Všechny civilizace nám po sobě zanechaly nejrůznější umělecké památky, ať už to jsou obrazy, sochy, stavby atd. Ty, kteří vytvářeli tyto krásné věci, nazýváme umělci. Kromě nich se v každé společnosti nacházela skupina lidí, kteří nebyli možná vždy tak známí, ale přesto vytvářeli krásné věci, kterými se lidé obklopovali ve svých domovech a používali je ve svém každodenním životě. Řemeslníci zásobovali svými výrobky široké vrstvy obyvatelstva, a přestože jejich posláním bylo naplnit každodenní potřeby, i jejich díla vynikala účelností a krásou.
Základem řemesla jako takového je ruční práce. Řemeslník přichází do přímého styku s výrobkem a může vše propracovat do posledního detailu. Řemeslníci ke své výrobě používali čistě přírodní materiály jako je dřevo, hlína, kůže, kámen, kost a další, a proto také měli silný vztah k přírodě. Často se jí nechávali inspirovat a využívali její bohatství ke své práci. Řemeslník musel materiál znát velmi dobře, protože tak mohl sladit jeho vlastnosti s funkcí vyráběného předmětu a vytvořit dokonalý soulad. Bylo také důležité vědět, jaký typ materiálu zvolit s ohledem na jeho vlastnosti: například určitý druh dřeva a kde je možné ho najít, případně i kdy se má co nasbírat, aby byla látka naplněna tou správnou energií. Ke své práci využíval všechny čtyři elementy: zemi, vodu, vzduch a oheň. Dobře to můžeme pozorovat například u hrnčířů, kteří museli nejprve vykopat vhodnou hlínu, smíchat ji s vodou, vytvarovat nádobu, kterou pak usušili a vypálili v peci. Život řemeslníků byl tedy úzce spjat s přírodou a stejně tak jako v přírodě nevyroste všechno okamžitě, trvalo často dlouhou dobu, než se z rukou řemeslníka zrodilo jeho dílo. A proto se trpělivost stala jednou z jeho nejdůležitějších ctností.
Nástroje pro své řemeslo si obvykle vyráběli sami, byly pro ně posvátné a věnovali jim velkou péči. Kvalita výrobků mohla být zajištěna jen tehdy, pokud se řemeslník po celý život věnoval jednomu řemeslu, kterému se v mládí vyučil. Aby se nestalo, že řemeslo zanikne, existoval určitý systém předávání tradice z jednoho řemeslníka na druhého a vytváření řetězu následovníků, který v sobě zahrnoval lásku k řemeslu a také všechna jeho tajemství.
V Japonsku se můžeme setkat s velmi krásným příkladem toho, jak dochází k postupnému zasvěcování do řemesla. Systém výuky a vztah mezi mistrem a učedníkem hluboce ovlivnily vývoj japonského řemesla. Vstup do učení se nazývá „vstupem do brány“ – tzv. njumon. V minulosti vstupovali adepti do této brány ve velmi raném věku, přibližně mezi sedmým a osmým rokem svého života. Učeň žil v mistrově domě a v tomto období (které mohlo trvat i několik let) bylo jeho povinností vykonávat domácí práce a být mistrovi neustále po ruce. Nedostával žádné instrukce a nesměl se dotýkat nástrojů – v této fázi se mu říkalo minarai, ten, který se učí pozorováním. Učeň musel vynakládat velké úsilí, aby mu neunikla žádná maličkost, a pomalu vstřebával atmosféru řemesla. Přesně napodoboval pohyby mistra a opakoval úkony tak dlouho, dokud je zcela a dokonale nezvládl sám. Důležitou součástí výuky byla i výchova etická, která přímo podmiňovala manuální zručnost. Dokud se nevytvořila harmonie mezi myšlenkou a konaným dílem, nemohl řemeslník nikdy vytvářet krásné předměty.
Učeň měl velkou důvěru ve svého mistra a pokud pracovali společně, vytvářeli mezi sebou harmonické spojení. Mistr vštěpoval učni, aby nikdy neupřednostňoval materiální zisk. Po nějaké době se vztah mistra a učně stává intimnějším a mistr pomalu adepta zasvěcuje do nejpodstatnějších tajemství svého umění, které bylo pečlivě střeženo před okolním světem. To ho pak zavazovalo k celoživotní oddanosti: stal se nositelem a strážcem tradice. Po ukončení učební doby, přibližně mezi pětadvacátým a třicátým rokem života, si buď mohl založit vlastní dílnu, anebo zůstat v rodině svého mistra. Cílem nebylo vychovat pouze řemeslníka, ale dalšího skutečného mistra.
Ve starověkém Římě se řemeslníci podle oborů sdružovali v tzv. kolegia, aby si dobyli větší vážnosti. Každé kolegium mělo své sídlo a čas od času pořádali společné obědy, přinášeli pocty císaři, jehož socha byla v sídle každého kolegia. Jejich svátku byl vyhrazen 19. březen, kdy se konal průvod členů na Aventinum do chrámu ochránkyně řemeslníků, bohyně Minervy, kam jí byla přinesena oběť. Kolegium hájilo zájmy svého řemesla. Prvními řemeslníky byli malíři, valcháři, sedláři, kovotepci, kamenící, hrnčíři, pištci. Řemesla se do Říma obvykle dostávala z území, která Římané dobyli.
Římská kolegia bychom mohli považovat za předchůdce evropských středověkých cechů. Ty začaly vznikat ve městech, která se pak stala jejich významnými centry. V západní Evropě vznikla středověká města nejprve v Itálii (Benátky, Janov, Neapol aj.) a na jihu Francie (Marseille, Arles, Narborne). Jedním z příznivých činitelů, jež napomáhaly rozkvětu italských a jihofrancouzských měst, byly obchodní styky s Byzancí a Východem, kde existovala četná kvetoucí řemeslnická střediska již od starověku. Nejstaršími městy ve východní Evropě, která vznikla jako střediska řemesel, byly Kyjev, Smolensk, Novgorod. Významným centrem řemesel a obchodu ve střední Evropě byla i Praha.
Charakteristickou zvláštností řemesel ve středověkých městech Evropy byla jejich cechovní organizace. Slovo cech pochází od znamení neboli cejchu, jimiž se jeden cech odlišoval od druhého. Cechovní znamení se užívalo zvláště na praporcích a pečetích, po stránce formální a právní odpovídalo erbovním pravidlům a stvrzoval je zpravidla panovník nebo někdy městská rada. Znamení představovalo buď symbol řemesla, obrazy pracovních nástrojů nebo patrony řemesel. Cechy zahrnovaly řemeslníky příbuzných profesí, poněvadž nebylo možné vytvářet cech pro každé řemeslo. Ti, kteří zůstali mimo cech, pozbývali jeho ochrany.
Společenství měšťanů rozčleněné v cechy vytvářelo vlastní cechovní rituály, které byly určujícím faktorem veřejného života a odrážely se v reprezentaci města. Řemeslníci se zapojovali do veškerého veřejného života, podle řemesel obývali ulice, kterým dávali jména, dle cechů se řídila i jejich účast při slavnostech. Cech byl také vojenskou organizací, která se podílela na ochraně města (strážní služba) a byla zvláštní jednotkou městské pohotovosti v případě války. Členové jednotlivých cechů si navzájem pomáhali, zajišťovali pomoc zchudlým řemeslníkům a jejich rodinám v době nemoci nebo úmrtí. Cechy řemeslníkům zaručovaly ochranu před konkurencí, protože ve městech existovalo tzv. mílové právo a nikdo kromě cechů zde nesměl provozovat řemeslo. Pouze někdy, obvykle při výročních svátcích, se směli zapojit i jiní řemeslníci.
Cech spravovali starší mistři neboli cechmistři. Měli pokladnici, kterou ve městech často nazývali „klenot a matka“. Byly v ní uloženy peníze, privilegia, kroniky a cechovní pečeť. V cechovních domech se konala shromáždění, na kterých se probíraly otázky cechů, a tato jednání nesměla být vyzrazena, jinak hrozil trest vyloučení. Cechmistr často nakupoval suroviny celému cechu, rozděloval je mezi mistry a kontroloval kvalitu výrobků.
Jednotliví mistři svého řemesla pracovali buď sami se svou rodinou, nebo přijímali do učení mladé učně. Učedníka přijímal mistr buď před celým cechem nebo před cechmistry a tento si s sebou přivedl dva svědky, kteří se zaručili, že v učení setrvá. Učební doba trvala od dvou do pěti let. Po uplynutí určité doby se učeň stal tovaryšem. Obdržel výuční list a tovaryšské jméno, které se uvádělo za příjmením po celý jeho život. Tovaryši museli dodržovat jistá pravidla, jako například dbát o čistotu, nehrát o peníze, neprat se, netoulat se v noci apod. Z učení také nesměli vystoupit, kdykoliv se jim zachtělo.
Tovaryš pobíral od mistra plat, jehož výše byla přesně stanovena pro celý cech. Po čase měl možnost stát se mistrem a založit si vlastní dílnu. O přijetí mezi mistry rozhodoval také celý cech. Uchazeč musel udělat zkoušky, složit určitý obnos peněz a zaručit se dobrým chováním. Velmi důležitou stránkou byla mistrova čest. Mistři se měli mezi sebou chovat jako bratři, nepřebírat si práci ani tovaryše. Pokud mistr zemřel, celý cech byl povinen doprovodit ho na jeho poslední cestě.
Přestože řemeslníci neměli ve společnosti vysoké postavení, byli její pevnou základnou. Tvořili jednu skupinu, ve které každý ovládal svoje řemeslo, jehož prostřednictvím pomáhal ostatním. Velkou část života strávili v dílně, která pro ně byla posvátným prostorem a vytvářeli v ní krásné a užitečné předměty. Umění a řemeslo tak měly k sobě velmi blízko.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.181.
