Solunští bratři: Konstantin filozof a Metoděj

PhDr. Slavica Kroča

Svatý Cyril a Metoděj, obraz od Josefa Zeleného v Rajhradském klášteře
Svatý Cyril a Metoděj, obraz od Josefa Zeleného v Rajhradském klášteře

Přestože technická úroveň současného lidstva pokročila v porovnání s tou, jež existovala před tisíci lety, pocit pohody, který lze navodit s dobrou knihou v ruce, se nemění. Písmena a slova nám přenášejí tisíciletou moudrost a už si bez nich nedokážeme představit život. Každý jazyk má svou psanou podobu, a přestože člověka pohltila telekomunikační zařízení, stále ještě potřebuje dopisy a knihy, spisy a literaturu, noviny…, zkrátka písmo.
Písmo však neexistovalo vždy a pro každý jazyk, a proto je původ některých písem známý, zatímco jiných nikoli. Zde si připomeneme dva bratry, původem Řeky ze Soluně, města, v jehož okolí se mluvilo slovanským jazykem, kteří byli tvůrci písma, jímž se zaznamenávala staroslověnština: glagolice. Tento název vznikl ze slova glagol = řeč nebo ze slovesa glagolati = mluviti. Navzdory názorům některých jazykovědců, že Konstantin sestrojil staroslověnské písmo na základě řecké kurzívy z 6. a 7. století, jiný proud říká, že glagolice se nepodobá žádnému ze starších písem, neboť už na první pohled se zdá velmi stylizovaná a zaoblená s množstvím kroužků, které se neobjevují v jiných evropských písmech. Snad nejdéle se používala v Chorvatsku (až do 19. století), i když původně byla utvořena pro zvláštní misi odehrávající se na Velké Moravě v 9. století v době knížete Rostislava.
Zmiňme se i o dalším písmu, jehož „potomek“ dodnes nese stejný název, ačkoli se forma trochu změnila: cyrilice. I když se mluví o možnosti, že ji též vytvořil Konstantin, neboť je těžké určit, které ze dvou písem vzniklo jako první, jistí jazykovědci zastávají názor, že ji sepsali teprve jeho učedníci a na památku svého učitele ji pojmenovali podle jeho druhého jména Cyril. Stala se základem písma, které se dodnes používá v Rusku, Bulharsku, Srbsku a v dalších státech východní Evropy.

Život Konstantinův

Nedlouho po Mistrově smrti sepsali jeho žáci ve více než čtyřiceti cyrilských rukopisech život svého učitele. Konstantin se narodil v Soluni roku 827 v rodině císařského podvelitele Lva jako sedmé dítě. Je známa legenda o tom, jak si Konstantin zvolil směr své životní dráhy. Když mu bylo sedm let, měl zvláštní sen, který záhy vyprávěl svým rodičům. Stratég, pod nímž sloužil jeho otec, shromáždil všechny dívky z jejich města a Konstantin si měl vybrat životní družku. Dobře si je prohlédl a zjistil, že jsou všechny krásné, avšak jen jedna se třpytila nejvznešenějšími šperky. Jmenovala se Sofie: Moudrost. Říká se, že od tohoto okamžiku se Moudrost stala jeho sestrou a chotí, která ho doprovázela po celý život. Kvůli jeho proslulé touze po poznání ho kancléř císařovny Theodory Theoktist pozval, aby se vzdělával spolu s mladým císařem Michaelem. Učil se všemu, co patřilo do „sedmi svobodných věd“. Theoktist mu dokonce nabízel za ženu svou nevlastní dceru, ale Konstantin se raději věnoval znalostem. Nejprve se stal hartofilaksem (archivářem a knihovníkem) v kostele sv. Sofie a pak učitelem na Vysoké škole v Cařihradě. Jelikož vynikal ve filozofických, a tudíž i náboženských diskusích, byl vybrán, aby obrátil Saracény na víru Kristovu. Muslimové mu kladli nejen různá pokušení, ale i velmi úskočné otázky, avšak on na všechny našel odpověď a ve zkouškách obstál.
Vyčerpán touto misí se po odevzdání zprávy v Cařihradě odebral do basiliánského kláštera na hoře Olymp, aby si tam po náročném úkolu odpočinul v modlitbách a půstu ve společnosti svého bratra Metoděje.

Život Metodějův

Jiné cesty přivedly Metoděje do stejného kláštera. Byl knížetem slovanského kraje někde v Makedonii nebo v Thesálii. Po mnoha letech vykonávání své funkce si uvědomil marnost pozemského života a rozhodl se pro život duchovní.
Když císař poslal Konstantina na jednání se Židy a s dalšími národy na východě, Metoděj se rozhodl svého mladšího bratra doprovázet. Vyjednali tak důležité přátelské vztahy mezi Chazary a Řeky, a na své cestě dokonce nalezli ostatky sv. Klementa. Císař chtěl Metoděje jmenovat nadbiskupem, avšak ten odmítl a spokojil se s nižším postavením igumena, představeného menšího pravoslavného kláštera. Nezdržel se tam však dlouho…

Společná slovanská mise

V Cařihradu ještě neustala radost z odhalení tajemného nápisu na Solomonově číši, jenž obsahoval proroctví o Kristu a který Konstantin rozluštil, přestože byl napsán hebrejskými a samaritánskými písmeny, když císař Michael obdržel poselství z Velké Moravy. Rostislav, kníže moravský, prosí, aby poslal věrozvěsty, kteří by jeho národu vykládali křesťanskou víru v mateřském slovanském jazyce. Konstantina ihned napadá základní otázka: mají Moravané písmo? Jelikož se dozvídá, že žádné písmo neexistuje, úkol se mu zdá téměř nesplnitelný. Prvním krokem je tedy sestavení písma. Filozof se věnuje modlitbám, aby dostal inspiraci, a zanedlouho už může začít s překladem svatých knih do staroslověnštiny.

Na Moravě

Rostislav přivítal bratry se všemi poctami a poté, co si vyměnili dary, se Konstantin a Metoděj vrhli do práce. Netrvalo dlouho a přeložili církevní knihy, přičemž zároveň učili své žáky jak písmu, tak i obřadům řecké, východní církve.
Každá akce má svou reakci a ta jejich, kromě té pozitivní vzdělávací, vyvolala útok ze strany některých kněží, kteří sloužili mše v jazyce latinském a zastávali názor, že Boha je dovoleno oslavovat pouze ve třech řečech: hebrejské, řecké a latinské.
Jelikož svou práci ukončili a zbývalo pouze vysvětit nové kněze, vydali se bratři na cestu do Říma, aby se očistili od pomluv a získali k tomu od papeže nezbytná povolení.

Cesta Slovanským krajem


Praha-Karlín, kostel svatých Cyrila a Metoděje
Praha-Karlín, kostel svatých Cyrila a Metoděje

Existují různé popisy této cesty do Říma. Všem je však společné to, že se bratři zastavili v Panonii u knížete Kocela na hradě Blatengrad, kde získali další učedníky. Stejně jako odmítli peněžní odměnu od Rostislava na Moravě, odmítli ji i zde. Vše, o co poprosili oba vladaře, bylo propuštění vězňů.
V Benátkách na bratry znovu zaútočil kněžský stav kvůli překladům svatých knih do barbarského jazyka a kvůli jeho používání při mši. Konstantin se nebrání, pouze cituje úryvky z Písma svatého a připomíná: že Bůh zasílá déšť všem stejně, že slunce svítí na všechny, že všichni dýchají stejný vzduch, a bylo by tedy hanebné chtít, aby všechny národy, jež nemluví hebrejsky, řecky nebo latinsky, byly hluché a slepé, neboť se jim nedostane slova Božího a vědomostí.
V Římě je přivítal samotný papež Hadrián, který je pozorně vyslechl a nakonec požehnal slovanským knihám a povolil vysvěcení Konstantinových učedníků. Oba bratři byli vysvěceni na biskupy, aniž by tušili, že se jejich společná cesta chýlí ke konci, přestože ještě není vyhráno. Konstantin po obtížném úkolu a vítězném boji o prosazení učení víry ve staroslověnském jazyce těžce onemocněl a odebral se do kláštera, přijal jméno Cyril (Kyrillos) a padesát dnů poté, 14. února 869, zesnul. Říká se, že jeho poslední slova byla věnována Metodějovi, kterému připomněl, aby nezanedbal učení a aby i nadále pečoval o brázdy, jež spolu vyorali.

Metoděj se nevzdává

Panonský kníže Kocel prosí papeže Hadriána, aby mu poslal Metoděje, který by pokračoval v misi započaté na cestě do Říma. A takto se Metoděj stává arcibiskupem srémským v Panonii a krajinským biskupem v říši Rostislava. Nejsou zapomenuty ani ostatní slovanské národy a staroslověnské písmo se ve svých dvou podobách, glagolici a cyrilici, šíří nejen ke Slovanům západním, ale i jižním a východním. Tentokrát je reakce ještě silnější a nekončí pouze slovními útoky, ale Metoděj je téměř na tři roky uvězněn a mučen v Německu. Teprve když papež zakáže německým biskupům sloužit mše, dokud nepropustí Metoděje, je tento průkopník staroslověnského písma osvobozen.
Odebírá se znovu na Moravu, které nyní vládne kníže Svatopluk, jenž později vyžene Metodějovy učedníky. Tehdy se však učení soluňských bratrů šíří jako plamen poznání i na sever ke Slovanům žijícím v údolí řeky Visly.
Metoděj horečně pracuje na překladech Písma svatého a Knih církevních otců, neboť tuší, že se po neustálých bojích s neslovanskými kněžími, navzdory novému uznání papeže, neúprosně blíží jeho konec. Svým nástupcem jmenuje Gorazda, svého nejschopnějšího učedníka, a na Květnou neděli, 6. dubna 885, následuje svého bratra na onen svět.

Plody mise

Semeno, které soluňští bratři zaseli do vyoraných brázd, vzklíčilo a přineslo bohatou úrodu: slovanské národy dostaly písmo pro svůj staroslověnský jazyk. Přestože bratři už v klidu odpočívali na onom světě, v němž nenávist a rivalita neexistují, pomluvy na tomto světě o nich kolovaly i nadále. Dlouho ještě budou trvat pře o tom, zda byli kacíři nebo misionáři. To však už nezastavilo lavinu, která se řítila v podobě mší vykonávaných v „barbarských jazycích“ a dokumentech psaných glagolicí a cyrilicí ve všech slovanských zemích.
Dnes už nezáleží na tom, zda Konstantin a Metoděj putovali na cestě z Panonie do Říma přes území Ilýrie, Dalmácie a Istrie a spolu hlásali své učení, nebo zda to byli jejich učedníci. Stopy, které tam zanechalo učení soluňských bratrů, knihy sepsané staroslověnskými písmy byly opěrným sloupem vzdělávání mnoha Slovanů v mateřském jazyce. Dodnes jazykovědci zkoumají, které ze dvou písem je starší, a tak vždy na nějakou dobu po objevení dalšího nálezu vítězí svým stářím jedno nad druhým. Těm, kterým nezáleží na formě, nýbrž na obsahu, je lhostejné, které z nich bylo první: to stejně nezmění minulost, ani to neubere na důležitosti, již Konstantin a Metoděj pro Slovany mají. Dnes se téměř ve všech školách děti učí o sv. Cyrilovi a Metodějovi jako o „svatých bratrech“, „slovanských apoštolech“. Konstantin si opravdu zasloužil přívlastek Filozof, neboť byl především milovníkem Moudrosti, který chápal, že nevědomost je příčinou každého zla, a proto se ji snažil vykořenit takovým způsobem, který mu byl nejbližší: vzděláváním lidu v jeho vlastním jazyce. Už tehdy, před více než tisíci lety, pochopil důležitost písma a knih a snažil se je zpřístupnit všem.* * *
Jsme zavaleni množstvím knih, vzácných, hodnotných i bezvýznamných, ale zdá se, že lidé čtou méně a méně a stále více se „pasivně vzdělávají“ posloucháním a sledováním sdělovacích prostředků. A přesto dobrá kniha, která nám pomáhá rozvíjet fantazii, obohacovat slovní zásobu a nutí nás přemýšlet, není nahraditelná žádným „zázračným objevem“. I kdyby nám vypnuli elektrický proud, můžeme si číst při světle svíčky. I kdyby nám vypnuli telefony, můžeme si psát dopisy.
Lidstvo si zvyklo na klávesnici, pomalu se vzdaluje tužce a papíru. Bylo by škoda, kdybychom zapomněli psát vlastní rukou, která je prodlouženým nástrojem naší mysli. Ať jsou soluňští bratři pro nás příkladem toho, že nemožné neexistuje. Často nejde o to, zda jsme schopni něco udělat, nýbrž především o to, zda chceme a jsme ochotni něčemu věnovat své úsilí. Konstantin byl pohřben v kostele sv. Klementa v Římě a nad hrobem byla zhotovena jeho podobizna jako freska. Metoděj odpočívá na Velehradě, tisíce kilometrů fyzicky vzdálen od svého bratra, což však nemění nic na jejich společném entuziasmu, který je vedl životem a slovanskou krajinou. Mnohé z nejstarších škol ve slovanských státech nesou jméno Cyrila a Metoděje a z nich vycházejí nové generace, které se – aniž by si to uvědomovaly – podílejí na kulturní úrovni své vlasti.
Najdou se v dobách krize duchovních hodnot další „Cyril a Metoděj“, aby ukázali správnou cestu? Samozřejmě že ano, neboť spí v každém z nás a stačí je pouze probudit a pomoci jim zapálit olejovou lampičku, která bez čerstvého oleje a knotu není užitečná.
Zapalme tedy každý svůj plamínek a posviťme si na cestu životem, abychom nebloudili v pralesech nevědomosti a mohli se na konci života hrdě ohlédnout za úspěšně vykonanými činy, bez ohledu na to, zda byly velké či malé. Většinou nezáleží na formě, nýbrž na obsahu. A ten nosíme ve svém nitru, aniž bychom si ho vždy dostatečně uvědomovali a vážili. Čerpejme z příkladů minulosti, abychom mohli se vztyčenou hlavou kráčet vstříc budoucnosti.