Mé jméno je CHEPER, „Ten, který se rozvíjí“, „Pán přeměn“. Také mi říkali „Úsvit“. Toto jméno mi dal Otec Hieroglyfů, veliký bůh Thot. Mou podobu můžeš najít na zdech chrámů či v hrobkách faraónů. Býval jsem velmi mocný, když jsem sestoupil na zem v podobě tvora, kterého později nazvali SKARABEUS.
V dávných dobách, když Bohové ještě obývali tuto zemi, žili lidé v souladu s Přírodou. Považujíce se za její děti s ní spolupracovali a radostně se učili Moudrosti od svých Učitelů a Otců. A mnoho krásných a dobrých věcí dokázali číst přímo z Přírody. Jak šel čas, začali lidé zapomínat na svůj původ, na své božské Otce i na svatou Matku Přírodu. Už nedokázali porozumět tomu, co jim sdělovala. Nedokázali proniknout závojem, do kterého halila Univerzální zákony. Proto se nad nimi Bůh Thot slitoval a daroval jim Písmo. Bohové do něj vložili všechno, co se nacházelo v Přírodě: všechny živé bytosti, všechna lidská díla a všechny vznešené ideály. A toto posvátné písmo nazvali MEDU NETER, „HOLE BOHŮ“. Je v něm zachycený celý projevený svět, celý pozemský Egypt, jenž je odrazem Egypta nebeského. V každém znaku je ukryta Pravda, každý z nich je dávným tajemstvím.
Název hieroglyfy pochází z řeckého slova ta hieroglyphica, což znamená posvátné rytiny, jak jim říkali staří Řekové. Vysvětlení jejich původu egyptologům a archeologům stále činí potíže. Nedokázali totiž nikdy najít žádný vývoj tohoto písma. Egypt je znal od počátku svých známých dějin a už tehdy to byla dokončená soustava, zcela funkční, která obsahovala asi 750 znaků používaných od úsvitu až do samého konce egyptské civilizace.
Za časů slávy Říše KEM zdmi tohoto chrámu proudila síla posvátného. Denně tu probíhaly rituály a ceremonie, denně kněží uctívali svatou podstatu obrazu, jehož jsem byl součástí. Probouzeli mne k Životu kadidlem, písněmi i tancem a já jsem jim tento Život vracel v podobě síly k dalšímu rozvoji jejich Duší. Pomáhal jsem každému, kdo chtěl dosáhnout své vlastní přeměny. Soužití lidí a hieroglyfů bylo čisté a neposkvrněné.
Pro staré Egypťany bylo hieroglyfem všechno. Písmeno, socha, chrám i celá pyramida. Vše v Egyptě bylo živé, protože vše mělo své kořeny v Egyptě Nebeském, který Život dával. I s hieroglyfy Egypťané zacházeli jako se živými bytostmi, které mohou být velmi mocné, pokud se probudí jejich síla. Věděli totiž, že mohou působit správným i špatným směrem, že mohou tvořit, ale i ničit, pokud se použijí se špatným úmyslem.
Každý znak hieroglyfické soustavy plnil několik funkcí. Jako piktogram představoval vždy tu konkrétní věc, kterou znázorňoval, takže například hieroglyf kačera představoval skutečného kačera. Jako ideogram představoval jednu nebo více idejí: takto kačer také nesl význam slova syn. A jako fonetický znak měl určitou hlasovou hodnotu. V případě kačera to byla slabika sa. Tento složitý systém umožňoval zaznamenání jakéhokoli textu, i velmi symbolického nebo filozofického. Kromě významové funkce vždy plnil i tu estetickou. Každý text musel být krásný, harmonický a vyvážený. Jednotlivé znaky se skládaly do sloupců či řádků podle těchto pravidel a občas se do textu vkládaly hieroglyfy jen proto, aby zápis zkrášlily.
Hieroglyfy se používaly v nezměněné podobě od nejstarších dob námi známého Egypta, tedy od začátku Staré Říše až do úplného konce jeho existence. Poslední hieroglyfický zápis byl napsán 24. srpna roku 394 n. l. na ostrově Philae. Tam se uzavřela egyptská historie posledním chrámem zasvěceným bohyni Isis, který přes zákaz pohanských kultů ctil tradice Egypta a přetrval do roku 551 n. l.
Přišel čas, kdy se lidé hieroglyfům vzdálili. Jejich Moudrost patřila již jen kněžím v chrámech. Přicházela nová písma, nové jazyky. Dokud však měli kněží ještě dost síly, aby vědění hieroglyfů předávali dál celému národu, měla Egyptská Říše naději. Egypt byl živ a mou podobu ztvárněnou ze zlata a drahých kamenů ukládali do hrobek, abych mohl Duším ukazovat cestu Egyptem Nebeským…
Již od Staré říše vedle hieroglyfů existovalo tzv. hieratické písmo neboli písmo kněžské, jak je nazývali Řekové. Byla to zjednodušená forma hieroglyfů přizpůsobená k rychlému psaní. Bylo především administrativním a obchodním písmem psaným na svitky, papyry a úlomky keramiky a kamene, nazývaných ostraka. Toto písmo se dalo lehce převést do hieroglyfické podoby a naopak, protože s hieroglyfy nikdy neztratilo spojení a bylo stejně posvátné. V období úpadku Egypta se hieratické písmo vytratilo z běžného každodenního užívání a stalo se písmem používaným pouze kněžími a také jen jim srozumitelným.
V době 26. dynastie kolem roku 500 př. n. l. na místo hieratického písma nastoupilo písmo démotické a zůstalo egyptským písmem až do konce existence Egypta. Název pochází z řeckého slova démotika neboli lidové písmo. Už se zcela odpoutalo od původních hieroglyfů. Tak jako v hieratickém písmu najdeme znaky odpovídající jednotlivým hieroglyfům, u démotického písma se nám to již nepodaří a je velice těžké převést démotický zápis do hieroglyfů. V době vlády Ptolemaiovců se i toto písmo posunulo do oblasti posvátného. Jako jediné celonárodní písmo jej králové začali používat k monumentálním účelům, ke psaní různých výnosů a dekretů na stélách nebo na náhrobcích. Hieroglyfy se v této době staly pouze kněžských písmem nedostupným ostatním lidem a pro většinu z nich i nečitelným. Pokud se hieroglyfy používaly, tak především v jejich fonetickém významu, ale nevyužívaly se hluboké významy a pravdy v nich obsažené. Démotické písmo se udrželo asi do poloviny 5. st. n. l.
Odlesky hieroglyfů můžeme najít ještě v koptském písmu, které se používalo po zániku všech předchozích. Název Kopt, podle kterého je písmo pojmenováno, pochází z arabské zkomoleniny slova „AIGUPTIOS“, což znamená egyptský, jak Arabové nazývali domorodé obyvatele, když v 7. století Egypt dobyli. Koptské písmo sestává z řecké abecedy, která je doplněna některými znaky z démotického písma nutnými k vyjádření egyptských hlásek, které Řekové neznali. V této době však už byl Egypt se svou Moudrostí obsaženou v hieroglyfech zcela zapomenut.
Již stovky let znám jenom vítr a písek. Stovky let opuštěný čekám, až přijde ten čas, kdy mne někdo probudí, kdy opět přijde člověk, který mi porozumí, který do hloubky pochopí moji podstatu a pozná ve mně odraz Universa. A já znovu budu dávat život, budu promlouvat k lidským duším a probouzet je.
Hieroglyfy jsou živé bytosti, které mají své kořeny ve věčnosti. Plotin o nich mluvil jako o ztělesněných Platonových Idejích, kdy „každý obrázek je střípkem vědění a moudrosti, odhalující zasvěcenému skutečné poznání podstaty a jádra věcí.“ Současná egyptologie hodnotí egyptské písmo jako ustrnulé na půl cesty k fonetizaci, protože pro jazykovědce je abecední jazyk, jaké se používají v současnosti, vyvrcholením jazykového vývoje. Egyptská soustava jim připadá příliš složitá a nechápou, proč Egypťané nedospěli k dalšímu stupni vývoje písma. Současný člověk nedokáže ocenit jejich význam a dokonalost, protože dle hloubky svých znalostí a výšky svého vědomí z nich může pochopit pouze malý zlomek.
Lidé se stali slepými. Tápou mezi zdmi chrámu, ale nic nechápou. Dotýkají se posvátných textů, ale nic necítí. Již nedokážou nalézt skrytého Boha a svět se pro ně stal mrtvým. Mne, symbol znovuzro-zení, nechali válet kuličku vlastního trusu a nepochopili, že jim ukazuji Cestu. Ale já ji nepřestanu ukazovat. Protože to je moje Cesta. Cyklus Života se obrátí a já znovu ucítím vůni kadidla. A přijdou učedníci, aby po mém vzoru následovali Slunce…
Z použité literatury:
Christian Jacq: Malý ilustrovaný Champollion, 2003, Remedium Bratislava.
W. V. Davies: Egyptské hieroglyfy Čtení v minulosti, 2002, Volvox Globator Praha.
Viktor Krupa, Jozef Genzor: Písma sveta, 1989, Vydavatelstvo Bratislava.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.188.
