Přejít k hlavnímu obsahu

Rytíři a bojovníci

Ing. Leoš Flaitingr
Rytíři: Raději smrt než ztrátu cti

Etické je, když každý jedinec hovoří o tom a objasňuje to, čemu rozumí a čemu věří.
V celé známé historii lidstva vždy existovali lidé, kteří byli ochotni a schopni nasadit své síly a také obětovat své životy v boji proti zlu a ve válkách na obranu svého národa, společnosti nebo společných Ideálů. Můžeme o nich hovořit jako o hrdinech, bojovnících, válečnících či rytířích. Téměř vždy tvořili jakési uzavřené společenství nebo přímo společenskou vrstvu v dané kultuře či civilizaci. Mezi sebou je spojovala svornost a bratrství podložené přísahou a vírou ve společnou věc, která vycházela přímo z jejich srdcí. Všichni tito dávní válečníci měli jednu společnou vlastnost: dávat přednost boji za prosazení spravedlivé a čestné věci, které hluboce věřili, před vlastním fyzickým životem. Nebojovali tedy za sebe sama, pokud nebyla přímo uražena jejich čest, ale za cíle a ideje, které většinou přesahovaly život jednoho člověka. Samotný boj byl pro ně posvátnou věcí - smyslem života, avšak nejednalo se jen o fyzický boj s nepřítelem, ale i o vnitřní boj se sebou samým za dosažení ctností a věčných nepomíjivých hodnot.
Podívejme se tedy na některé kultury a civilizace, v nichž válečníci hráli významnou roli. Zaměříme se nejenom na podstatu a smysl jejich snažení a boje, ale i na výchovu a morální hodnoty těchto starých bojovníků a také na historické a kulturní pozadí dané doby.

Kšátrijové: Kasta válečníků starodávné Indie

Historie staré indické civilizace začíná postupným příchodem Árjů do povodí Indu (Pandžáb) a Gangy zhruba 1500 př. n. l. Potomci Árjů vybudovali velkolepou kulturní civilizaci, která trvala dva a půl tisíce let, tzn. do 12. stol. n. l., kdy invaze muslimů ukončila její samostatný vývoj. Toto dlouhé období lze rozdělit na periodu védickou (do 6. stol. př. n. l.), buddhistickou (do 550 n. l.) a neobrahmánskou. Árijská společnost se postupně rozdělila na čtyři skupiny - kasty (varny):
1. Bráhmani (kněží)
2. Kšátrijové (vojáci)
3. Vaišijové (obchodníci)
4. Šúdrové (rolníci)
Příslušnost do jednotlivých kast byla původně dána schopnostmi a předpoklady každého jednotlivce. Později se tato příslušnost stává dědičnou, což vede k úpadku poslání jednotlivých kast. Výchova mladých chlapců byla rozdělena mezi studium véd (buď měl žák svého vlastního učitele1) nebo navštěvoval školu2)) a cvičení se zbraněmi (střelba z luku, vrhání oštěpem, šerm s krátkým mečem, boj s dlouhou tyčí), které vedl zkušený bojovník. Pokud měl být chlapec přijat do válečnické kasty kšátrijů a zasvěcen do "válečnického náboženství", musel již od dětství projevovat samostatnost, odpovědnost za svěřené úkoly a nepoddajnost vůči strachu. Pozdějším předpokladem byl původ z válečnického rodu nebo předci, kteří byli kšátrijové. Vybraní chlapci byli přijímáni do kasty kšátrijů ve věku kolem 15 let. Vstup byl spojen s obřadem - ceremonií, při které musel mladý kšátrija přísahat a kdy dostal svou zbroj. Obřad začínal tím, že kandidát nejprve sedmkrát obešel očistný obětní oheň, poté předstoupil před "kněze" a přísahal:
"Přicházíš dobrovolně k tomuto zasvěcení?" - "Ano ."  (otázka i odpověď se opakovala třikrát)
"Přísaháš, že budeš chránit slabé, pomáhat bezmocným, podporovat trpící a trestat utiskovatele?"
"Budeš ovládat svůj hněv, budeš krotit své vášně, nebudeš nikdy nenávidět, ani se bát?"
"Kdo přemůže sám sebe, přemůže blesk. Ten kdo umí tasit meč prozíravosti, nebude potřebovat zbraní ocelových."
"Budeš pokorný?"
"Budeš milosrdný?"
"Budeš především ovládat sám sebe, místo abys ovládal druhé?"
Poté jsou nad posvátný oheň pozvednuty zbraně mladého kšátrije se slovy:
"Ó ohni, očistiž tyto zbraně! Ó slunce, posvětiž je! Ó matko vody, smyj s nich všechnu poskvrnu strachu a smrti!
Ó Bože, jenž dlíš v tomto mladém muži, dejž, aby užíval těchto nástrojů pro slávu pravdy, pro klid dobra a pro opětovné vtělení Tvého věčného a nekonečného soucitu do srdce všech lidí!" 3)
Můžeme tedy pozorovat, že kšátrijům je doporučena udatnost, ale i mírnost, skromnost, trpělivost, milosrdenství a laskavost. V životě pak zdržování se rozkoší, rozmařilosti, zhýralosti, násilí, tedy vnitřní úsilí ovládnout vlastní touhy. Posláním kšátrijů bylo především ochraňovat ostatní bytosti a udržovat pořádek ve společnosti.

Vikingové: Nordičtí válečníci

Bojovníci severských zemí vynikali svojí neohrožeností, mimořádnou odvahou a statečností, která byla založena na jejich chápání světa a "přírodním" náboženství. Centrální postavou, bohem severského náboženství byl Ódin (Wodan, Wuotan - u západních a východních Germánů). Za základní rys nordické mytologie lze považovat zosobňování viditelných přírodních jevů, upřímné zbožňování přírody a člověka-hrdiny. Lze si představit, že pro staré Seveřany mohl být takovým člověkem muž, kterého známe pod jménem Ódin, první nordický myslitel. Hrdina velkého významu, jenž byl obdivován tak bezmezně, že ho začali považovat za boha.
Severský epos Edda, který sestavil S. Snorri ve 13. stol., považuje Ódina za mýtického krále, zakladatele severských dynastií, od něhož začíná sled severských králů a panovníků. Pokud budeme považovat prvotního Ódina za skutečného člověka, lze jeho příchod na sever datovat do období kolem roku 70 př. n. l. (podle vzdělance Torfaeuse, který žil několik století po Snorrim). Ódin přichází z oblasti dnešního Turecka na základě proroctví, aby se ujal vlády nad severskými zeměmi. Vlastní věštecký dar a vyniká moudrostí a všemožným umem. Podle Eddy, Ódin tyto schopnosti získal poté, co se v podsvětí napil ze studny moudrosti, za což ovšem musel obětovat oko (na všech historických vyobrazeních ho lze spatřit bez pravého oka). Ódin je líčen jako skvělý válečník, úspěšný dobyvatel a kulturní hrdina - vymyslel písmo (runové znaky) a básnictví. Umírá ve Švédsku, a když se blíží jeho smrt, nechá se zranit kopím, řka: "Všichni, kdo padnou ve zbrani, budou náležet mně." Podle Eddy padlí válečníci odcházejí do Domoviny bohů Ásgardu, kde ve svém sídle Valhale, síni padlých v boji, je očekává a hostí sám Ódin.

Polané - legendární zakladatelé Kyjeva

Severský bojovník si v boji uvědomuje nezvratnost osudu, věří, že o tom, kdo má zemřít, rozhodují Valkýry, které Ódin posílá, aby odváděly hrdiny do jeho nebeské síně. Zbabělci a otročtí bezpáteřníci jsou uvrženi do říše Hel, říše vládkyně smrti. Ví, že jedinou nutností je být statečný, jinak by mu Ódin nebyl nakloněn, pohrdal by jím a zavrhl by jej.
Neohroženost dávných Seveřanů je bezpochyby drsného rázu. Snorri vypravuje, že pokládali za ostudné a bídné nezemřít v boji, a tak, když se blížila přirozená smrt, sami se zraňovali, aby je Ódin přijal jako mrtvé bojovníky. Tito bojovníci toužili po hrdinských činech, nevyhýbali se boji, i když věděli, že při něm zahynou. Statečnost byla tedy pro severské válečníky posvátnou věcí a dávala jejich životu smysl.

Aztékové: Rytíři Orla a Jaguára

Aztékové se v historii střední Ameriky proslavili především svým válečným uměním. Objevili se zhruba v 11. stol. n. l. ve středním Mexiku. Po dlouhých bojích s místními národy se stali nespornými vládci a dědici starodávných kultur (hlavně Olméků a Toltéků). Tradiční aztécká civilizace a kultura zaniká dobytím Aztécké říše Španěly v letech 1517 - 1521.
Aztéčtí válečníci se projevovali výjimečnou statečností, obrovskou odvahou a nepoddajností až do smrti. Padnul-li jeden válečník a druhý se obrátil na útěk, byl tento navždy vyloučen z řádu bojovníků a pozbyl své vojenské hodnosti. Válka byla v aztécké společnosti přirozeným prvkem, posvátným úkolem a měla pevná pravidla. V obdobích míru byla provozována tzv. květinová válka (šoči-jaojotl), která nesloužila k podrobení nepřítele, ale k výcviku válečníků a k získávání zajatců, kteří pak mohli být obětováni bohům. Na počátku byla oběť dobrovolná, nebyl-li obětovaný připraven, propustili ho. Byl však zbaven cti, neboť odepření oběti bylo považováno za zbabělost, a tím také za nehodné válečníka. Pro doplnění můžeme citovat řeč vladaře k mladým válečníkům:
"...Šťastni ti, o nichž se se slávou vypravuje, že přivedli zajatce nebo sami byli zajati a dopraveni tak do domu Slunce!" 4)
Podle tradice válečník, který padne v boji nebo ve válce, předstupuje před tvář boha Slunce (Tonatiuh) ve východním nebi, kde vládne pokoj, a neodchází do Miktlanu - podsvětní říše mrtvých, kde vládne utrpení, zmar a nicota. Do domu Slunce odchází i oběti usmrcené na teokalli, obětním kameni.
Zpočátku nebyly lidské oběti tak časté, měly mystický charakter. Stát se obětí bylo považováno za čest a vyžadovalo průpravu (např. každoroční oběť mladého muže jako podoby boha Tezcatlipoky nebo příprava zajatců a jejich probděná noc před obětováním, popř. rituální zápas čtyř bojovníků proti zajatci-válečníkovi, který byl upoután jednou rukou ke kameni a měl pouze dřevěné zbraně).
Lidská oběť u Aztéků souvisela s náboženským chápáním universa. Centrem oběti bylo srdce jako původce pohybu. Aztékové viděli v srdci božský zdroj samopohybu bez vnějšího popudu a prostřednictvím obětí tuto vlastnost předávali bohům, a tím přeneseně udržovali pohyb vesmíru a času.
Hlavním tématem výchovy a vzdělání mládeže byla tedy především válka. Byli připravováni na boj vnější, ale i vnitřní. Vnitřní boj proti slabostem a vášním s cílem, aby se projevilo to nejvznešenější v člověku, aby se duše osvobodila od hmoty a mohla se stát "průvodcem" Slunce.
Všechny aztécké děti se vzdělávaly ve čtení, psaní a počítání. V Kodexu Mendoza lze nalézt celkové shrnutí vzdělávacích stupňů aztécké výchovy. Do 15 let je výchova chlapce svěřena otci a výchova dívky matce. Tělesné tresty nebyly výjimkou, spíše pravidlem, s cílem naučit dítě snášet fyzickou bolest. Od 15 let mohli mladí vstoupit do dvou škol - Calmecacu ("Dům chodeb") nebo Telpochcalli ("Dům mladých lidí").
CALMECAC - byl místem výchovy duchovní elity země (kněží, politici a úředníci). Pod vedením aztéckých kněží získávali žáci znalosti z mnoha oborů. Každý přestupek byl tvrdě trestán. Calmecac skrýval mystéria boha Quetzalcoatla, která spočívala ve vítězství ve vnitřním boji, osvobození se od nižších částí lidské osobnosti.
TELPOCHCALLI - vychovával mládež hlavně k válce a ke zvládnutí válečného umění (používání zbraní všeho druhu, strategie, zdatnost). Výchova nebyla tak přísná jako v Calmecacu. Od začátku se mladí stýkali se zkušenými válečníky, které obdivovali. Po několika letech výchovy měli žáci možnost volby, buď se vyučit nějakému řemeslu a stát se řádným občanem, nebo se dále cvičit ve válečném umění, aby mohli být přijati do velkých válečných řádů Rytířů Jaguára či Orla. K přijetí do těchto šlechtických řádů bylo nutné, aby se z mladého muže stal tequihuah (zasloužilý válečník), což znamenalo, aby sám zvítězil postupně nad čtyřmi muži a přivedl je živé a zdravé jako zajatce. Pak mohl nosit charakteristickou uniformu řádu a zúčastňovat se válečných porad a náboženských obřadů, pro něž byly určeny zvláštní místnosti-svatyně, pro každý řád jiné.
Jaguár, orel a had představují symboly pro stupně vývoje válečníka:
Jaguár
Symbol země. Projevuje se v emocích, nedostatku sebeovládání, žádostivosti a strachu. Válečník na tomto stupni musí to vše překonat.
Orel
Symbol mentálního elementu, překonání pozemského. Jeho úkolem je překonat to, co je lidské, a stát se následovníkem Slunce, stát se opeřeným hadem.
Opeřený had (Quetzalcoatl)
Symbol Slunce, toho božského, co se má rozvinout. Překonání hmotného světa.
Přechod mezi jednotlivými stupni se uskutečňoval při ceremonii zasvěcení neboli iniciace. Přitom byl kandidát podroben zkouškám, které, pokud nebyl připraven, mohly končit dokonce i smrtí. Hovoří pro to i existence "záhadného" iniciačního centra umístěného na samých hranicích Aztécké říše v Malinalku, jež bylo vybudováno ve skalním masívu. Chrám-svatyně v Malinalku má kruhový tvar s vchodem ve tvaru otevřené hadí tlamy. Uprostřed stojí orel s roztaženými křídly a kolem je kamenná lavice vyzdobená symboly Orlů a Jaguárů.
Vidíme tedy, že v kultuře, která si cení vnitřního nesmrtelného aspektu v člověku více než toho, co je smrtelné, může být válečnický prvek chápán jako nástroj k realizaci člověka.

Samuraj

Samurajové: Cesta meče

Historie Japonska začíná tradiční vládou císařů, která byla ve 12. století prakticky svržena. Ačkoliv od té doby každý následující císař zůstával oficiální hlavou země, jeho moc byla podstatně zredukována. Od té doby Japonsko prožívalo téměř nepřetržitou občanskou válku mezi jednotlivými knížaty a šlechtickými rody. Sem spadá vznik šogunátu a úřadu šóguna, což znamená neomezenou vládu vojenských vládců, diktátorů. Dříve šógun bylo označení japonských generálů, od počátku 8. století titul velitelů japonské císařské armády. V 15. a 16. století knížata zvaná daimyo ("velká jména") budovala velké kamenné hrady k ochraně své i svých panství. Období válek a vnitřních bojů končí téměř po čtyřech stoletích nastolením šogunátu Tokugawa (1603-1868) se sídlem v Edu, dnešním Tokiu.
Nastalo stabilní a mírumilovné období japonských dějin, kdy titul šóguna spojený s vládou, zůstal dědičným titulem Tokugawů. Jejich vláda trvala až do obnovení císařství v r. 1868 (reformy Meidži).
V tradiční hierarchii společnosti japonského císařství lze najít klasické rozdělení společnosti do tříd, podobně jako v Indii. V Japonsku existovaly 4 základní třídy lidí:
1. Válečník, samuraj: Bojovník nosící výzbroj. Cestou válečníka je zvládnout účinnost a výhody jeho zbraní a ovládnout strategii. Cesta meče.
2. Obchodník: Cestou obchodníka je vždy žít tak, aby nabýval zisk.
3. Řemeslník: Jeho cestou je ovládnout své nástroje, naplánovat a zhotovit své dílo.
4. Rolník: Obstarával základní potravinu, rýži.
Samurajové původně tvořili součást japonské aristokracie, od 13. století byli podřízeni šógunovi a jednotlivým knížatům (období bojů). Od 17. století, období Tokugawa, tvoří privilegovanou vojenskou vrstvu - šlechtu meče (nejvyšší nearistokratická vrstva). Jde o období, kdy skončily války mezi provinčními knížaty, jejichž armády byly rozprášeny. Mnozí samurajové (rónin) ztratili pána a bez práce se toulali zemí v době míru. Stali se uzavřenou společenskou třídou, udržující staré rytířství při životě tím, že se zasvětili bojovým uměním. Vzniká velké množství šermířských škol. Po r. 1868 (reformy Meidži) byla jejich privilegia zrušena a podle majetku byli přiřazeni k aristokracii (rytíři) nebo k měšťanstvu (vzdělanci, lékaři, úředníci).
Počátky třídy samurajů nacházíme v systému Kondei ("Věrná, statná mládež"), ustanoveném v r. 792. Tím došlo k posílení japonské armády, do té doby sestávající hlavně z pěšáků-kopiníků, důstojníky se stálým výcvikem, kteří byli syny z nejvznešenějších rodin. Tito důstojníci cvičili jízdu na koni, nosili brnění a stříleli z luku.
V r. 782 začal císař Kammu budovat Kjóto a v něm nechal zřídit tréninkovou síň zvanou Butokuden (Síň ctností války), která dodnes existuje. Výchova a vzdělání samurajů byly podřízeny Bunchu itchi ("Pero a meč dohromady"), což spočívalo ve čtení a opisování převážně čínských klasiků a cvičení se v šermu. Pero a meč skutečně vyplňovaly život japonské šlechty. Pro výcvik si musel jedinec podrobit své já, snášet bolesti tvrdé praxe a kultivovat vyrovnanou mysl tváří v tvář nebezpečí. Cesta meče neznamenala jen šermířský výcvik, ale také život podle Kodexu cti samurajské elity. Válka byla součástí samurajova každodenního života, musel čelit smrti, jako by měla přijít každým okamžikem. Postupně se vyvinul určitý druh morálního zákona, který kladl důraz na smysl pro čest, hrdinství, pohrdání smrtí a absolutní oddanost svému pánu. Smysl života a smrti s mečem se odrážel v běžném jednání a ten, kdo byl s to rezolutně akceptovat smrt v kterémkoliv okamžiku svého života, byl mistrem meče.
Cesta meče je morálním učením samuraje, podporovaným konfuciánskou filosofií spolu s původním šintoistickým náboženstvím, které bylo do jisté míry ovlivňováno buddhismem. Válečnické dvory od periody Kamakura (v letech 1185 - 1333) do periody Muromači (v letech 1333 - 1573) prosazovaly u samurajů pečlivé studium zenu a zen tak šel ruku v ruce s válečným uměním. Studium zenu znamenalo především uvědomění si povahy a podstaty obyčejného života a nalezení hlubokého životního vhledu.
Splynutí buddhismu a šintoismu umožnilo vznik kodexu Bušidó, cesty válečníka-samuraje. Buddhismus ovlivnil Bušidó v pěti aspektech: zklidnění emocí, odevzdanost tváří v tvář nevyhnutelnosti, sebeovládání v každé situaci, bližší vztah ke smrti nežli k životu, vnitřní čistota bez touhy po hmotných věcech.
"Obecně řečeno, Cestou válečníka je rezolutní přijetí smrti." 5)
Samotné Bušidó bylo různě vykládáno a změkčováno. Za Tokugawů prosazovaná logika systému, jenž byl ovlivněn Konfuciem, zajišťovala stabilitu mezi samuraji, ale též znamenala opomíjení určitých aspektů Bušida.
Samuraj Yamaga Soko (1622 - 1685) patřil ke skupině, která se chtěla vrátit k původnímu konfucianismu. Namísto metafyziky a sebezušlechťování doporučoval rituál a zákoníky obsahující zásady správného chování. Sám vyjádřil ve své práci Šidó, Cesta samurajů, povinnosti nejvyššího stavu ve společnosti z hlediska konfuciánské etiky. Úkol samuraje, který není zaneprázdněn prací jako příslušníci ostatních tříd, i ospravedlnění jeho existence spočívají v politice a mravnosti, ve vzorném příkladu dokonalého rodinného života podle konfuciánských zásad.
Naproti tomu idea rezolutního akceptování smrti je vyložena v jednom z klasických děl o samurajské morálce - Hagakure či "Skrytých listech", kterou sepsali Tsekumoto Yamamoto (1649 -1716) a několik dalších samurajů v 17. století jako kritiku toho, co považovali za úpadek Bušida:
"Bušidó spočívá ve smrti. ...To, co by měl samuraj dělat, nelze popsat jinak než jako přilnutí k Cestě válečníka (Bušidó). Je jen několik mužů, kteří mohou rychle odpovědět na otázku: "Co je Cestou válečníka?" Ti ostatní odpovědět nemohou, protože to nevědí ve svých srdcích. Z toho vidíme, že nesledují Cestu válečníka. Cestou válečníka je míněna smrt. To znamená zvolit si smrt všude tam, kde je volba mezi životem a smrtí. Bušidó neznamená nic jiného než toto. Znamená to vidět skrze věci, být pevně rozhodnutý... Udržujíc si správného ducha od rána do noci, jsa navyklý na ideu smrti a rozhodnutý ve věci smrti a považujíc se za mrtvého, stávajíc se tak jedním s Cestou válečníka, identifikujíc se tak s ní, můžeš prožít život bez možnosti neúspěchu a můžeš vykonávat svůj úřad správně."
"Chceš-li se do něčeho pustit, dříve než začneš, fixuj svou pozornost na Čtyři přísahy a nech sobectví za sebou. Jinak nemůžeš uspět. Čtyři přísahy jsou: Vždy ber v ohled a měj v úctě Cestu válečníka. Buď užitečný svému pánovi. Respektuj rodiče. Překroč lásku a hoře: existuj pro dobro člověka."
Z tohoto pohledu je také nutno se dívat na tradiční způsob sebevraždy seppuku jako na způsob zachování cti samuraje, pohrdání vlastní smrtí, obětování vlastní fyzické existence pro vyšší hodnoty. Ztráta cti pro samuraje byla nepředstavitelná a jediným východiskem bylo očistit se rituální sebevraždou.
Legendární samuraj (rónin) Mijamoto Musaši (1548 - 1645), autor středověkého díla o Cestě meče Go Rin No Šo ("Kniha pěti kruhů"), který dokázal porazit mnoho mistrů šermířských škol pouze dřevěnými zbraněmi, přičemž souboje té doby končily ve většině případů smrtí protivníka, obohatil Bušidó ve svém díle Dokukódó o 21 pravidel.
Posláním samuraje bylo dosáhnout vnitřní harmonie, sjednotit vlastní život s neodvratitelnou smrtí, která pro něj nebyla překážkou při následování Cesty válečníka a plnění povinností vycházejících z kodexů. Samuraj byl především ochráncem práv a služebníkem při prosazování spravedlnosti, a to i když už předem věděl, že při tom zemře. Je zajímavé, že samotné slovo samuraj je odvozeno od kořene, který znamená "sloužit".

Cid El Campeador

Rytíři: Raději smrt než ztrátu cti

První prameny o rytířích a jejich ideálech nacházíme v rytířských románech a eposech pocházejících z ostrovů dnešní Velké Británie a Irska. Pokud chceme hledat původ západního rytířstva, můžeme najít náznaky v irských (keltských) eposech, zvláště v písni o Cú Chulainnovi (resp. Cuchulainnovi) z doby několik století př. n. l. Zde jsou líčeny hrdinské činy tohoto statečného strážce a ochránce ulsterských stád, který se proslavil svojí odvahou a chrabrým bojem.
Nejstarší rytířský román, který se dochoval (snad z roku 1350), jsou “Příběhy chrabrého rytíře Amadise Waleského”. Celé vyprávění je podřízeno jednotnému mravnímu hledisku a ilustruje základní rytířské ctnosti - neúnavnou činorodost, statečnost, dvornost, ideální lásku k ženě a vytrvalou věrnost. Příběh je neurčitě zasazen do prvních století n. l. a začíná se odehrávat ve Velké Británii. Dalším známým románem je “Artušova smrt” od Thomase Maloryho (dopsán v roce 1470), popisující krále Artuše a rytíře kulatého stolu, jehož děj je umístěn do 5. - 6. stol. n. l. Romány prostupuje mravní úsilí, nezdolná oddanost nadosobním ideálům, která ovládá každodenní počínání.
Společenství rytířů v době předcházející Křížovým výpravám se vyznačuje vzájemnou rovností mezi rytíři, bez ohledu na národnost nebo bohatství. Rytíři tvoří "svobodnou" skupinu v rámci tehdejší společnosti, řídící se vlastní morálkou a ctí. Jsou podřízeni pouze králi nebo císaři.
Přijetí nového rytíře se uskutečňuje formou pasování, přičemž právo pasovat nového rytíře má každý rytíř. Nový rytíř zpravidla noc před obřadem o samotě rozjímá. Při obřadu ho starší rytíř pasuje mečem na rameno a připne ostruhu, zároveň dostane meč (znak i symbol rytíře) a někdy i koně. Pasování doprovází úder do týla, což symbolizuje poslední ránu, kterou smí přijmout bez odplaty. Samotným aktem pasování však teprve začíná rytířský život, kdy sám musí dokázat, že být rytířem si zaslouží, a tak se vydává do světa vydobýt si čest hrdinskými skutky. Rytíř ze zásady vždy jedná statečně a nesobecky, brání spravedlnost, ochraňuje slabé a nemilosrdně potírá jakýkoliv projev bezpráví a lži. Nezachovat se čestně a ztratit čest je pro něj nemyslitelné, raději ztratí život, než aby žil s touto pohanou. Na slovo dané rytířem je možno se spolehnout, například zajatý rytíř býval propuštěn ze zajetí, pokud dal své čestné slovo, že se po splnění svých povinností opět vrátí.
Výchova mladých mužů, kteří se chtěli stát rytíři, probíhala nejprve v otcovském sídle, kde se páže do 14 let věnovalo hlavně fyzickému výcviku, ale též čtení, počtům, věrouce a hudbě. Později bylo posláno na výchovu k mocnějšímu panovníkovi jakožto panoš. Zde se ve věku od 16 do 23 let učí jezdit na koni, ovládat zbraně, lovit, ale také se učí dvorní etice. Doprovází rytíře jako jeho štítonoš, stará se o koně, zbraně a získává zkušenosti a rozvahu v boji.
S počátkem Křížových výprav od konce 11. stol. začínají vznikat rytířské řády, které mají konkrétní cíle, většinou spojené s ochranou poutníků do Svaté země a potírání nevěrců. Ve 12. - 13. stol. přechází právo pasovat na rytíře postupně pouze na panovníka a církev. Rytířské řády se tím dostávají pod mocenský vliv církve a plně jí podléhají. Pokud tomu tak není, jsou rušeny a zanikají, jako například Templáři (1118 - 1312). Řád Templu byl církevním řádem s mnišsko-vojenskou řeholí, která po stránce vojenské odpovídala rytířským předpisům řádu Rudé ratolesti keltského Irska. Rytíři skládali slib osobní chudoby, čistoty a poslušnosti. Můžeme citovat přísahu nově přijímaných rytířů Templu:
"Přísahám, že svá slova, síly i život zasvětím obraně víry v jediného Boha a tajemství Víry; slibuji, že se podřídím a poslušen budu velmistra řádu; zaplaví-li Saracéni zemi křesťanskou, moře přeplavím a bratry své osvobodím; pomocnou ruku svou církvi poskytnu, jakož i králům proti vládcům nevěrců; pokud nestanou proti mně více než tři nepřátelé, bojovati proti nim budu a na útěk se nedám." 6)
Skutečný Rytíř vždy bojoval za nadosobní cíle a ideály, projevoval nejvyšší odvahu, vytrvalost a nezištnost. Do každé bitvy šel s vědomím, že raději zemře, než by ustoupil. Bojoval i tam, kde nebyla naděje na vítězství, a skryl meč, když bylo vítězství jisté. Čest byla pro něj vším.
Na první pohled je patrné, že se válečníci ve všech civilizacích na pozadí různých kultur řídili podobnými principy a snažili se rozvíjet stejné vlastnosti - statečnost, odvahu, čest, nesobeckost, oddanost ideálu a svému poslání. Smrt chápali jako přirozenou věc, která pro ně není překážkou při uskutečňování daného cíle, neboť život zbavený cti je horší a bolestivější než hrdinská smrt. Potřeba statečnosti je věčná a s časem neměnná, změnila se pouze forma, skrze kterou lze statečnost projevovat. V dějinách vždy platilo, že činy mají větší hodnotu než slova a že opravdové uskutečnění člověka spočívá v jeho neúnavné snaze dobýt vnitřní vítězství nad sebou samým, sjednotit svou vlastní cestu s osudem a stát se hodným nosit jméno Člověk.

“Uvažuj o své povinnosti a nechvěj se, neboť není nic lepšího pro válečníka, než aby vedl spravedlivou válku! (II. 31)
Vskutku šťastni jsou bojovníci, kteří se smějí účastnit takové bitvy, jako je tato, neboť nehledané brány nebeské se samy před nimi otevírají. (II. 32)
Zemřeš-li, získáš nebe, zvítězíš-li, bude ti patřit země. Proto, Ardžuno, povstaň a rozhodni se k boji.” (II. 37)
Bhagavad Gíta

“Přišli jsme jenom spát,
přišli jsme jenom snít:
Není pravda, není pravda,
že přišli jsme na zemi žít.”
(Z básně starých Aztéků)

"...Šťastni ti, o nichž se se slávou vypravuje, že přivedli zajatce nebo sami byli zajati a dopraveni tak do domu Slunce!"
Rytíři Orla a Jaguára

 

KODEX BUŠIDÓ

1. Nemám rodiče: nebe a země jsou mými rodiči.
2. Nemám božskou sílu: oddanost je mou silou.
3. Nemám majetek: poslušnost je mým majetkem.
4. Nemám magickou sílu: duchovní síla je mou magií.
5. Nemám život: věčnost je mým životem a mou smrtí.
6. Nemám tělo: síla je mým tělem.
7. Nemám oči: šlehnutí blesku je mýma očima.
8. Nemám uši: citlivost je mýma ušima.
9. Nemám končetiny: pohotovost je mými končetinami.
10. Nemám záměry: příležitost je mými záměry.
11. Nemám zázraky: zákon je mými zázraky.
12. Nemám žádosti: přizpůsobování je mými žádostmi.
13. Nemám přátele: můj duch je mým přítelem.
14. Nemám nepřátele: neobezřetnost je mým nepřítelem.
15. Nemám brnění: dobrá vůle a spravedlnost jsou mým brněním.
16. Nemám hrad: neoblomnost ducha je mým hradem.
17. Nemám meč: snění ducha je mým mečem.
 

21 PRAVIDEL (KODEX MUSAŠI)

1. Neprotiv se tradičním mravům.
2. Nevyhledávej pro sebe rozkoše.
3. Zůstávej nestranný uprostřed mnohosti jevů.
4. Ber sebe sama s humorem a druhé vážně.
5. V životě po ničem netouži.
6. Nelituj toho, co jsi udělal.
7. Nezáviď druhým v dobrém ani špatném.
8. Ať je tvá cesta jakákoliv, nestěžuj si, když jsi ji opustil.
9. Nepomlouvej a nekritizuj sebe ani druhé.
10. Neměj srdce připoutanosti ani lásky.
11. Netouži, nedychti po věcech.
12. Netouži po hezkém příbytku pro sebe.
13. Netouži po dobrém jídle.
14. I když odvrhneš své tělo, nezapomínej na svou čest.
15. Nevěšti sám pro sebe.
16. Cti bohy a buddhy, ale nebuď na nich závislý.
17. Dokud praktikuješ bušidó, neboj se smrti.
18. Netouži po bohatství na stará kolena.
19. Kromě zbraní nevyhledávej na tomto světě žádné nástroje.
20. Neulpívej na věcech, které budou mít v budoucnosti velkou cenu.
21. Neopouštěj nikdy cestu válečníka.

Poznámky:
1) Upanišady hovoří o třech typech výchovy: 1. žák chodí za učitelem do jeho domu, 2. učitel učí mimo svůj dům, 3. žák navštěvuje různé učitele. Budoucí bráhmán vstupoval do učení k učiteli v 8 letech, kšátrija v 11 letech, vaišija ve 12 letech, vzdělávání šúdrů bylo spíše výjimečné. Učení trvalo 8 - 9 let a spočívalo v recitaci posvátných knih, fonetice a gramatice.
2) Existovaly i školy - univerzity, nejznámější centrum bylo v Takšašile (30 km od Rávalpindí), soustřeďovalo žáky od 16 let. Zde žili, studovali a pracovali asi 8 let. Studium bylo zaměřeno nejen na Védy, ale i na medicínu, chirurgii, astronomii, obchod, střelbu z luku, magii atd. Toto centrum bylo založeno asi 1000 př. n. l. a trvalo do roku 500 n. l.
3) Dhan Gópál Mukaredži: Lovec Ghond
4) Sláva a pád Tenočtitlánu
5) Mijamoto Musaši: Kniha pěti kruhů ("GO RIN NO ŠO")
6) Louis Charpentier: Mysterium katedrály v Chartres