Rozhovor s PhDr. Slavicou Kroča (časopis „Zrcadlo kultury“ č. 35)


Slavica Kroča
Slavica Kroča

U příležitosti 20. výročí založení Nové Akropolis v České republice (registraci obdržela v roce 1990) jsme pro vás připravili rozhovor s její zakladatelkou PhDr. Slavicou Kroča, jež je zároveň šéfredaktorkou našeho časopisu „Nová Akropolis – Zrcadlo kultury“. Praha je již dnes městem, v němž bydlí nejdéle, spolu s manželem a dvěma kocoury. Jediné, co jí tady prý chybí, je moře a slunce.

NOVÁ AKROPOLIS A JEJÍ ZAKLADATEL
Mohla byste nám říci, jak se zrodila Nová Akropolis a něco o jejím zakladateli?
Abych mohla mluvit o založení Nové Akropolis, musím se v první řadě zmínit o jejím zakladateli. Prof. Jorge Angel Livraga se narodil v Buenos Aires v rodině pocházející z Itálie. Když mu bylo 15 let, smrt jeho otce na něj zapůsobila tak silně, že si začal klást otázky o smyslu života. Byl to podnět, aby navázal kontakty s různými filosofickými skupinami a začal se věnovat dějinám náboženství a symbolismu. Zatímco studoval na lékařské fakultě, zrodil se v něm zájem také o archeologii a umění, jež rovněž studoval na univerzitě ve svém rodném městě. V roce 1951 obdržel státní cenu poezie za svou sbírku „Lotos“. Později byl za svou práci oceněn i v dalších státech. Jelikož si uvědomil velký zájem mládeže o filosofická témata vyvolávající otázky, na něž není snadné najít odpovědi, rozhodl se na radu Šrí Ráma, tehdejšího prezidenta Teosofické společnosti, založit asociaci, která by lidem umožnila seznámit se s klasickou filosofií navzdory tomu, že ji neměli možnost studovat na univerzitě.
A tak se 15. července 1957 zrodila „Nová Akropolis“, jejímž vzorem byly klasické filosofické školy, jako je pýthagorejská škola, Platónova Akadémie či různá eklektická hnutí během dějin. Samotný prof. Livraga říkal: „Jsme si vědomi toho, že lidstvo vlastní obrovský poklad moudrosti, která zůstává skrytá a zapomenutá, mimo dosah mládeže. Moudrosti, která nabízí odpovědi na otázky o smyslu života a způsobech, jak zlepšovat společnost a svět, který nás obklopuje.“

Co je Kulturní asociace Nová Akropolis?
Samotný zakladatel o ní často mluvil jako o filosofické škole na klasický způsob. Chtěl ji tím odlišit od toho, co je dnes chápáno pod slovem filosofie, která je v dnešním pojetí většinou „teoretická“. Klasická filosofie (abychom ji rozlišili od dějin filosofie) studovala nejen prvotní příčiny, bytí a existenci, nýbrž i možnost získané vědomosti uplatnit v praxi, v každodenním životě, a to ve všech jeho oblastech.

Název Nová Akropolis má klasický řecký nádech...
Slovo Akro-polis znamená „vyšší město“ (vyšehrad). Můžeme ho říci v sanskrtu, esperantu či kterémkoli jiném jazyce, ale nebyl by dost srozumitelný všude ve světě. Rozhodně nepředstavuje tvrz z cihel a kamene, nýbrž stav našeho vědomí, které by mělo směřovat vždy k tomu, co je v nás nejvyšší, a tudíž i nejlepší. Má výhradně duchovní smysl.

Kdy jste se poprvé setkala s NA?
Do Nové Akropolis jsem vstoupila v roce 1981 v Záhřebu, dnešním Chorvatsku a tehdejší Jugoslávii. Byla jsem studentem a i mne trápily mnohé otázky o smyslu života, na které se mi nedostávalo odpovědi. Od první přednášky, kterou jsem navštívila, jsem – i když možná nevědomě – pochopila, že jsem našla „to, co jsem hledala“. Brzy se zrodila touha poznatky, kterých se mi dostávalo, předávat dál, a proto jsem se stala instruktorem či přednášejícím a vždy mne těšilo, když jsem byla schopna posluchačům dávat to, co jsem dostávala.
 


Kniha Zrcadlo filozofie
Kniha Zrcadlo filozofie

NOVÁ AKROPOLIS V ČR
Mohla byste nám říci něco o motivech, které Vás vedly k založení NA v ČR?
Motivy jsou přesně ty, které jsem uvedla v předchozí odpovědi. Zcela se ztotožňují s cíli Nové Akropolis, k nimž patří snaha o to, aby všichni lidé měli právo na srovnávací studium různých oborů, kterými se člověk v dnešní době zabývá; aby se vykořenila rasová či jakákoli jiná nenávist vyplývající z rozdílností jednotlivců či celých národů; aby se podporovala tolerance; aby se člověk cítil součástí přírody, a tímto i planety, na níž žijeme, protože pouze takto se můžeme rozvíjet. Nesmíme ničit svůj domov, kterým je naše Země, či vést války proti jiným národům nebo jednotlivcům pouze proto, že mají jiné názory, způsob života či mentalitu.
To vše mne vedlo k tomu, abych opustila svou práci na filosofické fakultě v Záhřebu a přijela do Československa v roce 1985. Nevěřila jsem, že by železná opona mohla být bariérou pro duchovní poznatky. A jsem ráda, že jsem se nemýlila. Lidé všude mají stejné touhy, problémy a přání, ať už se nachází za či před oponou.

Jaké byly začátky v Praze?
Mohla bych odpovědět, že těžké, ale to nic neříká. Kterou z těch snadných věcí si člověk v životě pamatuje? Na snadné se rychle zapomíná, pouze to, co vyžaduje úsilí, zůstává v našich vzpomínkách, zvláště když to úsilí přineslo plody a zkušenosti. Na začátku, než jsem se setkala s prvními posluchači, jsem využila množství volného času na studium nejen češtiny, ale i jiných oborů. V roce 1988 jsem získala doktorát na UK, za což vděčím jednomu profesorovi z filosofické fakulty, který mi doslova řekl, že „nikdy nevím, kdy se mi to může v životě hodit“, a teď na to mám čas.
První posluchači byli nesmělí, většinou studenti a navštěvovali přednášky v malém pronajatém bytě, kde jsme s manželem zároveň bydleli. Jeden pokoj byl vším a podle denního rozvrhu měnil svou podobu na ložnici, posluchárnu, jídelnu, ateliér, kancelář... Bylo to před revolucí, ale v roce 1990 jsme obdrželi registraci a začala naše činnost na veřejnosti. První přednášky byly o Giordanu Brunovi, Egyptě, psychologii... a na ně, stejně jako na první Kursy srovnávací filosofie přicházely stovky zájemců. Dnešní zájem už není tak velký, ale to je pouze dočasná fáze – ze zkušenosti víme, že celé dějiny jsou cyklické a že zájem o filosofii se znovu navrátí, jako se to stalo v renesanci po dlouhém období tmy materialismu, nevědomosti a strachu o přežití.

CO NÁM DÁVÁ NOVÁ AKROPOLIS
Co může přinést NA společnosti jako celku?
Mnozí lidé z různých důvodů neměli možnost v životě studovat filosofii, dějiny, symbolismus..., což neznamená, že by je to nepřitahovalo. Prostřednictvím různých přednášek a kursů mají možnost své zájmy uspokojit. Naši členové se mohou věnovat malbě, divadlu, hudbě..., protože pořádáme výstavy archeologických reprodukcí a množství dobročinných a sociálních akcí: maňáskové divadlo v mateřských školách nebo v domovech pro opuštěné děti, věnujeme se dramaterapeutické práci s nevidomými, přednáškám pro důchodce, humanitárním a ekologickým akcím (úklidové práce po záplavách, čištění parků…).

Kdo jsou lidé, kteří v NA přednášejí?
Jsou to dlouholetí členové, kteří navštěvují pravidelně přednášky a skládají zkoušky, protože cítí potřebu dávat to, co sami dostali. Pilně studují a připravují se na dráhu přednášejícího. Každý můžeme této společnosti dát pouze to, co sami máme. Nelze dát něco, co člověk nevlastní, ať už na fyzické, psychické či duchovní úrovni.

Když se ohlédnete zpět za těmi 20 roky práce, co hodnotíte jako největší úspěchy NA v ČR?
Rozhodně to, že jsme ještě čerství a máme pořád, co nabídnout, že ještě existují lidé, které zajímají Ideály, a to, že dnes již mám učedníky, kteří mne mohou nahradit. Někteří z nich odjeli do jiných států založit Novou Akropolis a někteří zakládají filiálky v České republice. Jiní vyrábějí archeologické reprodukce či pomáhají s grafikou a propagací. Každý z nás se snaží dávat to nejlepší, co v sobě má, protože to je skutečná ušlechtilost lidské bytosti. A to vše dobrovolně a bez finanční odměny.

Kdy jste se poprvé osobně setkala se zakladatelem MONA a jak na Vás působil? Jaký máte vztah k současné mezinárodní ředitelce MONA? Jak často se vídáte?
S profesorem Livragou jsem se poprvé setkala v roce 1982 v Záhřebu. Zapůsobil na mne tak silně, že pro to nelze najít slova, neboť jsou to city patřící Duši. Čím? Jeho vyprávění a odpovědi na naše otázky byly jednoduché a srozumitelné. Každý se potom ptal sám sebe, „jak je možné, že jsem na to nepřišel sám, když je to tak jednoduché a jasné?“ Časem jsem pochopila, že čím je člověk moudřejší, tím méně potřebuje slov, aby něco vysvětlil, a používá jednodušší slovník. Totéž mohu říci o současné mezinárodní ředitelce prof. Delii Steinberg Guzmán, kterou vídám velice často, protože i já u ní poslouchám přednášky a skládám zkoušky. Máme výtečné vztahy a je pro mne velikou oporou, příkladem a životním rádcem.
 
Co byste nám vzkázala na závěr?
Abyste se netrápili kvůli věcem, které jsou nedůležité, protože vám pak nezbude síla na ty, které za to úsilí stojí. Abyste přičítali věcem skutečnou hodnotu a pochopili, že ty pomíjivé by vždy měly uvolnit místo těm nadčasovým. Uvedu příklad: v roce 1985 jsem se přestěhovala z Jugoslávie do Československa. Jinými slovy, ze státu, který dnes již neexistuje, jsem odjela do státu, který už též neexistuje. Kvůli novému rozdělení světa dnes říkám, že jsem z Chorvatska a že žiji v České republice. Přestože někteří lidé očekávali a prorokovali rozpad toho, co bylo „na věčné časy“, málokdo očekával tolik krvavých událostí a tolik změn. Nic, co je na fyzické úrovni, nemůže existovat věčně. Hranice se mohou měnit, ale tím se nemění lidé, kteří žijí na území, jež jsou jimi určena. A proto je důležité svůj život věnovat něčemu, co po nás zůstane.
Jak řekl prof. Livraga: „Pokus se žít takovým způsobem, že když opustíš tento svět, zanecháš ho o trochu lepším, než byl, když jsi na něj přišel.“
Po něm zůstala Nová Akropolis a my, jeho učedníci, kteří chceme předávat pochodeň novým generacím, ochotným běžet tento maratón směrem k nové a lepší budoucnosti, navzdory rozdílům, hranicím a občasné nepřízni osudu, který si stejně vytváříme sami.

Redakce děkuje za rozhovor a blahopřeje k 20. výročí.