Přejít k hlavnímu obsahu

Velké ženy: Eliška Junková

Jana Stará
Image
Bugatti T35

Mezi výjimečnými ženami si určitě zaslouží své místo paní Eliška Junková, které navždy bude patřit ženské prvenství v automobilovém sportu. Věnovala se mužské profesi, přesto nikdy neztratila ženskost. Vitální, drobná žena, která za žádných okolností neztrácela odvahu, naději a úsměv.

Narodila se v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová 16. listopadu 1900. Říkali jí Smíšek a snila o cestování. Vystudovala obchodní školu a našla si práci jako korespondentka v Pražské úvěrní bance. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem Čeňkem Junkem, který se stal nadšeným automobilovým závodníkem. Chtěla mu udělat radost, a tak si pro něj jako svatební dar připravila překvapení, tajně složila zkoušky a získala řidičské oprávnění. Život mladých manželů se začal točit kolem aut a závodů, dokonce i jejich svatební cesta vedla na trénink do Karlových Varů.

Zásadní bylo seznámení s Ettorem Bugattim ve Francii, od něhož Junkovi koupili automobil Bugatti 30, který přestavěli na závodní vůz a paní Junková začala jezdit a sbírat zkušenosti nejprve jako spolujezdkyně a posléze s mužem vytvořili sehraný tým a nejrychlejší pár v ČSR v roce 1923. Naučila se rozumět autům, a také je dokázala opravit. Manžel jí svěřil vůz, který sama vezla do Francie k Bugattimu na opravu. Tento výkon slavného výrobce tak překvapil a nadchl, že rodina Bugatti Elišku přijala za svou a navázali od tohoto okamžiku rodinné přátelství. Auto značky Bugatti dokonce v roce 1930 inspirovalo Jaroslava Ježka k napsání slavné jazzové skladby Bugatti step, čímž Ježek také vyjádřil svoji poctu paní Elišce Junkové, protože „Bugatka“ k ní neodmyslitelně po celý její život patřila.

Roku 1925 vyhrála Eliška svůj první závod cestovních vozů Lochotín – Třemošná a v květnu 1926 první mezinárodní závod, jeden z nejslavnějších závodů v Evropě: Zbraslav – Jíloviště. Stává se tak mezinárodním fenoménem. Žena – závodnice budí zájem světových novinářů, přijímá srdečné a upřímné gratulace od mužských soupeřů. V pětadvacetileté historii automobilového sportu slaví první vítězství žena – je to senzace vzbuzující úžas po celém světě. Je nejrychlejší ženou světa a doposud jedinou ženou v historii Grand Prix, která se vyrovnala nejlepším jezdcům. Tento rekord zatím nemůže být překonán. Bylo by to možné jedině v případě, pokud by v závodech Formule 1 začaly startovat ženy.

Mezi její trofeje patří například druhé místo v mezinárodním závodě do vrchu Klaussenpass ve Švýcarsku z roku 1926. O první místo ji připravila roztržitost, protože si v hotelu zapomněla brýle a ve vánici v nadmořské výšce téměř dva tisíce metrů a v rychlosti 130 km/h si musela krýt při řízení oči rukou.

V roce 1927 vyhrála první místo na Velké ceně Německa v Nürburgringu. V Lidových novinách vyšla báseň od Eduarda Basse:

„Pro německou velkou cenu, stačilo nám vyslat ženu, arci když je taková, jako paní Junková!

Ta když sedne k volantu, rekordy jdou k čerchmantu!“

V roce 1927 se zúčastnila závodu na Sicílii Targa – Florio. Přestože ho nedokončila a přestála nebezpečnou kolizi, v cíli jí čekaly nečekané ovace a prosba organizátorů o účast v dalším roce. V roce 1928 se vrací a pečlivě se připravuje. Projede si trať s převýšením téměř tisíc metrů mnohokrát před závodem, prochází ji i pěšky, studuje terén, dělá si poznámky, vyptává se zkušenějších závodníků a využívá svoji hlavu a dobrou paměť. Její silou při výšce 150 cm a váze 47 kg nebyly svaly, ale hlava. Nikdo ze závodníků neznal okruh tak dobře jako ona. Na sedadlo si dávala polštářek, aby měla dostatečnou výšku, délku nohou doháněla prodlouženými pedály. Dnes si asi již nedokážeme představit, jaké nebezpečí podstupovala na prašných silnicích v rychlostech blízkých 200 km/h, v rukou volant bez posilovače řízení. Velkým vítězstvím bylo už jen samotné dojetí do cíle. Skončila pátá, ale získala hned tři ceny. První za nejrychlejší druhé kolo, druhou za nejlepší amatérský výkon a třetí v kategorii žena za volantem. Po příjezdu do Prahy na Wilsonovo nádraží ji očekávaly davy a bouřlivé uvítání.

Rok 1928 byl poslední v pětiletce její závodnické kariéry. Manžel umírá při nehodě na okruhu v Nürburgringu a Eliška od tohoto dne nevidí v dalším závodění smysl. Tragická událost ukončuje nejen její manželství, ale i sportovní kariéru. Říkala, že vždy potřebuje mít cíl – a cílem jejího závodění nebylo dokazovat něco sobě nebo světu, ale udělat radost svému muži.

Začíná si ale plnit svůj dětský sen, a cestuje jako obchodní zástupce na Cejlon. Testuje auta a začíná spolupracovat s firmou Baťa při prodeji pneumatik až do chvíle, kdy je tato firma znárodněna. Ve třicátých letech se podílí na přípravě původního Masarykova závodního okruhu v Brně. Přivedla do Brna mezinárodní jezdce, pomáhá s organizací závodu a tlumočením.

V době komunistického režimu pracuje v gumárenském průmyslu a nemůže až do roku 1964 cestovat do zahraničí. Ve světě je velice ctěna a bylo jí uděleno nejvyšší dosažitelné mezinárodní vyznamenání – čestné členství mezinárodního klubu bývalých závodníků Velkých cen F1.

V Československu stála u založení ženského klubu milovnic aut, jehož byla i předsedkyní. V novinářské anketě o automobilového a motocyklového jezdce století získala druhé místo v kategorii automobilového sportu, kde ji předstihl jen pětinásobný vítěz závodu Paříž – Dakar Karel Loprais.

Zemřela roku 1994 a na domě v Praze, kde bydlela, jí byla v roce 2000 u příležitosti nedožité stovky umístěna pamětní deska.

Paní Eliška Junková byla skromná žena s hřejivým úsměvem, která velmi milovala svého muže, a jak říkala, začala závodit proto, aby ho lépe pochopila. Nebyli nikdy soupeři, ale partneři, kteří se doplňovali. Podle ní má partnerské dvojice automobilismus sbližovat, nemá být příčinou vyhlašování dívčích válek mužům. Nikdy neměla feministické sklony. Byla vždy elegantní i za volantem, ráda nosila šaty ze slavného salonu Hany Podolské. Překvapovala klidem, výdrží a houževnatostí. Zdůrazňovala osobní pevnost člověka a důležitost umění poprat se s překážkami v životě.  

Nebylo pro ni důležité se jako žena vypracovat a být v mužském oboru lepší než muži. Podle ní bylo mnohem důležitější, že se může vypracovat díky svým přirozeným ženským vlastnostem a schopnostem. Radila trénovat, pokud chceme něco dokázat, nereptat a nesvalovat své nezdary na přírodu. Věřila, že všechny handicapy jsou překonatelné. Pokud chceme uspět, musíme trénovat a nepodcenit přípravu, protože „závod se jede za každého počasí.“

Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 167.