Pokud čteme starodávné mýty, často se nám mohou zdát jako neskutečné pohádky. Je tomu ale skutečně tak? Vyprávění o Trojské válce bylo pro mnohé také něčím bájným, dokud ji archeolog Heinrich Schliemann neobjevil. K podceňování mýtů nás může svádět forma, která nezdůrazňuje přesné místo a čas, jak jsme zvyklí v dnešní době. V mýtu je totiž více upřednostňován přenos zkušenosti, individuální i kolektivní.
Jeden z nejznámějších mýtů vypráví o potopě. Západní člověk ho zná především z Bible, kde je hlavní postavou Noe. Biblická verze vypráví o morálně upadající společnosti a Noe je Bohem shledán jako jediný, který má právo přežít. Dostává návod, jak postavit archu, aby bylo zachráněno vše důležité. Jako jediný přeživší má pak za úkol vybudovat novou společnost, která se vyvaruje chyb. Dále příběh pokračuje postavením vysoké věže a zmatením jazyků.
Při pozornějším bádání dojdeme ke zjištění, že na každém kontinentu, ve většině kultur, najdeme podobný či skoro stejný mýtus, jen s jiným hrdinou. Zajímavé je, že se jedná i o kultury, které se nemohly potkat, natož ovlivnit. Vydejme se tedy na dobrodružnou cestu:
Řecko
Jako prvního jmenujme filozofa Platona, který ve svém dialogu Timaios popisuje zánik vyspělé, ale morálně upadající civilizace, která po sérií přírodních katastrof skončila na mořském dně. Platon poukazuje na egyptský původ tohoto mýtu. Často je tento příběh spojován se zánikem bájné Atlantidy.
V jiném řeckém mýtu zase Zeus trestá zpupné lidstvo potopou a jediný, kdo ve speciální lodi přežije řádící přírodní živel, je Deukalion a jeho manželka Pyrrha, kterým radí Prométheus. I oni zakládají novou kulturu.
Evropa
Na potopu světa narazíme i ve starogermánské mytologii, kde se popisuje dávná katastrofa, jíž padla za oběť země na severu. Mluví se o strašlivé zimě, zemětřesení, padání hvězd z nebe a světě zaplaveném mořskými vlnami.
Zmínky o potopě také nalezneme u Keltů či ve finském eposu Kalevala a i jinde v Evropě.
Mezopotámie
Zde je několik verzí, které se liší jménem hlavní postavy. S potopou se setkáme v Eposu o Zi´usudrovi, v akkadské mýtu o Atrachasísovi („Moudrostí oplývající“) či v babylonském vyprávění o Utnapištim. Všechny verze popisují velmi podobný děj: Bůh upozorní hlavního hrdinu, že kvůli morálnímu selhání lidstva přijde potopa, a radí mu postavit archu, která se zde nazývá „Ochránkyně života“.
„Na loď jsem uvedl celou svou rodinu a příbuzenstvo své, zvěř stepní a drobná zvířata stepní, všechny řemeslníky jsem uvedl na ni. Vstoupil jsem do lodi a utěsnil za sebou dveře...“ (Epos o Gilgamešovi, překl. L. Matouš, ČS, 1976)
Přichází potopa, která trvá sedm dní, a všichni nemoudří se utopí.
Tibet
V knize Dzyan se setkáme s popisem zániku bájné civilizace:
45. „První veliké vody přišly. Obklopily sedm velkých ostrovů“
46. „Všichni moudří byli zachráněni, ne-moudří zahynuli. S nimi zmizel i větší počet zvířat, která povstala z potu země.“ (H.P. Blavatská: Základy tajných nauk, Glóbus)
Střední Amerika
I u Mayů existovala legenda, která praví: „ti kteří přežili potopu, se rychle rozmnožili a postavili převysokou věž“. (Popol Vuh, Odeon, 1976)
Aztékové zase mají příběh o potopě, který je téměř shodný s tím biblickým, jen v této verzi archu staví hrdina Tapi. Navíc vyprávěli španělským dobyvatelům, že jejich předkové připluli z potopené země na východě, kterou nazývali Aztlán.
Severní Amerika
U původních obyvatel Ameriky se setkáme s různými příběhy o potopě, kterou bohové sesílají, protože jsou nespokojeni s chováním lidí. Potopu většinou přežívají muž a žena, kteří si vyrobí vor, loď či velkou hliněnou nádobu, a když začíná voda opadávat, vypouští holubici, datla či jiného ptáka hledat suchou zem. V jiných verzích se uchylují na horu, která vyrostla během záplav.
Polynésie
Na druhém konci světa, v Polynésii na atolu Hao, existuje legenda, podle které se prolomila klenba nebes, země byla zatopena a pouze Rata s příbuznými se ukryl v lodi. O stavbě archy, která ochránila skupinu lidí, se mluví i v dalších pověstech v Tichomoří, Číně i na mnoha dalších místech.
Zde je vidět, kolik příběhů o potopě existuje po celém světě. Lze však dokázat, jestli k podobné katastrofě opravdu došlo? Velmi těžko. Některé objevy naznačují, že by tomu tak mohlo být. Například Leonard Charles Wooley se roku 1927 rozhodl kopat v areálu uruckého pohřebiště (Mezopotámie). V hloubce 14 metrů narazil na hroby vládců z doby kolem 4000 př. n. l. Pod nimi ležel říční jíl beze stop lidské existence, tedy z doby, kdy Mezopotámie nebyla osídlena. Wooley však kopal hlouběji a pod třímetrovou vrstvou jílu nalezl nové stopy osídlení: popel, cihly, střepy z nádob patřící zcela jiné kultuře. To poukazuje na obrovskou povodeň, která musela zatopit dané místo na velmi dlouhou dobu, aby se vytvořila tři metry vysoká vrstva jílu.
Jak vidíme, mýty sice nepopisují, kdy a kde se ve skutečnosti něco událo, či jaké byly škody na majetku či životech. Zachycují spíše to, co může být důležité i pro nás, nejen jako společnost, ale i jednotlivce. A to je zkušenost, jak bychom měli jednat, aby nedošlo k takové zkáze, jakou mýtus o potopě popisuje. A inspirace pro nás jako jednotlivce, abychom dokázali mít vždy otevřenou mysl, dokázali vnímat to, co je opravdu důležité a uchovávat to. Protože tento mýtus nám dává jasný vzkaz, že bez archy by lidstvo ztratilo všechny dovednosti a zkušenosti, které tak bolestivě získalo.
Z použité literatury:
H.P. Blavatská: Základy tajných nauk, Glóbus
Platon: Timaios, Oikoymenh, 1996
Eliade, Mircea: Dějiny náboženského myšlení 1, Oikoymenh, 2019
časopis: Zrcadlo kultury č.5, Nová Akropolis, 1998
Zdeněk Krušina, Tajné dějiny světa 1, Eminent, 2000
Popol Vuh, Odeon, 1976.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č.187.
