Přejít k hlavnímu obsahu

Všechny cesty vedou do Říma

PhDr. Slavica Kroča
Řím - Forum Romanum

„Nestanou-li se filosofové králi nebo neoddají-li se králové a panovníci upřímně filosofii, není pro obec konce běd…“ Platón, „Ústava“
Jestliže vycházíme z předpokladu, že kromě fyzického světa existuje i svět duchovní, nebude nám cizí myšlenka, že všechno to, co je projeveno na hmotné úrovni, má svůj původ ve světě Archetypů, který Platón nazývá světem Idejí.
Starodávné tradice mluví o vesmíru, universu, jako o živé bytosti, která má svou evoluci, což znamená okamžik zrození, dobu života a okamžik smrti. Některá učení tento vesmír porovnávají s "kosmickou krávou", která v sobě obsahuje myriády menších světů a zároveň vytváří mega-svět, jenž do sebe všechny zahrnuje a tvoří dokonalý celek.
Pokud na této zeměkouli nejsme náhodou a pokud procházíme určitou evolucí, počítáme i s tím, že dílo, které lidstvo za sebou zanechává, je plodem tisíciletého vzdělávání všech jednotlivců, kteří byli jeho součástí.
I když jsme se z dějin dočetli o mnoha velkých událostech, přesto chápeme, že nic v projeveném světě není věčné, kromě touhy člověka stále poznávat a objevovat nové souvislosti, které ovlivňují jeho život, nové prostory ve vesmíru, neboť povrch zeměkoule už odhalil a zmapoval. A takto se čas od času rodí jednotlivci, kteří za sebou zanechávají stopy, jež ostatní mohou následovat, objevují nové světy anebo jako v našem příběhu zakládají nová města, státy a kultury. Stávají se z nich legendární nebo mytické osobnosti poskytující příklad všem nadšencům, kteří se rozhodli pokusit se o "nemožné".

Aeneas zachraňuje otce Anchísa; Louvre

Impuls

V mnoha starodávných tradicích se o zakládání města píše jako o obnovení, opakování prvotní kosmogonie, utváření a uspořádání "vesmíru". V souvislosti s tím jednotlivci, kteří mají dát impuls novému směru lidské evoluce a kteří jsou nazýváni nejrůznějšími jmény - zákonodárci, patriarchové, zakladatelé civilizací a náboženství -, procházejí procesem zázračné záchrany před smrtí utonutím ve vodách chaosu. Kromě toho, že jde o symbolické vyjádření rituálního procesu, v němž "hrdina" musí prokázat svou schopnost zvládnout tak náročný úkol (ovládnout chaos a uspořádat ho), jsou též důležité očišťující vlastnosti vody. Tato by měla smýt veškerá předchozí nedorozumění a nedostatky, aby "tvůrce" mohl svůj úkol započít očištěn, jako vítěz nad vodou. Je to ten, kdo se dokázal postavit nečinnosti, vzdorovat skrytým silám, které brání manifestaci a přinášejí smrt. Přežít ve vodě znamená oživit Božské slovo, odhalit jeho tvůrčí a zúrodňující schopnost, neboť voda, která dusí, se může stát i vodou, která zúrodňuje.
Podívejme se nyní, co muselo předcházet tomu, aby bylo založeno město, do něhož směřují všechny cesty: Řím. Po bitvě u Tróje, dávno předtím, než se tušilo, že bude založeno "město sedmi pahorků", zůstal naživu její nejsilnější a nejstatečnější obránce Aeneas. Rodokmen měl velmi vznešený, neboť jeho matkou nebyla smrtelná žena, nýbrž samotná bohyně lásky Afrodíta (Venuše), a otcem dardanský král Anchísés, potomek boha Dia. Právě nejvyšší bůh Olympu (Zeus, Jupiter) přikázal Aeneovi, aby založil nový domov pro svůj lid, nikoli na troskách rozbořené Tróje (Ílion), ale v novém světě: Itálii.

Aeneova „Odysseia“

S těžkým srdcem Aeneas opouštěl svou vlast, ale přesto shromáždil lid, postavil loďstvo a odplul na západ. Sedm let bude trvat jeho pouť a bude mu na ní kladeno množství překážek a pokušení: mor na Krétě, soptící Etna na Sicílii, láska královny Dídó, smrt otce…
Diův rozkaz zní: pokračovat. Aeneas by rád splnil přání svého vznešeného předka, ale už neví, na kterou stranu se vydat a kde hledat místo vhodné pro založení sídla nové civilizace. Musí objevit inspiraci v největších hlubinách svého srdce, musí překonat pochybnosti, a proto sestupuje do samotného Podsvětí veden věštkyní Sibyllou. Konečně nachází odpověď a paprsek světla v podobě ducha zesnulého otce ozařuje jeho cíl: ústí řeky Tiber.
Na nově objeveném území se setkává s králem Latinem a jeho národem. Přestože už překonal tolik překážek, musí znovu svést boj, aby splnil svůj úkol. Tato poslední bitva má jméno Turnus a zosobňuje ji jeho sok v lásce k Lavinii, králově dceři. Na její počest po svém vítězství vybuduje město Lavinium a stane se jedním z hrdinů, kteří budou námětem mnoha starodávných děl.
Vergilius ve svém díle "Aeneis" popisuje osud hrdiny od pádu Tróje po vítězství nad Turnem a z jeho slov se lze dočíst o uvědomělém plnění povinnosti vůči Bohům, přátelům a vlasti, o věrnosti převzatým závazkům, které svědčí o Aeneově zbožnosti, pietě, vzoru každého Římana. Poté co přivedl svůj lid do klidného přístavu vhodného k vybudování nového světa, Aeneas byl v plné zbroji vzat na nebe a stal se Bohem. Člověk se překonal a svými hrdinskými činy objevil v sobě Božskou jiskru, aby s ní vzápětí splynul.
Zdá se však, že dokončením tohoto úvodu náš příběh teprve začíná.

Iuliovci

Mnoho vod poteče Tiberem, než se narodí Procas, 12. nástupce Aeneova syna Iula (Ascanios), který založil Alba Longu, město, jež dá původ Římu a rodu Iuliů.
Král Procas měl dva syny: staršího Numitora a mladšího Amulia. Ne každý člověk jedná správně, když chce dosáhnout svého cíle, zvláště když mu tento nenáleží, a tak mladší bratr vyžene staršího a vyvraždí jeho syny, aby se dostal k moci. Numitor však měl i dceru Rheu Silvii, v níž Amulius neviděl hrozbu, neboť z ní udělal kněžku ve Vestině chrámu na Aventinu. Tím zajistil, že dodržovala slib cudnosti, neměla potomky a on nemusel bojovat s právoplatnými dědici o trůn.
Osud je však nevyzpytatelný, zvláště když se jedná o osud národa popsaný v legendách a mýtech. Přesto (anebo právě proto), že je kněžkou ve Vestině chrámu, se Rhea Silvia zalíbí bohu Martovi a porodí mu dvojčata: Romula a Rema. A naše sága může začít…
Božská dvojčata
Stejně jako kdysi musel Aeneas čelit mnoha pokušením na své plavbě z Tróje do Itálie, tak i Romulus a Remus nalezli své první pokušení v prvku vody: na příkaz Amulia jsou v koši hozeni do Tiberu, aby našli smrt na dně této řeky. Odvážným však štěstí přeje, a tak se koš zastavil u fíkovníku, starodávného symbolu předků a bohů, neboť strom byl považován za obraz universa. Starodávné podobenství porovnává člověka s nebeským stromem, který má své kořeny v nebi a korunu obrácenou k zemi. Je symbolem plodnosti, obnovení a nesmrtelnosti, neboť každý rok znovu přináší ovoce, přestože jeho listí na podzim opadá a v zimě vypadá zdánlivě mrtvý. Připomíná trojí složení universa a člověka dle řecké a římské tradice: kořeny představují podzemní svět, kmen zemi a koruna nebe.

Kapitolská vlčice, Romulus a Remus; Kapitolská muzea (Palác konzervátorů)

Dvojčata procházejí temným obdobím svého krátkého života, a proto není náhoda, že je před zimou a hladem zachrání vlčice, vždy považovaná za symbol světla a hojnosti. Není to kterákoli vlčice, nýbrž ta, která pochází z Palatinského pahorku a je zasvěcena bohu Martovi. Zde narážíme na další z častých symbolických prvků: záchrana života za pomoci symbolu svatého zvířete. Připomeňme si Dia, kterého zachránila Amaltheia, Buddhu a posvátnou krávu Go, Kýra a fenu… Říká se, že v mytickém čase bohové na sebe brali podobu zvířat, aby učili lidi, a to je důvod, proč se o Romulovi a Removi mluví jako o "dětech vlčice", potomcích posvátného zvířete zasvěceného Martovi.
Dvojčata dospěla v statné jinochy v rodině pastýře Faustula. Jejich neklidná povaha se však neuspokojila s hlídáním stád a "přebytek sil" je vehnal do konfliktu s jinými pastýři. A takto se dostávají ke svému skutečnému dědovi, králi Numitorovi. Může se tak uskutečnit návrat právoplatného dědice na trůn Alba Longy, neboť v symbolismu starší syn představuje to, co je starší i v člověku: Duch. Je třeba navrátit "vládu" v rámci osobnosti člověka do rukou právoplatného krále, je třeba vládu hmoty, tužeb a náladových emocí odevzdat do rukou rozvahy, inteligence a vůle, jedním slovem Ducha, který je věčný.
Romulus a Remus představují člověka, který se nespokojuje s klidným životem opírajícím se o slávu předků, o zanechané dědictví. Představují touhu přidat ruku k dílu a aktivně se podílet na budování nového světa. Proto se rozhodli, že nebudou nečinně čekat, až jednoho dne zdědí trůn po svém předkovi, nýbrž že založí vlastní město, které umístí na Palatinus. Je to pahorek, z něhož pochází vlčice, jež je zachránila, a nachází se uprostřed úrodné půdy nad řekou, v blízkosti dalších šesti pahorků. Samotné místo odráží příznivá znamení bohů a může začít kosmogonické obnovení prostřednictvím zakládání města. Úlohou zakladatele je znovu vytvořit svět opakováním původní kreace, a proto musí v sobě inkarnovat skromnou roli Demiurga, stvořitele. Začátkem úkolu bude vyorat první brázdu, která vymezí svatý prostor, na němž bude město postaveno.
Dvojčata však musela počkat na rozhodnutí bohů, kdo z nich se stane vůdčí osobností. Už samotný výběr místa, na němž čekali, naznačuje, kdo by mohl být zvolen: Romulus si vybral místo nové, Palatinus, zatímco Remus se spokojil s Aventinem patřícím minulosti. A přestože Remus dostává znamení první, a to v podobě šesti orlů, Romulovo znamení ho převyšuje počtem, neboť jemu se ukázalo orlů dvanáct.
V symbolismu je orel častým prvkem a připisuje se mu volba svatého místa, které se má stát centrem světa. Představuje nebeský sluneční logos, který lidem ukazuje nejvhodnější místo pro založení města pozemského jako odrazu města nebeského. Toto místo nevolí lidé, nýbrž jim ho ukazuje Bůh.
Byl tedy vymezen magický čtverec, v němž se bude nacházet budoucí město. Chránila ho vyhloubená brázda nazývaná "Mundus", svět. Právě kvůli její čtvercové podobě se dodnes nejstaršímu jádru Říma říká "Roma quadrata"; brázda tak odděluje vnější (profánní) prostor od vnitřního (sakrálního).
Tento čtverec však nemůže zůstat pouze na horizontální úrovni, neboť jeho posláním je stát se formou posvátného města, nového života. Je třeba určit mu prvek vertikalizace, která představuje vložení duchovní síly do fyzického světa. Vertikální osou je často svatá hora nebo pahorek, pyramida, chrám všeobecně. Prostřednictvím ní se přenáší impuls Makrokosmu do mikrokosmu.
Proto Romulus vykopal Palatinskou studnu, do níž vložil po jedné z každé věci nezbytné pro město, zasypal ji "panenskou" půdou a položil na ni obětní kámen, na němž zapálil svatý oheň, symbol světla a ochrany před temnými silami. Tento oheň představuje vertikální osu a spojení s posvátným. Nachází se uprostřed horizontálního čtverce, který brázda vymezila jako svatý prostor.
Tento čtverec musí být správně umístěn, aby byl zárukou jistoty: směr sever-jih mu přináší aktivní, mužský princip a směr východ-západ pasivní, ženský princip. Průsečík diagonál určuje místo pro svatý oheň, je bodem, z něhož začíná vertikalizace města, které tak obsahuje duchovní svět znázorněný trojúhelníky a fyzický svět symbolizovaný čtvercem.

Řím - Koloseum

Tradiční město

Každé tradiční město obsahovalo tři úrovně:
1) AGROS - pole, Natura (příroda), fyzická část města, již obývali strážci prahů města a nacházely se zde i hřbitovy (nekropolis);
2) AGORA - náměstí, které představovalo psychickou úroveň města, spojující vnější a vnitřní svět, je prostředníkem a probíhá zde výměna jak ve fyzickém smyslu (obchodním, řemeslnickém apod.), tak i ve smyslu duchovním (řečnické projevy, umělecká dění, důležitá oznámení obyvatelstvu apod.);
3) AKROPOLIS - vyšší město, představuje duch (Deus), spojení s nebem, sídlo Bohů. Její nejvznešenější chrámy a obětiště umožňují zprostředkovat kontakt mezi Bohy a lidmi.
Romulus založil a postavil své svaté město. Stal se jeho zakladatelem a zákonodárcem, bojovníkem a knězem. Jeho bratr Remus, který v jistém klíči jako jeho dvojče představuje nižší já, svým kosmogonickým obětováním zabezpečil budoucí štěstí města, zrození římského národa a zvolení Romula za krále.
Dávno pominula doba Romulovy vlády, ať už mytické, nebo skutečné. Dle tradice opustil fyzický svět 17. února během vojenské přehlídky na pozdějším Martově poli, když ho tento bůh vzal na nebe, aby se z něj stalo božstvo a ochránce římského města a lidu: Quirinus.
Řím dodnes láká turisty, aby je oslnil svými památkami. Je oslavován a kritizován. A přesto se můžeme zeptat:

Co nám zanechal Řím?

Pojetí světoobčana. Důkaz, že na velkém území mohou žít ve vzájemném souladu různé národy s odlišným náboženstvím, jazykem a zvyky. Proslulé římské zákony a právo jako příklad politického Ideálu. A množství filosofů, kteří dávali přednost eklekticismu a hledali prvky, jež lidi spojují, nikoli ty, jež je rozdělují. Dokud se jeho občané řídili Platónovou větou:
„Nestanou-li se filosofové králi nebo neoddají-li se králové a panovníci upřímně filosofii, není pro obec konce běd…“, Řím prožíval svůj rozkvět. Měl několik takových císařů, mezi něž patřili například Marcus Aurelius a Julián Apostata.
I dnes stavíme města. Mnoho jich bylo postaveno po Římě, ale otázkou je, kolik jich dokázalo přitáhnout onen vertikální, posvátný prvek, který by je oživil. Mají i dnešní města ony tři základní složky? Mají skutečnou "Naturu", nebo se ztratila v hromadě betonu, železa a skla? Nejsme všichni stavitelé ani politici, abychom mohli rozhodovat o vzhledu našeho okolí.
Ale… všichni rozhodujeme o tom, kdo za nás bude rozhodovat.

Použitá literatura:
Eliade, M.: Iniciaciones misticas, Taurus Ediciones, Madrid 1973.
Eliade, M.: Historia de las Ideas y Creencias religiosas II., Ediciones cristiandad, Madrid 1979.
Vergilius: Aeneis, překl. O. Vaňorný, vyd. Jan Laichter, Praha 1933.