Bůh mě obdařil talentem, a mým úkolem je dokonalost, nejen pokud jde o zručnost, ale také o realizování představ, o pochopení slabostí i vášní. Moji nepřátelé tvrdí, že jsem arogantní, protože rád přebývám o samotě; jak jinak ale mám zaslechnout hlas boží?
Okamžik jeho narození ovlivnilo šťastné postavení hvězd, jež předznamenaly zrození génia předurčeného nalézat potěšení v kráse a dokonalosti. Měl se stát směnárníkem stejně jako jeho čtyři bratři. Otcově nevoli a bití navzdory si prosadil, že se vyučí malířem. Měl mimořádný talent, ale svou kariéru umělce si musel vybojovat.
Učitelé mu dokázali předat techniky malby i tesání do kamene, jeho osobitý styl však ovlivnili jen málo. První z nich byl Ghirlandaio, k němuž třináctiletý Michelangelo nastoupil do učení. V jeho dílně se naučil míchat barvy, připravovat podklad pro deskové obrazy a zdi pro fresky. Po třech letech dílnu opustil. Jeho talentu si povšiml tehdejší vládce Florencie, Lorenzo il Magnifico, a poskytl mu příležitost zdokonalit se v kamenickém umění pod vedením sochaře a medailéra Bertolda.
Stal se takřka členem rodiny, mohl pobývat v Medicejském paláci, kam pravidelně docházeli florentští umělci, literáti a učenci. Seznámil se zde se členy neoplatonské akademie, účastnil se jejich setkání a debat inspirovaných starověkou filozofií. Kdykoli směl navštěvovat medicejské zahrady, proslulé sbírkami antického umění.
Když ve stáří vzpomínal na dobu svého učení a zároveň nejšťastnější období svého života, říkal, že jeho školou byla celá Florencie. Není divu, neboť byla kolébkou i domovem renesance, patřila k nejúžasnějším místům Evropy. Bylo to město plné výjimečných uměleckých děl i umělců. Pro mladého Michelangela bylo i pouhé procházení se ulicemi vzkvétajícího města zdrojem inspirace a cenných zkušeností.
Když moje drsné dláto z kamene
tvar lidské tváře tesá namáhavě,
za vůdcem spěje, jenž je vede právě
za každým hnutím mého ramene.
První Michelangelovo sochařské dílo ovlivněné studiem v medicejských zahradách je na svou dobu netradiční a provokativní zároveň. Reliéf Madona na schodech je nevšední svým pojetím i obdivuhodným provedením mimořádně nadaného šestnáctiletého mladíka. Panna Marie je zachycena, jak sedí na schodech s dítětem na klíně. Na první pohled není zřejmé, že jde o Marii. Mohlo by jít o jakoukoli matku, která se na chvíli posadila na schody, aby si odpočala a nakojila své dítě. Až při bližším pohledu si všimneme, že se jí nad hlavou rýsuje svatozář. Dítě je k pozorovateli obráceno zády, a není tedy patrné, že jde o Ježíše. Takové ztvárnění náboženského motivu bylo i v době renesance a humanismu velmi neobvyklé, až skandální.
Po smrti Lorenza odchází Michelangelo do Říma, kde se setkává s mnoha příklady klasického umění. Pozůstatky staveb na Fóru Romanu, Koloseum, Pantheon i kopie řeckých soch jsou pro něj dalšími zdroji inspirace. Byl při tom, když renesanční předchůdci archeologů vyprostili ze země sousoší Láokoón a jeho synové, mistrovské dílo řeckého helénského sochařství. Michelangelo prohlásil, že se jedná o zázrak, a nikdy ho nepřestal obdivovat.
I když snad vidí mnozí pobloudilí
v kráse plod smyslů, třebaže k nám slétá
z výšin, kam duch se dostane jen s ní,
smrtelný zrak sám nemá dosti síly
zahlédnout věčno a je vězněm světa,
odkud jej pouze milost vyprostí.
Zakázku na Pietu pro bohatého mecenáše, francouzského kardinála, získal, když mu ještě nebylo ani pětadvacet let. Trval na tom, že si vhodný materiál vybere sám. Odjel do kamenolomů v okolí Carrary, kde se těží velmi kvalitní mramor. Je tvrdý, ale poddajný, a pokud je čistě bílý, může být až průsvitný. Práce s mramorem vyžaduje hrubou fyzickou sílu, ale sochaři zároveň nesmí chybět zručnost hodná chirurga. Stačí malá neopatrnost při práci s dlátem a celé dílo je nenávratně poškozeno. Když získal vhodný kámen, čekala ho náročná cesta k dokonalému výtvoru. Za pouhé dva roky spatřilo světlo světa jeho první mistrovské dílo a také jediná práce, kterou kdy podepsal. Na stužce položené šikmo přes hruď Panny Marie je vytesáno: Michel Angelus Florent. Faciebat. neboli Toto vytvořil Michelangelo z Florencie.
Nejproslulejší výtvor, David, postavil před Michelangela novou výzvu. Dostal příležitost tvořit ve svém rodném městě, v milované Florencii. Prestižní objednávku obdržel od vedení města. Tentokrát si ale materiál nemohl vybrat sám. Byl nucen pracovat s poškozeným kamenným blokem nevhodných rozměrů s mnoha usazeninami, který desítky let ležel u florentské katedrály. Navzdory obtížným okolnostem je však výsledek dokonalý. Michelangelo, na rozdíl od svých předchůdců, Donatella a Verocchia, neztvárnil Davida jako chlapce odpočívajícího po náročném boji. Raději zvolil okamžik těsně před bitvou, což mu umožnilo zachytit vnitřní napětí hrdiny. V jeho tváři, v pevném pohledu očí, v hrozivě zachmuřeném čele je soustředěna veškerá jeho síla i víra ve vítězství. Dokázal v jediné soše zhmotnit ideu hrdinství. Pro Florenťany se David navždy stal ztělesněním odvahy, vůle a vnitřní jistoty.
Za pravý vzor já pro své povolání
už při zrození navždy dostal krásu —
zrcadlo, světlo mých dvou umění.
Vše ostatní je jenom klam a zdání:
jen ta mé oči zdvihá k tomu jasu,
jejž toužím zvěčnit v barvě, v kameni.
I když se začal vzdělávat v umění malířském, vždy dával přednost sochařství. Navzdory tomu bychom v 16. století těžko hledali malíře, který by nečerpal poučení z jeho maleb. Radil svým současníkům, jak umocnit účinek malby. Tvrdil, že největší půvab postavy je v jejím pohybu, a přirovnával ho k plamenům ohně. Fascinovalo ho lidské tělo, jeho tvary či výraz. Záměrně volil nezvyklé kompozice, používal sochařské postupy, aby vynikl prostorový účinek.
Když ho papež Julius II. pověřil, aby nahradil tmavě modrou oblohu Sixtinské kaple posázenou hvězdami figurální výzdobou, nepřijal to s nadšením, protože musel opustit jinou práci pro téhož papeže: velkolepě pojatý náhrobek s množstvím postav, z něhož nakonec realizoval pouze sochu Mojžíše. Ve tvůrčím slovníku Michelangela Buonarrotiho však chyběla slova pohodlí, snadné či porážka; zakázku proto přijal a vložil do ní neobyčejnou sílu svého těla, duše i ducha. Tehdy třiatřicetiletý Michelangelo se úkolu ujal v roce 1508 a své titánské dílo dokončil za pouhé čtyři roky. Tvořil na ploše o rozloze pět set metrů čtverečných, ve výšce dvacet pět metrů, v nepřirozené poloze, při níž si lze jen stěží zachovat cit pro perspektivu, na speciálním lešení, které pro tento účel sám sestrojil. Stal se služebníkem umění, neznal odpočinek, žil jako poustevník. Fyzicky i emocionálně náročný úkol dokázal proměnit v nesmrtelnou krásu.
Už rozerván jsem z toho pnutí,
zmoklý, jak při nejhorší slotě v Lombardii,
vousiska k nebi, vyvrácený týl,
na samém hrbu prsa ptačí stvůry.
A jak ten štětec pořád stříká shůry,
už mi tvář celou štědře vydláždil
a bez očí mé pohyby marné jsou.
Obrovskou plochu hladké valené klenby přetvořil pomocí optické iluze v bohatou kompozici architektury s fiktivními římsami, plastickými rámy a konzolami podpíranými atlanty. Než začal malovat, vytvořil tři sta přípravných skic, které posléze zvětšil a přenesl na podklad na stropě kaple. Celkem pod tahy jeho neuvěřitelně rychlého a zručného štětce vzniklo více než čtyři sta postav v životní velikosti. Pracoval s krajním vypětím vůle, ale výsledek je nadzemsky dokonalý.
Díky své celoživotní píli a obdivuhodné pracovitosti neměl do konce života nouzi o zakázky. Řešil několik architektonických úkolů. Ani tehdy se nespokojil se zděděnými tvary a postupy, raději uplatňoval své osobní cítění, do architektury vkládal svou vášeň a neklid, nebál se odmítnout dosud běžně užívaná pravidla. Je proto považován za architekta, jenž dal impuls k vytvoření pomyslného mostu mezi renesancí a barokem.
I na poli architektury zůstal sochařem. Modeloval mohutná průčelí a tvaroval velká prostranství. Na základě jeho návrhu vznikla budova knihovny Biblioteca Laurenziana ve Florenci. Při projektování Kapitolského náměstí v Římě projevil svou genialitu a vynalézavost při utváření volného prostoru a dosáhl velmi působivého účinku. Stal se v pořadí čtvrtým stavitelem chrámu sv. Petra v Římě a vtiskl mu jeho současnou podobu. Navzdory velké tíži je jím navržená kupole chrámu vznosná, pozvedá vědomí člověka k nebi a napřimuje ho.
Běh mého života už dospěl, žel,
na křehké loďce bouřným oceánem
až k přístavu, kde všichni jednou stanem
dát počet ze svých zlých i dobrých děl.
Své básně psal chvatně, tak jak jej napadaly, zaznamenával je na okraj skic a kreseb, na rub vlastních i cizích dopisů, na nejrůznější listy papíru, jež ležely na dosah ruky v sochařské dílně. Vzniklo tak mimoděk jedno z největších básnických děl své doby. Jsou to verše člověka, který se sám za básníka nikdy nepokládal. Psal z vnitřního popudu a pod tlakem hlubokých osobních zážitků. Jako všestranný umělec dokázal své prožitky nejen plasticky vytesat do kamene, ale vtisknout jim také podobu slov.
Kdyby pouze vytvářel výjimečné sochy, byl by obdivován. Kdyby jeho jediným malířským dílem byla výzdoba Sixtinské kaple, byl by ctěn. Kdyby se nám dochovaly jen jeho architektonické návrhy a realizace, říkali bychom, že byl mimořádným stavitelem. Kdyby po něm zůstaly výhradně jeho básně, zapsal by se do dějin literatury. Tento mimořádný muž však dokázal být tím vším: sochařem, malířem, architektem i básníkem. Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni byl vpravdě renesančním člověkem.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.184.
Z použité literatury:
Michelangelo, titán a člověk, Evropský literární klub, Praha 1941.
Blažíček, O. J.: Michelangelo, Odeon, Praha 1975.
Vasari, G.: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů (2. díl), Odeon, Praha 1977.
Hibbert, Ch.: Florencie, životopis města, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997.
