průsmyk, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, mohl projet pouze jeden vůz. Výběru možná pomohlo i to, že toto místo je úzce spojeno s Héraklem, který byl považován za předka spartských králů. Řečtí spojenci se utábořili na návrší v nejužším bodě soutěsky zvaném Kolónos.
Xerxés se při svém postupu do Řecka nesetkal s odporem, protože jedna řecká polis za druhou se vzdávala a provolávala velkokráli hold. Xerxés, když se dozvěděl, jaká hrstka obránců proti němu stojí, se smál. Nejprve však tři dny čekal v Trachíně, kde jeho mágové zaháněli svými zaklínadly bouři, a živil naději, že Řekové před obrovskou přesilou prchnou. Nestalo se, a proto vydal čtvrtý den vybranému oddílu Médů rozkaz k pochodu a ti se pokusili o útok. Leonidas a spojenci však odrazili nejenom tento útok, ale následující den pozdě odpoledne i elitu perské armády, takzvané Nesmrtelné, vybrané jednotky achaimenovských králů. Při tomto útoku Leonidas poprvé a zřejmě i naposledy v řeckých dějinách použil taktiku fingovaného ústupu, tedy že po rychlém výpadu jeho vojsko ustoupilo a Nesmrtelní se při pronásledování rozptýlili. Pak se Sparťané opět semkli v pevnou falangu a zaútočili tak drtivě, že Xerxés Nesmrtelné stáhl, aby nebyli do jednoho pobiti. Řekové vítězili i celý třetí den a zdálo se, že Peršané zvítězit a projít nedokážou, již proto, že každý další oddíl nastupoval vždy s menším odhodláním a větším strachem proti neústupným Řekům. Bitvu tak Xerxovi nakonec vyhrála zrada Efialta z Málidy, který Peršanům ukázal tajné stezky pastevců skrze hory nad Thermopylami. Tudy přešli Nesmrtelní vedeni svým velitelem Hydarnem. Zahnali oddíl Fóků, který je měl zadržet, a obsadili opačný konec průsmyku, než který Řekové bránili. Leonidas, který se o průchodu Peršanů dozvěděl, ještě včas odeslal většinu své armády pryč, aby byla zachována pro budoucí bitvy. Sám však učinil slib, že Thermopyly neopustí za žádných okolností, a spolu s ním se takto rozhodli všichni jeho Sparťané, Thespijští a Fókové. Ustoupili na pahorek v úžině průsmyku a bránili se do posledního dechu a často i holýma rukama, protože zbraně již měli zničené. Všichni zde padli, ale své životy nedali zadarmo. Vyměnili je za životy snad dvaceti tisíc Peršanů, včetně dvou Xerxových bratrů. Vytvořili tak zářivý příklad statečnosti pro všechny Řeky, kteří se za jejich zády mobilizovali k obraně. Také Peršanům se jejich neústupnost vryla hluboko do srdcí a probouzela strach z budoucích bitev s jejich následovníky.
Peršané tedy zvítězili a cesta k Athénám byla volná. Ale ani jedna ze stran již nebyla stejná jako před bitvou. Tento příklad obětování se pro získání času pro řecké bratry, aby mohli evakuovat civilní obyvatelstvo Athén a připravit obranu města, pozvedl srdce a mysl Řeků. Zároveň také zchladil pýchu a bojovnost Peršanů. Leonidas se stal zosobněním všech těchto obránců svobody řeckých států a nejen Řekům, ale i následujícím tisíciletím poskytl vzor odvahy a splněné povinnosti.
Na památku Sparťanů padlých v této bitvě a jejich úsilí složil básník Simonides z Keu snad nejznámější epitaf. Ten byl vyryt do kamene na místě, kde byli pohřbeni. Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. Jsou to jednoduchá slova, ale promlouvají do hlubin duše každého dobrého člověka. Tento nápis je vyryt i na novém kameni z roku 1955. Byl zde postaven ještě druhý pomník, společný pro všechny zúčastněné Řeky, na kterém stálo: Se třemi miliony se na tomto místě ze země Pelopovy bilo čtyřicet set. Na místě dnes můžeme nalézt ještě jeden nový monument, tzv. Leónidův, na počest tohoto spartského krále. Na něm je jeho stručná a rázná odpověď Xerxovi na výzvu, aby se vzdali a odevzdali zbraně: Molón labe – Pojď si pro ně!
Po boji přikázal Xerxes Leonidově mrtvole utnout hlavu a narazit ji na kůl. Chtěl demonstrovat, co se stane těm, kteří se mu budou stavět na odpor. Tento zrůdný čin Řeky ještě upevnil v jejich odhodlání nepodvolit se hrubé síle a příklad obránců Horkých bran se stal počátkem definitivního vítězství napadených. Sparťané se nakonec zmocnili Leonidových ostatků, zpopelnili je se všemi poctami a uložili ve velkolepém mauzoleu. To se nachází v severní části dnešní Sparty.
Co pomohlo Sparťanům stát se předvojem všech Řeků? Co jim pomohlo mít tak pevného ducha? Můžeme říct, že se na tom podílela v prvé řadě výchova. Ve Spartě se již malí chlapci cvičili velmi tvrdě v tom, aby se stali válečníky. Co je však zřejmě mnohem důležitější, je to, že se učili vidět sebe sama jako součást společenství. Tím prvním pro ně byla vlast – Lakedaimmón (Sparta byla hlavní obcí), další úrovní byl kruh spojeneckých polis a nakonec i celé Řecko a jeho civilizace. Pro řecké chápání významu jednotlivce bylo nutné spojení se společností, ke které náleží. Člověk sám je ničím, význam získává tím, že je prospěšný těm, se kterými žije. Takto Řecko zrodilo mnoho velkých osobností, po dlouhou dobu zde byli sobečtí individualisté výjimečným úkazem. Takto lze snáz zvítězit nad svými slabostmi, zahnat strach a sobectví a bez ohledu na sebe jednat tak, aby přežila a rostla společnost, jejíž jsme součástí.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 130.
