Za několik dnů nastane jaro, a ať jsme mladí či staří, toto datum zahrnuje pocit obnovy a naděje pro všechny. A tak si alespoň během jednoho dne představujeme, že všechno rozkvétá, že všechno bude lepší, že všechno směřuje k budoucnosti, kterou se snažíme vidět jako šťastnou.
Tento pocit však nepřekračuje rámec tohoto dne, stejně jako naše snahy o „celoroční jaro“.
Jako lidé s amnézií, kteří ztratili paměť a už neumí číst, i když toho hodně přečetli, díváme se, aniž bychom viděli, a známe rytmy přírody, aniž bychom je chápali. Skrytý vnitřní hlásek nám našeptává, že jaro není pouze jedním z ročních období, jedním z mnoha okamžiků, nýbrž že opětovné zazelenání přírody je vzkaz, jazyk, který nám chce něco přenést, i když nevíme co. Napodobuje jej, jak to umí jen zapomnětliví, oblékáme se do pestrých barev, začínáme „psychologicky“ cítit teplo a dáváme najevo touhu po obnově, která často nepřesahuje rozsah důkladného generálního úklidu našeho příbytku.
A právě v tom nedokážeme pochopit řeč přírody. Jisté je, že ona se na jaře obléká do nových šatů. Ale obléká se každé jaro, rok za rokem, neúprosně, s nekonečnou, téměř nadlidskou trpělivostí. A v přírodě po jaru přichází léto, což znamená, že po obnově forem přicházejí plody této obnovy, ztvárnění tužeb rozkvětu, které na začátku byly sotva semínky...
My lidé v tom však zaostáváme… Dokážeme vnímat obnovu, ale neudržujeme ji stálou. Nečiníme z evoluce svůj směr chování, a rok co rok, místo vědomého svlékání staré kůže potřebujeme popostrčení a impulz od života, někdy jako potěšení, někdy jako bolest, někdy jako zamyšlení nad kalendářem, když je konečně jaro. Nemáme ani vytrvalost, která předpokládá přenést do léta to, co se začalo rodit na jaře. Spokojujeme se s impulsy, které umírají, sotva se narodí. Stačí nám zdání světla místo toho, abychom nadobro prorazili temnotu. Zdá se nám, že stačí semínko, aniž bychom tušili, že už obsahuje budoucí rostlinu. Nanejvýš si přejeme, aby se ze semínka objevila rostlina, aniž bychom pro to cokoli udělali, aniž bychom ji zalévali, aniž bychom o ni pečovali, aniž bychom ji vystavili blahodárným slunečním paprskům.
Pamatujme na to, že v semínku je již obsažený jeho plod a nestarat se o něj je zločin, který útočí více proti plodu než proti semínku samému. Zabít semínko, odepřít mu naši péči, je jako zabít budoucnost v přítomnosti. A snít o stromu budoucnosti, aniž bychom začali pečovat o semínko, znamená omezit se na úroveň snění bez jakéhokoli jednání.
Nyní, na jaře, je ten správný okamžik. Nyní si můžeme vybrat semínko stromu naší budoucnosti. Nyní se můžeme rozhodnout, jaké budou větve a listy, které nám budou zítra dávat stín. A pro ty z nás, kteří chceme postavit Akropolis, vysoké město se vznešenými dušemi, je nyní správný okamžik pro pěstování semínka, které dřímá skryté v každém z nás v očekávání požehnané vody poznání a víry.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 167.
