V patnáctém století dochází v Itálii ve všech druzích uměleckého vyjádření k tak mimořádné renesanci, tedy znovuzrození, že čisté ideály začaly doslova probouzet lidské duše ze spánku. Renesance obrátila člověka tváří v tvář k velkým myšlenkám antiky, člověk byl opět chápán jako svobodná bytost, která svůj osud drží pevně ve vlastních rukou a sama rozhoduje, jaké hodnoty v životě si zvolí. Jako bytost, která stojí mezi nebem a zemí a sama rozhoduje o svém růstu.
Další důležitou charakteristikou renesančního myslitele byla jeho schopnost vnímat přírodu jako živou bytost, jejíž je on součástí a se kterou musí spolupracovat a pomáhat jí.
Všechny tyto krásné myšlenky byly během období středověku v jakémsi latentním stavu a čekaly na své znovuzrození.
Sláva rodu Medicejských
Jedním z prvních měst, ve kterých vykvetla renesance, byla Florencie. Toto Město lilie, jak bylo nazýváno, prodělalo již koncem třináctého století prudký vývoj jak ekonomický, tak sociální. Jeho rozvoj vyvrcholil v roce 1434, kdy po dlouhém zápase o vládu ve městě zvítězil rod Medicejských a Cosimo de Medici získal téměř neomezenou moc, což pro město znamenalo další obrovský vzestup. U moci byl celých třicet let, během kterých získala Florencie vrcholné postavení v Evropě a setrvala v něm i po dobu vlády Cosimova nástupce Lorenza I., který pokračoval v jeho započatém díle. Cosimo býval označován jako Otec vlasti pro svoji vzdělanost a mimořádnou kultivovanost, již aplikoval v celém svém životě. A také pro slávu, kterou Florencii přinesl. Medicejský palác na Via Cavour se stal střediskem humanistické vzdělanosti. V tomto paláci Cosimo se svými syny shromáždil jednu z největších a nejbohatších knihoven v Evropě, později známou jako Biblioteca Laurenziana. A pozval do něj čtyřicet pět písařů, aby přepsali pod vedením humanisty Vespasiana da Bisticci dvě stě svazků nedostupných knih. Pověřil mladého florentského lékaře Marsilia Ficina, aby přeložil kompletní Platonovo dílo. Inspirován přednáškami Gemista Plethona Cosimo se rozhodl založit ve vile v Careggi neoplatonskou Akademii a Marcilia Ficina poveřil jejím vedením.
Stejně jako vzdělanosti se Medicejští věnovali i umění. Sbírali hodnotná díla, samozřejmě především z období antiky, ale i díla svých současníků. Všichni velcí básníci, umělci, humanisté měli v paláci dveře otevřené, mohli se tam scházet a vzdělávat se. Vůdčí ideou tohoto společenství podmiňovanou a udržovanou Cosimem, byl neoplatonismus neboli snaha oživit velké myšlenky Platona o člověku a přírodě a uplatňovat je v prostředí Itálie patnáctého století. Síla těchto idejí se projevovala ve všech oborech lidské činnosti. A do tohoto prostředí se narodil jeden z největších umělců všech dob Sandro Botticelli.
Zrození umělce
Narodil se jako osmé a poslední dítě florentského koželuha Mariana di Vanni di Amadeo Filipepi a jeho manželky Smeraldy na počátku roku 1445. Jeho pravé jméno zní Alessandro di Mariano Filipepi. Svou přezdívku Botticelli získal pravděpodobně po svém starším bratru, mistru zlatnického cechu, kterému se říkalo Botticello, což znamená soudek, a u kterého se později učil zlatnickému řemeslu, protože bývalo zvykem, že učni přijímali jména svých mistrů. Umělecká práce se mu zalíbila a poprosil otce, zda by se v tomto oboru mohl dále vzdělávat.
Na výtvarnou scénu Botticelli vstoupil v roce 1464 a o čtyři roky později si založil svoji vlastní dílnu. Jeho první zakázkou byla výzdoba budovy Obchodního soudu, ve které chtěl Konzul pro umělecké záležitosti ztvárnit sedm základních ctností a pro malbu jedné z nich prosadil Botticelliho. Byla to ctnost nazvaná Síla nebo také Statečnost. Svým pojetím se výrazně lišila od ostatních, protože nepředstavovala sílu v pojetí fyzických aspektů, ale zcela v duchu Platonových idejí byla zachycena především jako síla ducha sedící na trůně s žezlem v ruce a královském šatě, ovšem také s posmutnělým výrazem ve tváři, protože člověk vždy síle svého ducha nenaslouchá a neřídí se jejími radami, ač je jeho nejvznešenější a nejčistší částí. Místo toho naslouchá hlasu svých nižších sobeckých tužeb, které bývají příčinou mnohého zla.
Na začátku 80. let 15. století byli umělci z Florencie pozváni, aby vyzdobili nově postavenou kapli zvanou Capella Magna, která později získala název Sixtinská kaple podle papeže Sixta IV., který výzdobu kaple umělcům zadal. Jedním z nich byl i Botticcelli. V Římě pobývá jen krátce, necelý rok, ovšem účastí na výzdobě této kaple zaujímá přední postavení mezi florentskými umělci. A také pro něho bylo velmi důležité seznámení se se zdejšími antickými památkami, kterých hojně využil při své tvorbě. Vše krásné a harmonické, co viděl, využil jako inspiraci ve svých budoucích dílech.
Kromě toho komentuje a ilustruje Dantovo velké dílo, Božskou Komedii, jež ho svými myšlenkami provázela celý život.
Neoplatonské Ideály v obrazech
Základem renesance a humanistického hnutí je nová filozofie, která se vynořila z hlubin času, opírá se o starodávné pravdy a dává lidem i celému světu zcela jiný rozměr. Tato tajemství týkající se člověka, jeho minulosti i budoucnosti, různým způsobem popisovali renesanční filozofové a myslitelé. Botticelli pro vyjádření vznešených a krásných idejí použil to, co mistrně ovládal, malbu. A nejvíce se filozofické a nadčasové ideje odrazily právě v jeho velkých dílech s mytologickými náměty. Mezi tyto skvosty patří Jaro, které je považováno za vrchol umění inspirovaného neoplatonismem. Botticelli se na něm pokusil zachytit tajemství věčné poutě lidské duše na její cestě k nesmrtelnosti. A také zachycuje neustálou volbu lidské duše mezi tím, co je vyšší, ušlechtilejší, a tím, co je nižší, volbu, kterou provádí každý člověk v každém okamžiku svého jednání, protože jen na něm záleží, kterou cestu si vybere. Tuto volbu představují tři Grácie: Rozkoš a Čistota, které jsou zároveň obě součástí té třetí, Krásy. Na obraze si duše v podobě Flóry zvolí Čistotu, aby se s pomocí božského posla Merkura mohla dostat do nebe.
Druhým vrcholným obrazem je Zrození Venuše, na kterém můžeme vidět Venuši v podobě téměř absolutní Čistoty a Krásy, což by byly charakteristiky lásky nebeské, čisté, nesobecké, povznášející, umožňující duchovní život.
Dalším obrazem s antickou tématikou je například Pallas Athéna a Kentaur, na kterém bohyně moudrosti víská ve vlasech kentaura, který k této moudrosti teprve kráčí a nechává se jí řídit. V jiném klíči tato dvojice představuje vztah nižší a vyšší složky člověka, ve kterém se ta nižší podřizuje té vyšší.
Z antických témat je známá ještě jeho kompozice Pomluva, namalovaná podle popisu ztraceného obrazu velkého antického malíře Apella. Obraz zachycuje skupinu neřestí, nad nimiž se tyčí Pravda ve své čistotě, ukazujíc prstem vzhůru na místo, odkud pochází.
Filozofie a umění
Všechna jeho díla, ať už s antickou nebo s křesťanskou tématikou, mají v sobě neobyčejnou krásu a čistotu. Je příkladem spojení velkých idejí a jejich dokonalého uměleckého ztvárnění. Přestože dnes už jsou mnohé klíče k jeho symbolickým dílům pro nás neznámé a ztracené, zbývá nám jejich krása a nejasné tušení hloubky. Ale i to tušení je tak silné, že nenechá žádnou duši netknutou. A my zatoužíme stát se lepšími a ušlechtilejšími po vzoru těch, kteří se o to samé snažili před námi. Díky tomu, že nám zanechali velké příklady a stopy, můžeme se s nadšením vydat na cestu k sobě samým, k tomu nejvznešenějšímu principu, který vlastníme.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.181.
