Začněme vysvětlením, že pravý etymologický a ideologický význam slova „zdvořilost“ pochází ze starodávného „dvůr", což označovalo místo, které obvykle sloužilo filozofům, umělcům, spisovatelům, politikům, ekonomům, soudcům, lékařům a všeobecně všem odborníkům a významným osobnostem, jimž příslušela úcta a rozhodování ve státě nebo v království neboli – jak říká Platón – shromáždění těch, kteří svým talentem, vědomostmi a schopnostmi konají veřejnou službu ve společnosti. Těm, kteří jsou pověřeni státem, což se v latině přeneslo na „res pública“ (věc veřejná) a z čehož pochází slovo „republika“.
Ve všech nám známých starověkých kulturách a civilizacích existovala, byť někdy jen částečně, „dvorská“ forma mezilidských vztahů. Na Západě, v takzvaném středověku, se to, co bylo zdvořilé, vytvářelo v uzavřenějších kruzích komunikace mezi dámami a rytíři i v každé z těchto skupin samostatně, a to již od jejich výchovy jako pážat.
Bohužel postupem času mnoho z těchto zdravých a užitečných tradic upadlo v zapomnění, ba dokonce zdegenerovalo a začaly se prosazovat falešné a lživé zvyky. Tato forma nás přivedla na úroveň masové komunikace. A dnes, především mezi mladými, se zdvořilost jeví jako synonymum falešnosti a nedostatku autentičnosti.
My filozofové chceme zachránit a rozvíjet formy zdvořilosti, které nás vzdalují od hloupé animálnosti a od otravnosti toho, co je čistě instinktivní.
Zdvořilost je také formou ušlechtilosti a lásky. Je uznáním univerzálního bratrství přesahujícího všechny rozdíly třídní, etnické, genderové, národnostní, společenské a ekonomické. Je to skromný, ale laskavý způsob uplatňování našeho prvního principu:
Podporovat ideál bratrství, založený na úctě k lidské důstojnosti, bez ohledu na rozdíly genderové, kulturní, náboženské, sociální a další.
Stejně jako dárek, bez ohledu na to, jak je skromný, obvykle balíme do slavnostního papíru s barevnou stužkou, aby obdarovaný, než se dostane k samotnému předmětu, měl pocit, že jsme na něj mysleli s láskou a že jsme dbali o to, abychom vyjádřili své láskyplné city a dobrá přání, tak by každé slovo nebo čin měly být obezřetně zabaleny do naší schopnosti dávat a milovat.
Nebudeme o nic méně mužem nebo ženou, překonáme-li vulgárnost. Naopak, gentleman i dáma jsou účinnější a příjemnější, když do všeho, co dělají, vloží trochu lásky, krásy a zdvořilosti. Je zdvořilé pozdravit se podáním ruky, objetím nebo polibkem, s ohledem na okolnosti a aktéry, a pod pojmem „aktér“ bychom měli rozumět to, co měl na mysli císař Augustus: aktivní a účinný účastník života..., ten, kdo něco dělá. Skutečný „herec“ je podle mysterického divadla ten, kdo věci představuje, ten, kdo je obnovuje, a to s nábojem lidské interpretace, jež je vylepšuje, zkrášluje a zušlechťuje tak, aby je mohli všichni nějakým způsobem sdílet.
Měli bychom se snažit vyhnout všem projevům hněvu a hořkosti, nenávisti či zášti. Tento ušlechtilý postoj, i když je zpočátku pouze vnější, pokud je udržován pevně a vytrvale, dosáhne do hloubky a podobně jako klaun v pohádkách tím, že se tolik směje a usmívá, nakonec nakazí svou radostí i sebe sama a najde útěchu pro životní neštěstí.
Je mnoho politických a náboženských „ideologií“, které způsobily genocidu a vyvolaly slzy mnoha lidí. Rozdávejme to opačné, rozdávejme radost, mír, svornost, štěstí. Filozof, který je smutný kvůli banální situaci, není opravdovým filozofem, a ještě méně jím bude, pokud to dává najevo, chodí od kamaráda ke kamarádovi a naříká nad svým utrpením, čímž projevuje známky lenosti, duchovní neschopnosti a upíří slabosti.
Zvykněme si spíše dávat než vyžadovat.
Vyvarujme se posuzování ostatních v matném světle našeho stále ještě se rodícího rozlišování, hojně pokřiveného našimi vášněmi. Buďme silní a přímí.
Na světě je již příliš mnoho žebráků... Nebuďme jedním z nich. A nemám na mysli jen ekonomickou úroveň, ale globální.
Rozdávejme plnýma rukama! Svou energii, svou dobrotu a dobrou vůli všem. Pracujme hodně. Studujme, přemýšlejme a modleme se, jak je třeba... Ale především rozbijme své sebestředné formy se skromností srdce, která není skromností těla ani hadrů. Buďme zdvořilí... Opravdově a každodenně vytvářejme nový a lepší svět… a žijme v něm.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.182.
