Stoicismus po vzoru platonské akademie rozděloval filozofii na fyziku, logiku a etiku. Zároveň se těmito oblastmi zkoumání prolínají tři koncepty, které tvoří páteř celé školy. Jedná se koncept všeobecné souvislosti, spojený s ideou, že vše v přírodě spojuje do jednoho celku jediný logos. Dále koncept všeobecného sbratření, shrnutý do pojmu kosmopolis. Nakonec koncept všeobecného souhlasu vyjádřený latinským termínem concensus gentium.
Koncept všeobecné souvislosti
… všechny věci jsou vespolek spjaty a jejich pouto je posvátné, a snad vůbec nic si není navzájem cizí, neboť jsou seřazeny v jeden celek a společně přispívají k jednomu a témuž vesmírnému řádu. (Marcus Aurelius, Hovory k sobě, VII 9)
Ústřední myšlenkou stoické fyziky a následně také etiky je jednota celé fysis. Počátkem světa je bůh – logos (tvůrčí oheň). Tento logos proniká celou přírodou a je přítomný v člověku. Příroda a člověk jsou ve vztahu daném společným logem. Pochopí-li člověk tento vztah, bude jednat v souladu s přírodou. (Long, 141)
Co chci já? Poznat přírodu, a následovat ji. Epiktétos
Logika je předpokladem pro pravdivé výpovědi o světě, o fysis. Porozumění fysis je nutným předpokladem pro porozumění etice a pro samotné mravní jednání. Stoikové hledají principy dobrého života a spatřují je v praktikování ctnosti. Cílem je zlepšení vlastního charakteru. Jaké důsledky má moje poznání fysis pro mé jednání a život? Příroda je vzorem harmonie. Stoik umravňuje sám sebe, ne ostatní. Velkým cílem je soulad s přírodou, nastolení obdobného řádu v nitru člověka, jaký existuje v ní. Tento řád je daný logem. Už pro Platona a Aristotela jsou dokonalé a harmonické dráhy nebeských těles vzorem pro uspořádání nedokonalých drah duše. Člověk má žít ve shodě s logem, řádem, rozumem. K tomuto ideálu souladu s přírodou se postupně přibližuje krok za krokem každodenním praktikováním ctnosti. Výsledkem je jednota poznání a jednání.
Žij ve shodě s přírodou. (Zenón z Kitia)
Jednat ve shodě s přírodou je rozumnému tvoru totéž jako ve shodě s rozumem. (Marcus Aurelius, Hovory k sobě, VII 11)
Koncept všeobecného souhlasu neboli shody národů – concensus gentium
Být šťasten (eudaimonia) znamená mít v sobě dobré daimonion neboli rozum, vedoucí k dobru. Co tu tedy děláš, klamná představo? Odejdi, při bozích, jak jsi přišla: nemám tě zapotřebí. Přišla jsi po svém starém zvyku; nehněvám se – jen odejdi! (Marcus Aurelius, Hovory k sobě, VII 17)
Kořeny tohoto zásadního, světové dějiny tvořícího konceptu vidíme ve zkoumáních spojených se stoickou logikou a teorií poznání. Logika stoikům poskytovala nástroje a postupy nezbytné pro schopnost poznání. Stoikové se zabývali zejména dialektikou, argumentací, teorií poznání, rétorikou, gramatikou, výrokovou logikou. Jejich zkoumání lze shrnout do otázky: Co a jak mohu o fysis pravdivě říci? Oproti skeptikům obhajují možnost jistoty poznání. Přicházejí s kritérii pravdivosti, jimiž naznačují, že lidé mají vrozené schopnosti a představy, které jim umožňují dospět k pravdivému poznání, a že existují univerzální pravdy, které jsou uznávané napříč kulturami a časem. Jejich zkoumání smyslových vjemů vedlo ke snaze odlišit pravdivé a klamné představy a stanovit tzv. kritérium pravdivosti v podobě uchopujících (zřejmých, jasných, očividných) představ – fantasiai kataléptikai.
V rozumové rovině formulují myšlenku vrozených předpojetí – prolépseis. Vrozená předpojetí se zakládají v lidské mysli na všem lidem společných běžných pojmech – koinai ennoiai, např. pojmy dobra, bohů, ctnosti, spravedlnosti, pravdy, svobody, logu. Koinai ennoiai jsou základní, vrozené pojmy nebo společné představy, které podle stoiků existují přirozeně v lidské mysli. Tyto pojmy nejsou výsledkem učení, ale jsou univerzálně sdílené mezi lidmi a tvoří základ našeho poznání a morálního myšlení. Tato východiska jsou základem pro chápání pravdy jako shody mezi lidmi a národy. Na základě existence koinai ennoiai stoikové v Římě formulují koncept všeobecného souhlasu nazývaný shoda národů – concensus gentium. Pravda není určena pouze individuálním poznáním, ale je společná všem lidem. Existují objektivní pravdy, které jsou sdíleny napříč národy a kulturami, a tyto pravdy tvoří základ pro přirozené právo.
Koncept všeobecného souhlasu concensus gentium je zásadním příkladem přenosu stoických myšlenek do římského práva, který se uplatnil v právní oblasti ius gentium – práva národů. Římanům tyto filozofické stoické koncepty pomohly překonávat společenské protiklady a řešit související náboženské, sociální, právní a politické problémy a přispívat tak k jednotě státu v těchto oblastech a celkově zároveň. Stoicismus se po svém příchodu do Říma stal základem pro další vývoj římského práva, a později i pro právní filozofii v období středověku a raného novověku. Myšlenky o přirozeném právu, rovnosti a univerzálním řádu, které stoici vyvinuli, byly klíčovými stavebními kameny pro formulování právních principů, které dnes považujeme za samozřejmé, jako jsou lidská práva, rovnost před zákonem a spravedlnost.
Koncept všeobecného sbratření
Stoické přesvědčení o rovnosti a bratrství všech lidí je dodnes základem humanismu a kosmopolitismu. Kosmopolis je jako světový stát s ústavou a zákony danými rozumem (logem) odrážejícími se v přírodním přirozeném řádu. Všichni lidé jsou propojeni skrze rozum (logos) a přirozený řád, který je přítomný ve všech aspektech světa. Kosmopolis je tedy ustavena na základě tohoto přirozeného řádu, který spojuje všechny jednotlivce a umožňuje jim žít v souladu s přírodou a rozumem. Tento rozum je pro stoiky přítomen nejen v přírodě, ale také v lidském srdci a mysli. Umožňuje každému člověku přispívat k vytváření harmonického celku a dosahovat poznání sebe sama a celku světa.
Život v souladu s kosmopolis je způsobem života zaměřeným na rozvoj ctnosti bez ohledu na sociální, kulturní, náboženské nebo politické rozdíly. Stoický filosof-světoobčan nevidí rozdíl mezi lidmi z hlediska společenského původu nebo národnosti, ale hledá jejich vnitřní morální kvality. Stoikové tvrdí, že každý člověk by měl usilovat o rozvoj ctnosti v souladu s přirozeným řádem a univerzálním rozumem (logem), a tím přispívat k harmonii a blahu celé světové obce.
Základ humanismu se odvíjí od stoické myšlenky, že všichni lidé jsou si rovni ve své podstatě, všichni mají schopnost rozumět přirozenému řádu (logos) a všechny lidské bytosti jsou součástí stejného univerzálního celku. Člověk jako světoobčan nemá upřednostňovat svůj národ, svůj stát nebo svou rodinu před ostatními lidmi. Ideálem je jednat spravedlivě vůči všem a považovat všechny lidi za své bratry.
Marcus Aurelius hovoří o podivuhodné příbuzenské spojitosti veškerenstva. Už podle zakladatele školy Zenona jsou všichni lidé občany, protože pro všechny platí jediný řád věcí. Jediný řád věcí je daný logem přítomným v celé přírodě (všemu a všem vládne jediný logos). Svět je jedna velká světová obec – kosmopolis a lidé jsou jejími občany (všichni jsou obyvateli jedné a téže země, Marcus Aurelius). Z druhé strany, všemu vládne božský logos, zároveň se od něj vše odvíjí. Logos chápaný jako rodičovský princip vede k chápání lidí jako dětí. Lidé jsou sourozenci, bratři. Vše řečené se spojuje ve stoickém humanismu odrážejícím i nespravedlnost otroctví. Neříkej otrok, nýbrž člověk. (Seneca).
Všechny tři koncepty se navzájem podporují a tvoří jeden celek. Podobná pojetí lze najít i u dalších filozofických tradic Východu a Západu. Rovněž tři principy školy filozofie Nová Akropolis na ně navazují.
Koncept všeobecného sbratření lze propojit s prvním principem Nové Akropolis: Podporovat ideál bratrství, zakládající se na úctě k lidské důstojnosti, bez ohledu na rozdíly v pohlaví, kultuře, náboženství, sociální příslušnosti… Tento princip odpovídá na lidskou potřebu žít a rozvíjet se společně s ostatními lidmi.
Koncept všeobecného souhlasu je spojen se stoickým studiem jednotlivých národů římské říše a odpovídá druhému principu Nové Akropolis: Pěstovat lásku k moudrosti prostřednictvím srovnávacího studia filozofií, náboženství, věd a umění, aby se podpořilo poznání o člověku, přírodě a univerzu. Tento koncept odpovídá na lidskou potřebu poznávat.
Koncept všeobecné souvislosti v sobě ukrývá základní tajemství stoické filozofie a lze ho vyjádřit třetím principem Nové Akropolis: Rozvíjet to nejlepší v člověku a podporovat jeho uskutečnění jako jednotlivce a jako aktivního člena společnosti. Jednat v souladu s přírodou, aby se zlepšil svět. Tento princip odpovídá na lidskou potřebu rozvoje sebe sama.
Vidíme, že tyto principy a cíle odpovídají na tři základní filozofické potřeby a zájmy člověka: potřeba a zájem o vlastní seberozvoj; potřeba a zájem o zkoumání; potřeba a zájem být součástí společnosti, tzn. rozvíjet se, zkoumat a žít společně s ostatními. Jsou nadčasové, stále platné a potřebné pro rozvoj jednotlivce i celé společnosti.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.184.
